Chystáte se v létě na houby? Až přinesete plný košík hříbků, křemenáčů a kozáků, nezapomeňte si tu úrodu vyfotit. Vaši vnuci už totiž za 50 let budou znát dnešní tradiční české druhy hub jen z vyprávění.
Procházka Českem 2069 |
Ne že bychom v roce 2069 už na houby nechodili, je to přece naše národní vášeň. Jen se prostě budeme muset naučit sbírat jiné druhy. Většina dnešních hub je totiž vázána na jehličnaté lesy, které z většiny Česka zmizí. Zřejmě i s borůvkami.
Zato ale v budoucím, převážně listnatém lese pravidelně potkáte vlka, šakala a možná i medvěda. Česko bude prostě jiné.
V souvislosti se změnou klimatu se u nás objeví nové druhy zvířat, zatímco řada těch dnešních naopak zmizí. A tyto změny jsou jen malou ochutnávkou z toho, co nás za 50 let čeká.
Polabí jako Maďarsko
Naše příroda a krajina budou v roce 2069 vypadat jinak, což potvrzuje třeba profesor Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Jeho tým se zabývá výzkumem dopadů změn klimatu hlavně na zemědělství.
Je možný zákaz houbaření?Tušíte, jak jsme na tom s ubýváním lesů v Česku a zda vám majitel lesa může zakázat houbaření? Otestujte se v kvízu ZDE.  Co myslíte, je u nás méně nebo více lesů než za Marie Terezie? (Na snímku vodní nádrž Nýrsko) |
„Posledních asi pět let zažíváme výjimečné sucho a teplo,“ vypráví. „Předběhlo dokonce naše očekávání. Modely předpovídaly, že podobně vysokých hodnot v Česku dosáhneme až někdy v letech 2030 až 2050. Roky 2015 až 2018 můžeme považovat za ochutnávku klimatu, které u nás jednou bude běžné.“
Na rozdíl od Středomoří je u nás méně slunečního svitu a v zimě i kratší dny a studenější noci. Oteplování to nezmění, protože je to dáno zeměpisnou šířkou. „I když nám budou chybět srážky, rozpálené a vyschlé Španělsko se z nás nejspíš nestane,“ předpovídá profesor Trnka. „Naše klima se za padesát let připodobní spíš jihovýchodnímu Rakousku, Maďarsku nebo severnímu Srbsku.“
České počasí bývalo poměrně pestré. V průměru se měnilo asi každých pět dnů. Chvíli bylo slunečno, chvíli deštivo. To se nejspíš změní. Připravme se na delší čas s modrým nebem s úmorně horkým a suchým počasím střídaným přívalovými dešti.
Velmi ale záleží na tom, jestli se oteplení podaří udržet na 2 °C. S tím bychom se podle profesora Trnky dokázali vypořádat. Při oteplení o 3 °C nebo dokonce o 4 °C už by se jižní Morava v létě Středomoří podobat mohla. Nikoli ale malebné přímořské krajině, spíš si představte suchem spálené vnitrozemí.
VÝSTRAHA: Zastavte invazi nepůvodních druhů!Pozor na vetřelce z jiných oblastí! Nepůvodní druhy u nás nemají přirozené nepřátele, takže je tu nic nedrží na uzdě. Stát často vynakládá velké peníze, aby cizorodé rostliny a živočichy zastavil. Otázkou je, jestli se nám to za 50 let podaří.  Křídlatka japonská  Plzák španělský  Norek americký Bolševník velkolepý dovezený z Kavkazu, asijská křídlatka japonská, oranžový plzák španělský nebo norek americký (kterého z kožešinových farem do české přírody vypustili radikální ochránci zvířat) jsou jen čtyři příklady nežádoucích imigrantů, které se (zatím marně) snažíme vystrnadit. |
Proč přišel šakal?
Takřka jisté každopádně je, že do roku 2069 by se mělo v Česku oteplit nejméně o 2 °C. „Je to kontroverzní téma, protože není zcela jisté, jakou roli v probíhající klimatické změně sehrává člověk,“ upozorňuje biolog Tomáš Albrecht.
Profesora z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd zajímá hlavně výsledek, a ten je jasně patrný už dnes. „V české přírodě přibývají teplomilné druhy. Z ptáků třeba vlha pestrá, která se ještě před dvaceti lety vyskytovala jen na jižní Moravě. Dnes se šíří na sever, takže ji spatříte i v okolí Prahy. Z větších savců se v poslední době objevuje šakal, už se u nás i vzácně rozmnožuje.“
Šakali se k nám v posledních letech šíří z Balkánu. Problém je, že někdy nevíme, jestli za nástup teplomilných druhů skutečně může oteplování. Tak třeba kanárkovitě žlutě zbarvený pták zvonohlík zahradní se do střední Evropy rozšířil ze Středomoří už během 19. století z důvodů, které neznáme.
Faktem je, že z Česka postupně mizí chladnomilné druhy. Například hýl rudý, žijící ve větších nadmořských výškách, se už dnes stahuje.
Až přijde medvěd
„Kdybyste dnes usnul a probudil se v české přírodě za 50 let, poznal byste to hned?“ ptám se profesora Albrechta.
„Nevím, ale určitě bych to poznal před 50 lety,“ odpovídá. „Tehdy u nás byla velmi rozšířena celá řada druhů vázaných na uměřenější formu zemědělství. Třeba koroptve, skřivani, syslové nebo zajíci.“
Právě na koroptvích se dá devastující vliv dnešních obrovských lánů dobře ukázat. Kolem roku 1920 jich u nás žilo asi 6 milionů, v roce 1982 asi 200 tisíc a dnes asi už jen 4 tisíce. Za sto let je jich tedy 1 500x méně. Děsivé.
Česko je pro vlky ideálním místem pro život, nabízí jim mimo jiné velké množství zvěře.
Na druhou stranu se zase do české přírody vracejí velcí predátoři, které jsme vyhubili. Vlk, rys, medvěd, orel. Podél řek a potoků se šíří bobři, na rybnících se objevují kormoráni. Všem těmto ještě nedávno vzácným zvířatům pomohly české zákony. Jednoduše se nesmějí střílet nejen u nás, ale ani v okolních zemích.
Spory, jestli do české kulturní a zalidněné krajiny patří třeba vlk, jsou bouřlivé. Víme, že nenapadá lidi a navíc zadarmo reguluje stavy přemnožené zvěře včetně menších predátorů, jako je liška. Chovatelé, kterým občas vlk zakousne nějakou ovci, dostanou od státu kompenzaci.A za 50 let se vlk z exotického návštěvníka nejspíš změní v běžného souseda, se kterým se naučíme žít.
V čem je problém? Složitější to asi bude s medvědem. Na Slovensku, kde jich žije asi 1 300, napočítali v letech 2007– 2014 víc než čtyři stovky útoků na lidi. Shodnout se na přítomnosti medvěda v české „nepřirozené“ přírodě už nejspíš bude složitější.
Záchrana potoka
Studenomilné druhy rostlin a živočichů se od nás budou stahovat, zatímco těch teplomilných bude přibývat. Pro českou přírodu tak bude oteplení znamenat ochuzení i obohacení zároveň, vyberte si. Pro krajinu ovšem bude stejně jako klimatická změna důležitá i budoucí podoba zemědělství.
Chceme rozlehlé lány řepky a kukuřice, nebo menší pole oddělená remízky a s nimi i návrat hmyzu a dalších živočichů?
Chceme rozlehlé lány řepky a kukuřice, nebo menší pole oddělená remízky? To se dá částečně ovlivnit nastavením dotací. Je to čistě politické rozhodnutí, které ale může přírodu ovlivnit zásadním způsobem. Návrat k tradiční mozaikovité krajině by totiž znamenal návrat hmyzu a s ním i návrat živočichů, kteří se jím živí.
„Stačí jen přejet hranice,“ připomíná profesor Albrecht. „Studie ukazují, že v Rakousku nebo v Polsku žije na hektar víc bezobratlých živočichů, ptáků i savců než u nás. Druhová diverzita úzce souvisí s velikostí polí. Jen těžko se asi vrátíme ke stavu před kolektivizací, ale změna k lepšímu je možná. Mělo by to na přírodu blahodárný účinek.“
Kdo může za chudou českou přírodu a ne pěknou zemědělskou krajinu? Komunisté. Po únoru 1948 u nás bylo v rámci kolektivizace rozoráno asi 800 tisíc kilometrů mezí. V rámci „pokrokových zkušeností“ ze Sovětského svazu přišlo poté vysoušení mokřadů, meliorace a regulace potoků a říček. Krajina přestala zadržovat vodu.
V Kruhu u Jilemnice, kde žiji, se ještě v roce 1991 okresní úřad snažil prosadit narovnání krásně klikatého potoka do přímky. Že prý to odstraní riziko povodní. Na odboru životního prostředí v Semilech jsem tehdy křičel na referenty: „Jste technokratičtí kazisvěti! Napíšu o vás do novin!“
Zelené plíce planety?Od roku 1950 lidstvo vykácelo asi polovinu tropických pralesů. Taky jste slyšeli, že pralesy mizí rychlostí asi třiceti fotbalových hřišť za minutu? Podle některých vědců pro tato katastrofická tvrzení nejsou spolehlivé důkazy. A co teprve „zelené plíce planety“, bez kterých se prý udusíme? Klasický nesmysl, protože většinu kyslíku v zemské atmosféře vytvářejí mořské řasy. To samozřejmě neznamená, že bychom pralesy neměli chránit, právě naopak. Ovšem jejich cena spočívá v něčem jiném, než se dočtete v aktivistických brožurkách. Divoká příroda je prostě krásná, navíc přirozené deštné lesy jsou domovem většiny druhů rostlin a živočichů planety, z nichž mnohé ještě ani neznáme. |
Nevím, jestli je můj „psychoteror“ vystrašil, ale z regulace Kružského potoka sešlo. Dnes by ho nejspíš znovu uměle zaklikatili, čemuž se vznešeně říká revitalizace. Peníze by se vyhodily hned dvakrát.
Stačilo 20 let a náš přístup se tváří v tvář suchu zásadně změnil. Malé vodní nádrže, lesní rybníčky, poldry. „Od roku 2014 byly v Česku schváleny stovky projektů pro zadržování vody v krajině za víc než 3 miliardy korun,“ píše se v nedávné tiskové zprávě Agentury ochrany přírody a krajiny.
Ale zpátky na pole, protože tam to všechno začíná. „Snažit se zastavit oteplování má samozřejmě smysl, ale přirovnal bych to ke snaze hasit požár domu hrnkem vody. Pokoušet se změnit zemědělskou politiku ale může mít rychlejší důsledky,“ shrnuje profesor Albrecht.
„Jako bonus k pestřejší přírodě s více druhy bychom získali i na pohled hezčí a uměřenější krajinu. Řepkové a kukuřičné lány od obzoru k obzoru by mohla časem aspoň někde nahradit menší pole rozparcelovaná remízky, která známe od západních či jižních sousedů.“
Zapomeňte na smrky
Všimli jste si, že z Česka mizí smrky? Na první pohled to může vypadat jako frontální útok dřevařské lobby. Kácí se skoro všude, ale jinak to bohužel nejde. Smrky napadá kůrovec, usychají a umírají. Nezbývá než je vytěžit. A právě proměna českých lesů bude asi to nejviditelnější, co nás do roku 2069 čeká.
Kůrovcem napadený a následně uschlý smrk uprostřed zdravého lesa nedaleko Knížecích plání.
„Do nižších nadmořských výšek s teplejším klimatem smrk nepatří,“ říká profesor Albrecht. „V českých lesích jsme smrky uměle vysázeli až během 18. a 19. století, kdy bylo počasí chladnější než dnes, protože rychle rostou a mají kvalitní dřevo. Vlastně jsme si tu vytvořili takovou malou Skandinávii, která je ale v našich podmínkách nepřirozená.A teď se divíme, že smrk nástup oteplování nevydrží.“
Toto je zásadní: dnešní české lesy vesměs nejsou „příroda“, ale umělá plantáž na smrkové dřevo. Na většině českého území, s výjimkou chladnějších hor či studených zařízlých údolí, nemají smrky co dělat. Měly by tam růst smíšené a listnaté lesy, kterým oteplení nevadí, a nejspíš tam zase růst budou.
„Se smrky ale do vyšších poloh patrně odejdou i druhy, které jsou na ně vázány,“ vysvětluje profesor Albrecht. „Kromě hub namátkou z ptáků třeba sýkora uhelníček nebo králíček obecný. V běžném lese je za padesát let už nespatříme.“
Než nastartujete sekačku
A přijdou i další změny. Schválně: kdy jste naposledy viděli dřív tak běžného otakárka, běláska nebo babočku? Motýli z české přírody mizí zběsilým tempem. Sčítání před pár lety ukázalo, že ze 161 druhů českých motýlů jich 19 vyhynulo a polovina dalších je ohrožena.
Škodí i pověrčiví hlupáci Uhynul poslední nosorožec severní bílý. Loni v březnu v Keni uhynul poslední samec nosorožce severního bílého na Zemi. Ohroženi jsou i další velcí afričtí savci. Z někdejších 10 milionů slonů jich zbývá jen asi půl milionu. Žirafy by mohly z přírody zmizet do 30 let. Kromě válek za to mohou i bizarní pověry. Prášek z rohu nosorožce je prý dobrý na potenci, žirafí kostní dřeň léčí AIDS. Obojí je nesmysl, ale najde se dost hlupáků, kteří za „zázračné“ produkty platí astronomické sumy. Pytlákům se riskantní lov vyplatí. Naopak se zdá, že lidstvo nepřijde o mořské kytovce, mediální ikonu ochranářů přírody. Z 80 druhů jich je ohroženo už jen 12. Populace ostatních velryb se po masakrech v 19. století vzpamatovaly. Velryby jsou chráněné (i když s výjimkami), navíc o kdysi nepostradatelný velrybí tuk přestal být zájem, protože ho nahradil petrolej. |
Kromě pesticidů je příčinou hlavně intenzivní sekání zahrad, respektive podivná móda anglických trávníků. V podstatě je to poušť bez života, jen nakrátko střižená tráva a nic jiného. Na anglickém trávníku se neudrží nejen luční květiny, ale ani hmyz.
Český venkov se proměnil. Naši dědové sekali louky většinou jen dvakrát ročně kosami, které si sami naklepávali a brousili. Pečlivě obhospodařovali i malé plochy, které dnes zarůstají, takže se tam některé druhy hmyzu neudrží. Sušící se seno poskytovalo úkryt všelijaké žouželi.
Dnes pomalu obden nastartujeme mulčovací sekačku, která všechno rozdrtí na jemnou zelenou hmotu. Nic nepřežije. Řešení je přitom jednoduché. Jakmile přestanete sekat tak často, louka se rychle vzpamatuje. Rozkvete, objeví se na ní brouci a motýli.
Že stačí málo, dokazují valašské louky v podhůří Beskyd, kde se místo řvoucích sekaček a křovinořezů používá pasení a ruční kosení. Během pár let tu přibyly jinde vzácné druhy hmyzu včetně motýla, který už byl považován za vyhynulého: šedovníčka horského na Moravě nikdo neviděl sto let. Loni se objevil v rezervaci Makyta u Vsetína.
Tím se dostáváme k zajímavému paradoxu. Na golfovém hřišti jsou „anglicky“ nakrátko sekány jen takzvané greeny (jamkoviště), po kterých se míček po odpalu koulí k jamce. Zbytek plochy hřiště tvoří pestrá mozaika biotopů, záměrně vytvářená proto, aby byla hra zajímavější.
Že je golf divná hra divných lidí? Právě golfová hřiště poskytují živočichům a rostlinám velmi pestré podmínky k životu. V intenzivně obdělávané zemědělské krajině jsou oázou biodiverzity. Českou přírodu tak zachraňuje třeba i odpalování míčků.
