U jednoho jsem si jistý, u druhého zatím ne. Jmenovat nebudu, těm klukům je patnáct, ale mají obrovský potenciál. To poznáte podle projevu na hřišti, inteligence, síly, kultury hry. Někdy je lepší pozorovat žákovský zápas, kde je rychlost, variace, týmy ještě nejsou tolik svázány taktikou, padají krásné góly. Vy stojíte v blátě někde na zastrčeném hřišti mezi paneláky, prší, fouká, ale říkáte si: Páni, to je kvalita!
Podobně jste našel taky Tomáše Rosického, že?
Přesně tak. Duben 1995, Tomáš hrál za žáky Sparty bůhvíkde, pršelo, bylo zima. Stačilo mi patnáct minut a bylo jasné, že ten hubený kluk s trenýrkama až skoro po kotníky je něco extra. Tichý vůdce.
Dřív jste tak mladé hráče nevyhledával, měl jste zavedená jména: Skuhravý, Hašek, Chovanec, pak Poborský, Berger nebo Šmicer.
Rosický byl můj pilotní projekt. Bylo mu čtrnáct a půl, když jsme se domluvili na spolupráci. Chtěl jsem, aby šel svou cestou vedle renomovaných jmen, zkusili jsme, kam to společně dotáhneme. A vidíte: za posledních šest let byl třikrát Fotbalistou roku, dvakrát skončil druhý.
K poslední korunce mu podstatně pomohl letní přestup do Arsenalu, souhlasíte?
Rok 2006 byl kritický, náš projekt byl v ohrožení. Kdyby v Dortmundu zůstal ještě rok, už by nemohl sportovně růst. Ale musel by se s tím vyrovnat, je profík, měl vynikající smlouvu, každý domácí zápas by hrál pro 80 tisíc diváků. Ale on potřeboval výš, věděli to všichni.
Tak proč nepřestoupil třeba o rok dřív? Sám tvrdil, že změnu potřebuje.
Musel jsem podstoupit rok tvrdého jednání s Dortmundem. Nejdřív za Tomáše chtěli strašný balík peněz. Chelsea nevyšla, do Porta se mu nechtělo, zájem měl Tottenham, Fiorentina, Lyon a další. Ale cena byla pořád velká: pětadvacet milionů eur, dvacet, pak osmnáct. Přitom Dortmund nehrál poháry, v bundeslize byl průměrný. Ten obchod prostě nešel zrealizovat.
Odkdy ho vlastně sledoval Arsenal?
Když Tomáš vyškolil jejich obranu v Lize mistrů na podzim 2000, měl ho trenér Wenger pod kontrolou. Kdyby v létě 2004 odešel Vieira do Realu Madrid, nahradil by ho právě Rosický. Ale nevyšlo to. Tenhle byznys je těžký. Všichni viděli Tomáše aspoň v Barceloně, Realu Madrid nebo v Manchesteru United. Ale uvědomte si: nejdřív jsme ho museli dostat z Dortmundu. A navíc, Barcelona měla místo, které mu na hřišti vyhovuje, obsazené, Real taky. Zbývalo nám Atlético Madrid, kde mám dlouhodobou vazbu od let, kdy tam hrával Radek Bejbl nebo Jirka Rosický. Už tenkrát jsem říkal starému panu Gilovi, prezidentovi Atlétika: Toho kluka si zajisti, jednou bude hvězda! Přitom Tomášovi bylo šestnáct, když byl v Madridu na návštěvě za bráchou.
Nakonec v létě vyšel Arsenal, což byla trefa. Rosický se během půl roku chytil, hraje pravidelně, trenér mu věří.
Arsenal je uznání. V Anglii máte dvacet týmů, to je 200 hráčů do pole v základní sestavě, a on dokázal prorazit. Kde je Ševčenko? A Ballack? Před rokem hvězdy a ještě teď si nemůžou zvyknout na těžký rytmus v Anglii, mají problémy s adaptací. Tomáš zapadl svou motivací, pracovitostí i stylem hry, dotáhl se do absolutní špičky v klubu, i když všichni víme, že to není konečná. Bude se zlepšovat. Musí se zlepšovat!
Může jednou vyhrát Zlatý míč pro nejlepšího evropského fotbalistu?
Jozef Chovanec před časem řekl: Tomáš má potenciál, aby byl jednou nejlepším ze všech. Ale ta laťka visí hrozně vysoko.
Mimochodem, Arséne Wenger patří mezi trenéry, kteří neustále jezdí po stadionech a sledují na vlastní oči vytypované posily. Tolik nacestuje málokterý trenér. Je to jeho neměnný styl?
Anglie se vůbec trochu vymyká stylem, jak funguje fotbalový klub. Trenér je manažerem a nad sebou má už jen prezidenta. Vycítíte při jednání, jaké pravomoci mají Wenger a jemu podobní?
Jistě, trenér rozhoduje a jedná. Spoluurčuje budoucnost klubu. Jeho asistent pak udělá víc práce na hřišti.
Karel Poborský vyprávěl, že při angažmá v Manchesteru vídal kouče Alexe Fergusona na tréninku třeba jen dvakrát týdně.
To souhlasí. Manažeři létají po Evropě, jednají o přestupech a trénink má na starosti asistent. Každý klub má v trenérském štábu osm deset lidí a manažer to zastřešuje.
Pavel PaskaČeský fotbalový manažer |
Je anglický styl progresivnější?
Nese výsledky, protože v Anglii se hraje nejatraktivnější fotbal na světě. Přibližuje se mu jen Španělsko a ještě bych nepodceňoval Francii. Ale francouzským klubům chybí úspěchy v pohárech. Trochu to připomíná Česko, protože ani Francouzi nemají natolik silné ekonomické zázemí, aby udrželi své nejlepší hráče – Henryho, Trezegueta, Vieiru.
Jen Lyon je výjimkou, ne? Už šest let vládne, skupuje to nejlepší, co po Francii běhá. Bude sedět útočníku Barošovi?
Milan tam pasuje svou dravostí, jen se musí přizpůsobit úplně jinému stylu fotbalu. V Aston Ville to bylo jen "kick and rush", tedy nakopni a bojuj, fotbal bez kombinace. Tady míč lítá po zemi, rychle od nohy.
Byl pro Baroše lednový přestup z Aston Villy vysvobozením?
Podívejte se, hráči jsou profesionálové. Když podepíšou smlouvu, nikde nemají garanci, že druhý den klub nekoupí dva hráče na stejnou pozici. Každý se s tím musí mentálně vyrovnat.
Nemyslíte, že Baroš si v Aston Ville pokazil renomé? V létě 2004 byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy.
Musíte vzít v úvahu, kam skočil z Ostravy. Do Liverpoolu! Ve dvaceti letech. To byla strašná rána do života. Mladý hráč se vyvíjí, dozrává jako člověk a z Milana najednou média udělala celebritu. Jeho úspěchy a popularita předběhly vyzrávání osobnosti.
U kterého hráče vám je dodnes líto, že svůj mimořádný talent nedotáhl až na vrchol?
Patrik Berger. Měl ještě větší talent než Pavel Nedvěd, ale ve dvaceti mu z přetížení prasklo koleno. Zdraví mu zachránil až profesor Steadman v americkém Vailu, jenže problémy se vracely a operace pak střídala operaci. Je přitom obdivuhodné, jak se Patrik dál drží. Už jedenáct let hraje profifotbal v cizině, má charakter a obrovskou vůli. Pánové, on nehraje kuličky, ale Premier League! Bohužel to mohl dotáhnout ještě výš.
Poznal jste tři generace hráčů. Je snazší pracovat s těmi současnými, kteří by měli být od mládí větší profesionálové?
Ne, naopak je to těžší. Tenkrát v devadesátých letech byli kluci fotbaloví fanatici. Neměli skoro nic, jen talent a chuť dokázat něco velkého. Hašek, Skuhravý, Chovanec, Straka... Do roku 1989 hráli za deset tisíc měsíčně proti Realu, jehož hráči brali miliony. A najednou se otevřely hranice. Hráči byli skromní, víc si své šance vážili. Skončil zápas a oni další tři hodiny přemýšleli, co udělali špatně. Dneska se kluci osprchují a fotbal pro ně končí. Mají auta, počítače, rozhovory, reklamy, focení, golf.
I Milan Baroš jako by během loňského jara odsunul fotbal na druhou kolej. Příliš často létal do Prahy, pak přišly letní eskapády.
Eskapády? Ne, spíš to bylo zaváhání. Ale chápejte, jak ho muselo ranit, když kvůli zranění ztratil mistrovství světa, pro které žil. Zvládl jediný zápas a konec. I Rosický prožíval v Dortmundu jeden rok útlum. Čtvrtou sezonu měl zlomenou ruku, slepé střevo, natržený sval, nedařilo se mu.
Ale překonal to mnohem líp.
Každý hráč má jiný charakter, každý to skousne jinak.
Když jste jednal o Barošově přestupu, našel se někdo, kdo klubům donášel drby?
Záleží, s kým se jedná. S mnoha trenéry a manažery se znám deset patnáct let. Houllier, Wenger, z Německa Assauer nebo Hoeness... Tady nejde jenom o byznys, ale taky o partnerství. Říkám jim o hráčích plusy i minusy, mluvím na rovinu. Třeba s Gérardem Houllierem jsme se jasně shodli, že Barošův návrat do špičky může v Lyonu trvat klidně rok. Milan propásl celou letní přípravu, to jen tak lehce nedohoní. No a! Houllier ho připravuje na další kariéru.
Počkejte, úplně jste zamluvil otázku. Jak to funguje v zákulisí mezi hráčskými agenty? Stává se, že by konkurence chtěla zkazit váš obchod?
Řeknu to obecně: pracujete v prostředí, které má určitý potenciální trh. A ten trh je rozdělen mezi potenciální agenty. Napětí a zdravá konkurence je v pořádku. Jenže v Česku ideál není, stávají se podrazy, přetahování hráčů, nekalá soutěž, klamavá reklama.
A co je na tom špatného?
Tak proč si to nevyřešíte na schůzce agentů?
Spadáme pod fotbalový svaz, který má asi jiné starosti, proto nebyla schůzka agentů tři roky. V Česku je jedenadvacet manažerů a já jich znám šest. Proto jsem předminulý týden faxem požádal, ať se schůzka agentů svolá. Současné bezvládí přináší napětí mezi nás, kluby i hráče. Chceme si hrát na to, že jsme mercedes, přitom jezdíme spíš na šlapacím kole.
Dřív býval přestup českého mladíka do ciziny výjimkou, dnes se to považuje téměř za normu. Proč?
Praskla hráz. Dřív nás v šachu držela všelijaká omezení, do Anglie směli jen reprezentanti, někde jinde směli nastupovat jen tři hráči mimo Evropskou unii. To padlo, západní trh nás začal přijímat, Češi si řekli: Let’s go!
Je to dobře?
Nelíbí se mi to, fotbal není byznys s bílým masem, ale všichni víme, jaká je ekonomická situace českých klubů. Nikdo si nedovolí tři roky držet kádr pohromadě, doplňovat ho, aby mohl útočit na titul a hrát důstojnou roli v Lize mistrů. Důkaz? Prodává Sparta, Slavia, Boleslav, Liberec i další. Podívejte na Brno. V lednu prodali sedmnáctiletého Mazucha do Leverkusenu. Ze strany klubu je to legitimní, protože jeho majitelé musí zajistit peníze pro chod klubu. Ale potom nemůžeme konkurovat vyspělé fotbalové Evropě. Je to bludný kruh.
