„Faktorů bylo více. Ale musel jsem k nim postupně dojít,“ přiznává Honejsek, který se momentálně kurýruje po zranění ramene.
Takže co vás přesvědčilo, abyste zůstal?
Hodně k tomu přispěla plánovaná rekonstrukce zimního stadionu, což je lákadlo jak pro hráče, tak pro fanoušky. Druhá věc je, že jsem v kontaktu s odchovanci Zlína, kteří plní důležité role v jiných extraligových týmech. Také mají chuť se jednou vrátit domů. Mám ke klubu silný vztah a v neposlední řadě tady mám rodinu. Pozitiv je hodně. Věřím, že současné těžké období přečkáme a znovu budeme hrát o nejvyšší příčky.
Když mluvíte o odchovancích, míníte tím třeba brněnskou dvojici Holík–Zámorský, s nimiž jste ve Zlíně získali v roce 2014 titul?
Ano, to jsou přesně ti hráči. Jsme ve věku, kdy se nám doba na úspěchy krátí. Doufám, že se co nejdříve sejdeme ve Zlíně a navážeme na ty předchozí.
Zmínil jste modernizaci stadionu. Jak vnímáte vy, hráči, že postupně chátrá?
Jezdíme po různých zimácích a není tajemstvím, že zlínský potřebuje rekonstrukci jako sůl. Hlavně pro lidi. I když na prvním místě jsou výsledky, může to přilákat nové fanoušky. Je to jedna z klíčových věcí, která klub může posunout výše. Těšíme se na to.
A vy jste u toho nemusel být, protože vás na podzim vábily Pardubice. Je pravda, že jste tam už jednou nohou byl?
V první řadě musím myslet na rodinu. Těžko říct, jestli to bylo blízko, nebo ne. Jeden den hrajete za jeden tým, druhý jste jinde. Nějaká jednání proběhla, ale nakonec jsem rád, že jsem zůstal ve Zlíně. Podepsal jsem delší kontrakt, můžu se podílet na vzestupu klubu.
Chtěl jste Zlínu také vrátit důvěru, kterou vám dal, když jste se po comebacku dlouho hledal?
Nemyslím si, že jsem hrál v Brně nebo Hradci tak špatně jako první rok po návratu do Zlína. Nikdo se mě na to neptal, ale také to bylo důležité při mém rozhodování. Tehdy mě podržel trenér Robert Svoboda. V hlavě jsem to měl.
Hokejově vám to sedí nejvíce ve Zlíně. Zjistil jste proč?
Když jsem po titulu v roce 2014 odcházel ze Zlína, tak jsem na to nebyl vůbec připravený. Bylo to období jednoho a půl roku, kdy mi to tolik nešlo. Kdekdo mi předhazuje, že nemůžu hrát jinde než ve Zlíně, ale to si nemyslím. Hrál jsem v Kanadě, kde se mi také dařilo.
Štve vás, když vám předhazují, že jinde než ve Zlíně nemůžete hrát?
Už mi to nevadí. Jde to s věkem. Mám rodinu, která je pro mě nejvíce a neřeším, kdo si co myslí. Ale musím přiznat, že dříve jsem byl ten typ, který na to často dal, a to samozřejmě nebylo dobře.
Pověst velkého talentu vás provází od mládežnických let. A vždycky se od vás čeká na ledě něco navíc. Jak se s tím srovnáváte?
Když se ohlédnu do minulosti, tak vždycky jsem musel potvrzovat nadstandard. Měl jsem být lídr, akorát se mi to z nějakých důvodů nepodařilo. Pro mě to bylo zklamání, musel jsem si sednout na zem a popřemýšlet, co chci od hokeje. Ne vždy jsem šel správnou cestou, ale doufám, že bude na mě spoleh a tým půjde jenom nahoru. Hodně mi pomohla operace krčních mandlí. Už na dvacítkách jsme to řešili s Ondrou Palátem na pokoji. On šel na operaci a problémy mu zmizely. Mě trápily dvě tři angíny každý rok. Mrzí mě, že jsem do toho nešel dříve. Vracet se pořád do tréninkového procesu je strašně náročné.
Řekl jste, že už jste dospěl do role lídra týmu. Když jste začínal ve Zlíně, hrála v něm plejáda velkých osobností. Kdo z nich vás nejvíce inspiroval?
Když jsem byl mladší, tak jsem se nejvíce díval na Čáju (Čajánek). Ale kdybych se mohl vrátit do mladších let, tak bych se díval na všechny hráče, kteří tady byli legendami. Od každého se dá vzít něco. Od Čáji vůdcovské schopnosti a sílu v osobních soubojích, ve kterých byl jedinečný. Od Baláže (Balaštík) střílení gólů. Od Lešouna (Leška) myšlenku. Kdyby se spojili v jednoho, byl by to superhráč. (úsměv)
Co kapitánské céčko, troufl byste si ho nosit?
V roce 2021 bych viděl jiné kandidáty. Do budoucna to nedokážu vyloučit.
Pandemie koronaviru nepřeje ani sportu. Nebere vám divná doba radost z hokeje?
Hlavní věc jsou výsledky. Když prohráváte, tak se na stadion chodí hůře. Bez debat nám strašně moc chybí fanoušci. Říkal jsem, že člověk si zvykne na všechno, ale teď si říkám, že už to stačilo. Chtělo by to opět fanoušky. Hokej není tak atraktivní jako s nimi. Jsem přesvědčený, že každý hráč si uvědomuje, jak jsou důležití.
Ve Zlíně jsou vždycky šestým hráčem a pomáhali vám, když se nedařilo. Teď se vám nedaří a vypadá to, že postup do předkola by byl úspěchem, že?
Souhlasím. Už několikrát jsem říkal, že jsme nemohli pořádně potrénovat. Pod Robertem Svobodou jsme vždycky měli výbornou kondici, dokázal nás perfektně nachystat. Sotva se sezona rozjela, nebyli jsme měsíc na ledě – a to sezonu zásadně narušilo. Nehroutíme se, snažíme se výkony zlepšovat a uvidíme, nač to bude stačit. Ale předkolo je cíl, ke kterému máme daleko. Poslední zápasy naznačily, že bychom se mohli zvedat.
Pro vás je důkladná příprava nezbytná, že?
Jasně. Na to jsem přišel také postupem kariéry. Zrovna v letech, kdy se mi nedařilo, jsem se nedokázal tak dobře připravit. Dnes si myslím, že už to umím. Kondice je strašně důležitá. Když ji máte, máte také dobrou hlavu a ta je úplně nejvíce v hokeji. Snažím se na kondici makat pořád. V sezoně je to těžké, ale vím, že musím i tak trénovat navíc. Přidávat si za každé situace, ať se daří, nebo nedaří. Přináší to ovoce.
Teď jste zrovna na marodce. Kdy se zase objevíte v zápase?
Je to nepříjemné a zbytečné zranění. Jelínek z Liberce, o kterém jsem vůbec nevěděl, mě narazil na mantinel a pochroumal jsem si rameno. Bude to chtít aspoň měsíční léčbu, takže návrat vychází na 15. února, po reprezentační přestávce.
Aspoň máte více času na rodinu. Za pár dnů to bude rok, co jste se stal poprvé otcem. Jak vám syn Maxim změnil život?
Užíváme si to. Všechno je naruby. Nemyslíte na sebe, ale hlavně na rodinu. To mluví za vše. Nejsem na to sám.
Jaký jste tatínek?
Aktivní. Když to jde, snažím se dělat všechno. Jasně, rád si po náročném tréninku odpočinu, ale potom se to snažím přítelkyni vynahrazovat odpoledne. Zvládá to naprosto perfektně. V tom mám obrovské štěstí.
