Srdce neviditelného spolutvůrce zlatého zázraku z Nagana 1998 dotlouklo v brzkých ranních hodinách, informovala Verva na svém webu. V 81 letech. Černý od třetí do osmé třídy s Andrejem Ručinským vedl pozdější zlaté hrdiny a spolužáky Martina Ručinského, Jiřího Šlégra či Roberty Reichla a Langa.
Nagano? Já řval jako blbej. Vzpomínkový rozhovor s Václavem Černým, koučem legend |
„Byla to naše srdcová třída. Mimořádná parta, jejíž největší devízou byla kázeň na ledě i mimo něj. Říkali jsme tehdy se starým Růčou, že dvacet let tady taková nebude. A ono už je to přes třicet let,“ povzdechl si, když s trénováním končil v létě 2018 po neuvěřitelných padesáti letech. V slzách. „Dojalo mě to,“ přiznal tehdy. O rok dříve ho ocenil i Český olympijský výbor. V Naganu váleli i jeho další litvínovští svěřenci jako Vladimír Růžička, Josef Beránek mladší či Petr Svoboda.
Ručinský mladší na osudové trenéry vzpomínal pro iDNES Premium: „Byli přísní. Vedli nás ke kázni, vyžadovali pořádek v kabině. Ale zároveň nám nebrali radost ze hry. Hokej nás bavil, těšili jsme se na každý trénink. Když jsme začali hrát první soutěž, motivovali nás: Dejte dvacet gólů a třetí třetinu můžete hrát bez brankáře. Tak jsme se snažili.“
Slavná hokejová třída, kterou vedl Václav Černý. Na snímku ze soustředění je kouč vpravo, vlevo Andrej Ručinský, který mu pomáhal. Vedle něj jsou dva z olympijských vítězů, Robert Lang a Jiří Šlégr. Z dětí šestý zleva stojí Robert Reichel, pod ním je Martin Ručinský. Černý na druhém fotu drží Reichlův puk z rozlučky s kariérou.
Výjimečná generace udržovala s výjimečným trenérem výjimečný vztah. Ručinský mu přivezl dres Montrealu s osobním věnováním, Reichel mu napsal krásná slova do své knihy, Šlégr podepsal společnou fotografii se Stanley Cupem. Navštěvovali se. Když se legendární hokejová třída s trenéry loučila, dostali v roce 1988 od rodičů děkovný pergamen.
„Rodiče, to dřív byli parťáci,“ vyprávěl Černý ve velkém rozhovoru pro MF DNES v roce 2013 při příležitosti patnáctiletého výročí od Nagana. „Bavilo se, kecalo, zpívalo po večerech, prča. I moje žena do revoluce jezdila. Pak už se Maruš nechtělo: Vždyť oni se hádají, ten neměl hrát, ten neměl dávat gól...“
Nejblíž měl k Reichlovi, kapitánovi zlaté generace českého hokeje, nynějšímu asistentovi Vervy. „Já ho mám nejradši z těch kluků. Je strašně skromný. Naštve mě, když lidi tvrdí: To jsou frajeři. Já říkám: Vy volové, to jsou normální obyčejní kluci, ba dokonce ještě slušnější a přijatelnější než kterýkoli z nás.“
Staral se o dobrou náladu svými průpovídkami. „Dej si facku a nešetři na síle. Půl včely, půl vola. Čumíš jak bagr na myší díru. Umíš plavat? Tak plav pro mlíko,“ smál se. A taky věděl, jak hokejisty vychovávat. Podle něj by ti nejmenší neměli až do čtvrté třídy hrát zápasy.
Vychoval olympijské hrdiny, teď trenér Václav Černý v slzách končí |
„To je můj názor, možná zastaralý. My ze začátku jen trénovali, učili se bruslit, bogny, vánočky, buřtíky, hrany. Oni teď chtějí hrát hned, přitom neumí bruslit. Až ve čtvrté třídě jsme začali se zápasy, dostávali jsme nálože, ale třeba v osmé třídě už jsme neprohráli ani utkání.“
A když jeho hokejové děti dospěly, vítěznou mentalitu prodaly v Naganu na turnaji století. „Já měl z olympiády horečky, vždyť tam byli moji kluci. Vnitřně mě zlato strašně hřálo u srdce. Podílelo se na nich moře trenérů, ale i tak. Řval jsem jak blbej, když dal Ježek (Petr Svoboda) ve finále gól.“
Tehdy se cítil jako v sedmém nebi. Teď už je v tom hokejovém.
