„Výjimečná třída. Říkali jsme si: Tohle se nebude opakovat dvacet let. Ale ono se to už asi nezopakuje nikdy v životě,“ tvrdí v útulném panelovém bytě vitální sedmdesátník, studnice historek a dobré nálady.
V hokejovém Litvínově vede ty nejmenší; nezmar! „My trenéři základny patříme do Guinnessovy knihy rekordů, je nám přes 200 let. Láďovi Kýhosovi 80, mně bude 72, Břízákovi asi 68. Ale mě to baví. Posílám děti čůrat, brečí, bolí je nohy. Tak si lehni! A on si na ledě lehne.“
A co Reichel a spol.?
To byly úplně jiné děti! Výjimečná třída. Alby Reichel, Lang, Ručinský, Šlégr a další, zlatí kluci. Moji kluci! Krátce jsem měl i Růžičku a Petra Svobodu. Manželka říkala: Ty se staráš o 25 dětí a na svoje dvě nemáš čas. Což je pravda.
V čem byla výjimečná ta generace?
Byla jiná než ty po revoluci. Za prvé v rodinách bylo strašně moc dětí, v téhle třídě snad jen dva jedináčci, Ivana Hlinky kluk a nějaký Kubal. Jinak tři čtyři, nejmíň dvě děti. Pak se z toho dělaly výběry, my na nich měli i 200 dětí. Už jsi rozbil okno? Ne? Tak nemůžeš hrát hokej! Město žilo hokejem, i fabrika. Bylo to dobou.
V čem se změnila?
Děti neměly jiné zájmy než lítat venku. Dneska je maminky vyhánějí od počítače: Nechceš se proběhnout? Kluci uměli šplhat, házet, plavat, fotbal. Růča (Ručinský) byl výborný tenista, ve čtvrté třídě se musel rozhodnout. Vybral hokej, má rád partu. Jinak mohl být druhý Lendl nebo Kodeš. Talent!
Jak dlouho jste je vedl?
Byla to moje první třída od třetí až do osmé. A rodiče, to byli parťáci. Bavilo se, kecalo, zpívalo po večerech, prča. I moje žena do revoluce jezdila. Pak už se Maruš nechtělo: Vždyť oni se hádají, ten neměl hrát, ten neměl dávat gól... Kluk si neumí zavázat tkaničku a rodiče ho vidí už jako profíka. Zato třeba paní Reichlová říkala: Kdyby aspoň jeden z nich se povedl. A oni oba! Martin pak zůstal v Německu, hrál za nároďák. Ze druhé do třetí třídy vyrostl o 22 centimetrů. Klátinoha!
A Robert „Alby“ Reichel?
Já ho mám nejradši z těch kluků. Strašně skromný. Naštve mě, když lidi tvrdí: To jsou frajeři. Já říkám: Vy volové, to jsou normální obyčejní kluci, ba dokonce ještě slušnější a přijatelnější než kterýkoli z nás. Byli jsme s litvínovským výběrem v Kanadě, Alby už hrál za Calgary. Měli ho tam za boha, byli z něj paf. Mě pozval na večeři, já říkal: Jsi hodnej, ale nás je tu sedm. Není problém! Přivezli si nás k sobě, Karin udělala bifteky. Klukům zařídil slevu na nákupy. Mě vzali do zlatnictví a vybrali pro moji paní zlatý řetízek, že jí ho posílají.
Nejen Litvínov truchlí. Zemřel legendární Václav Černý, trenér hrdinů z Nagana |
Dojalo vás to?
Ještě víc, když mě seznámil s koučem Davem Kingem. Musel tlumočit a bylo mu to trapný, protože pan King se zmiňoval o něm. Poděkoval mi, že jsem z něj vychoval slušného a dobrého hokejistu. To zahřeje a vynahradí všechny peníze.
Ani na další nedáte dopustit?
Jistě! Od Růči mám dres Montrealu. Napsal tam: Nejlepšímu trenérovi věnuje jeho žák. Lukáš Kašpar, mistr světa 2010, se chtěl se mnou vyfotit s pohárem. I Guma Šlégr. Bylo to první, co udělal, když sem přivezl Stanleyův pohár.
Kde jste objevili Langa z Teplic?
V Děčíně na Čokoládovém puku. Se starým Ručinským, se kterým jsem tu naši třídu dělal, se nám líbil. Kudrnatý černý hezký kluk, praváček, šikovný ruce jak na drátě.
A co Petr Svoboda, autor finálového gólu v olympijském Naganu?
„Ježek“ měl hlody po starým Karlovi Svobodovi. Až mě jednou naštval. Našlapal jsem ho do bedny, zavřel jsem kabinu a hotovo. Karel, tehdy sekretář, se ptal: Kde je Peťulda? Vem si ho, je v bedně! Jen co Petr navlíknul brusle, tak bejčil, i když šmajdal. Strašně hodnej kluk! Na soustředění nedostal dopis od rodičů, stěhovali se, neměli čas. Bůůůů. Rozbulel se. Třetí den už nám ho bylo líto, manželka napsala dopis za jeho maminku. Otevřel ho a zase: Bůůůů. Není od mámy, ona mi neříká Petříku, ale Peťulko!
Viděl jste hned, že mají talent?
V šesté třídě jsme byli už tak známí, že přijela Československá televize. Založili jsme první sportovní třídu v republice. Natáčeli trénink, ptali se, zda talent poznám. Ano, říkám! A ty kluky jsem jmenoval. Bylo to do dětského pořadu Vlašťovka.
Šlégr, Reichel, Ručinský. Kamarádi navždy. Legendy vyprávějí oblíbené historky |
Ale tolik skvělých hráčů v jedné třídě, to je neobvyklé...
Jednou jsme vyžrali Kanaďanům jejich turnaj. Museli jsme ukázat pasy, že jsme všichni z Litvínova. Prý není možné, aby tolik dobrých hráčů bylo z jednoho města.
Jak pomohla hokejová třída?
Měli jsme výhodu, že do ní chodila i děvčata. Gymnastky, jedna krasobruslařka, která teď učí hokejisty bruslit. Frajeři se předháněli. Když se jelo na hory, Jirka Šlégr měl na ramenou šest lyží a odnášel je holkám z autobusu. Obětavý kluk.
Dělali také průšvihy?
Měli jsme dohodu, že když bude pětka nebo poznámka, nehrají. Ale já měl smůlu, tyhle dobré jsem potrestat nemohl. Většinou se dobře učili. My dávali 25 gólů, a když jsem viděl, že si už dělají prču, tak jsem je posadil na bidlo, ať pletou šálu. Pane Černý, kdy už budeme hrát, prosili. Tak jsem jim řekl: Běžte, ale každý střídání dva góly!
Neříkejte, že nelumpačili.
Za „vole“ se platila pokuta. Co já se jich naplatil! (smích) Řeknu příklad. Přijeli jsme do Vítkovic a šófa povídá: Pánové, už jsem jezdil s hodně sportovci, ale takové kluky jsem ještě nevezl. Já ani nevěděl, že jsou tam děti. Hodní byli! Zato já byl Venca Rámus. Trénovali jsme v hale a dole u tramvaje slyšeli, že je na ledě Venca Černý.
Byli výjimeční nejen jako hokejisté, ale i jako parťáci, že?
Kluci do toho byli zakouslí. Partu drželi. Když už někdo hrál za áčko, ostatní chodili na severní tribunu za zábradlí a fandili. Od prvopočátku bylo vidět, že chtějí něco dokázat. Nenechali se strhnout k ptákovinám. Naopak k sobě stáhli ostatní. Já říkal: Kluci, vycházíme z kázně a z pořádku. Když bude v kabině, v autobuse, na ubytování, tak bude kázeň a pořádek i na ledě. Když vám řeknu tisíckrát jednu chybu a vy ji opravíte, je to úspěch hlavně váš. A i když se otočíme zády, budete makat jak barevný. Člověk měl radost chodit na tréninky. Sami si vyprosili tabuli, malovali na ní, kdo kam pojede, systémy, taktiku, vymýšleli přesilovky.
Byl jste přísný?
Moje zásada: Ať je to syn mistra, nebo ministra – má na to, bude hrát, nemá na to, nemá nárok.
Vychoval olympijské hrdiny, teď trenér Václav Černý v slzách končí |
Vedl jste syna ministra? V představenstvu klubu je stále bývalý ministr průmyslu Petr Hojer.
Ano, jeho kluka jsem trénoval. Po sezoně pan Hojer přišel a říkal: Pane Černý, děkuju vám za syna. A jak mě slyšíte – pane Černý, ne soudruhu. Já: To si ze mě děláte srandu, vždyť nehrál! Ale to jste mě špatně pochopil, já jsem rád, že se mohl angažovat a nedělal lumpárny. Pane Hojer, omlouvám se vám. Od té doby jsem mohl říkat, že jsem trénoval syna ministra. Ale mně to bylo šumafuk. Pan Hojer byl ředitelem chemičky, jednou jsem po něm žádal prachy. A on: Nezlobte se, já tam mám kluka, tak aby neřekli. Férový chlap.
Trénovali jste jinak než dnes?
Ve druhé ani třetí třídě jsme nehráli, jen trénovali. Učili se bruslit, bogny, vánočky, buřtíky, hrany. Malé děti nemají hrát, to je můj názor, možná zastaralý. Dneska neumějí bruslit, a chtějí hrát hokej. Ve čtvrté třídě jsme dostávali nálože, 13 gólů od Liberce, 11 od Kladna. Ale třeba v osmé už jsme neprohráli zápas.
Jak jste se staral o náladu?
Samé průpovídky. Dej si facku a nešetři na síle. Půl včely, půl vola. Čumíš jak bagr na myší díru. Umíš plavat? Tak plav pro mlíko! Rádi na to vzpomínají. Napař si ruce v heřmánku, když měli tvrdý ruce. Když mu to utíkalo, vem si lepidlo na gumu, tak ho sháněli po městě...
Jak se rodily legendární přezdívky?
Třeba Alby Reichel. Když jsme jezdili na soustředění, vozil s sebou kulaté oplatky albertky. Měl zvlášť bágl na věci a zvlášť ruksak plný albertek. Od té doby byl Albertek. Jirka Šlégr byl strašně agilní, ale v té agilnosti pořád něco zapomínal. Ponožky, ribano, dres. Tak mu starej Růča začal říkat Gumo.
Byl jste i u toho, když Petr Nedvěd emigroval do Kanady.
V sezoně 1988/89 náš mladší a starší dorost dohromady reprezentoval Litvínov v Calgary. Kluci bydleli u Kanaďanů, kteří měli syna hokejistu. Petr Nedvěd byl shodou okolností sám. V 9 ráno jsme měli letět domů, v 7 sraz, nikde nikdo. Zavolali jsme těm, kde byl ubytovaný. Prý po něm zůstala jen prázdná místnost, vercajk nikde, otevřené okno. Asi jím utekl. Průšvih. A klika, že brzy přišla revoluce.
Hrál jste taky hokej?
Už od žáků. Taky fotbal, v něm jsem to dotáhl do dorostenecké ligy. V jednom přípravném fotbale jsem ale přišel o koleno a kariéra skončila. Zkoušel jsem ještě hokej, nešlo to; 10 let jsem nemohl udělat dřep. Pak jsem šel se starším synem na trénink hokejové přípravky, byl tam nějaký trenér Linhart. Co čumíš, vem si tepláky, hrával jsi tady, tak nám pojď pomoct. Začal jsem v sezoně 1968/69.
A nakoukl i do nejvyšší soutěže.
Když skončil Pepík Kollerů. Dostal to Zíma, zavolali mi, ať mu pomůžu. Přes Vánoce do konce sezony. Ale po půl roce jsem se málem rozváděl. Jezdilo se všude na tři dny. Že jsem nedělal áčko víc, toho nelituju. Já se u dětí tak pobavil! Kluky jsem bral jako kámoše. Říkal jsem: Snáz se říká ty vole než vy vole. Cítil jsem se pořád mladý.
A i v 71 letech pořád trénujete.
V roce 1991 mě Ivan Hlinka angažoval jako profíka. Už jsem nemusel do fabriky, byl jsem vyučený mechanik regulačních a měřících přístrojů. Ale na tři měsíce jsem s trénováním skončil. I dnes kolikrát slyším, že my trenéři u mládeže jsme na tři věci. Na nic, navíc a na ho... V roce 2005 tu byl tlak, že my starší už klukům nemáme co dát. Tak jsme se starým Kýhosem šli. Za pár dnů volal Reichel: Dozvěděl jsem se, co se stalo. Nechcete zpátky? Já na to, že chci mít klid, zahradu, Vánoce. Dal mi na výběr jakýkoli mančaft. Povídám, neexistuje, dokud u toho budou jistí lidé. Zaručil se, že po valné hromadě skončí. Tak mě přemluvil aspoň na základnu, ta ještě nehraje zápasy.
Jak jste vlastně prožil Nagano?
Já z olympiády měl horečky, vždyť tam byli moji kluci. Strašně jsem jim přál zlato. Podívejte, i teď mám husí kůži (vyhrne rukáv). Ne že bych vzal auto a jezdil s vlajkou, ale vnitřně mě to strašně hřálo u srdce. Podílelo se na nich moře trenérů, ale i tak. Řval jsem jak blbej, když dal Ježek ve finále gól.