Je to váš vrchol v české lize?
Takové utkání tady v historii zlínského fotbalu možná nebylo. Přináší obrovský náboj, který lidi vtahuje na stadion. Je beznadějně vyprodaný. Ale těch osmitisícovek je více a je třeba je zdolávat.
Co s vámi výjimečný duel dělá?
Když jsem o něm mluvil v týdnu před hráči, tak mi přejel mráz po zádech. Říkal jsem jim, že pro takové zápasy hrají fotbal. A když to říkám, už to zase cítím. Energie přijde. Když půjdou kluci na hřiště, bude mrazit každého diváka. A až obě mužstva rozbalí hru, bude to euforie pro všechny.
Všichni teď vaši práci chválí, přitom jste toho dokázal dost v Polsku. Nevadí vám to?
Je to přirozené, když nejste na očích. V polské lize mám odtrénováno více zápasů než v české. Měl jsem tam větší jméno než u nás. Trénoval jsem v klubech, které byly významné s velkým diváckým zázemím. Lech Poznaň je něco jako naše Sparta nebo Plzeň. Naši ligu jsem trénoval krátce v Olomouci a teď ve Zlíně, takže do povědomí jsem se dostal až po postupu.
On-lineUtkání Zlín vs. Sparta sledujte v podrobné on-line reportáži. |
Před šedesátkou. Není to pozdě?
Co má přijít, přijde. Neměl jsem vinětu slavného ligového hráče, reprezentanta, pak to máte vždycky těžší. Vyšel jsem to po schodech, nevyjel jsem výtahem jako někteří jiní. Je to jako s dítětem, které se učí chodit. Když ho vyvezete výtahem do desátého patra, bude to asi trochu neštěstí, když pak schody najde. Spadne dolů a záleží, v kterém patře se zastaví.
Takže byste nic neměnil?
Ne. Života si vážím, jak jsem ho žil. Nikdy jsem nebyl svatoušek. Ale teď se dovedu více ovládat, zvažovat. To přichází časem. Když jsem začínal trénovat, byl jsem jako vypuštěný tygr z klece.
Měl jste trenérský vzor?
Trenéři se mění, nastupují, odcházejí. Prvním vzorem byl Giovanni Trapattoni. Speciálně na něho jsem se jel podívat v roce 1992 do Olomouce, když tam hrál s Juventusem. Tenkrát nebyla taková bezpečnostní opatření, tak jsem se postavil přímo za plot, kde Trapattoni stál. Možná tři metry přede mnou koučoval tým. Díval jsem se na něho, co dělá, sledoval gesta, posunky. Co na hráče křičí, proč to křičí.
Vy jste mu rozuměl italsky?
Nemusíte rozumět. Fotbalové posunky jsou všude podobné. To je mezinárodní řeč, jakou mají neslyšící. Spoustu věcí jsem tehdy pochopil, byl to pro mě zážitek. Dokonce došlo k očnímu kontaktu. V jednu chvíli mi překážela kamera, která si chtěla Trapattoniho přitáhnout. On šel za kameramanem, odehnal je pryč, a když se vracel, tak na mě mrkl, jestli je to dobré. Usmáli jsme se na sebe. Věděli jsme, o co jde. Nemuseli jsme si nic říkat. Pro mě to byl pan Trenér i člověk. Četl jsem o něm spoustu věcí, když trénoval Bayern Mnichov. Ještě v šedesáti běhal s hráči po hřišti. Člověk je tak starý, jak se sám cítí.
Byl ještě jiný trenér, který vás inspiroval?
Dobré věci měl Karel Brückner. Dovedl konstruktivně myslet. A když tvoříte tým, tak to je stavařina. Stavař musí stavět tak, aby to nespadlo. Všechny stavby nejsou stejné, máte volný prostor. To mi sedlo. Kdybych nestudoval pedagogickou fakultu, asi bych šel na architekturu nebo jiný tvůrčí obor.
Co vám dalo studium učitelství?
Obrovsky moc. Zjistil jsem, jak vychovávat. Je bezvadné, že vám něco řeknou, vy si to zkusíte v praxi a ono to funguje. Procesy učení fungují i ve fotbale. Každý hráč se může posouvat - kondičně, silově, koordinačně. Poznal jsem to sám na sobě, když jsem před šesti lety přišel do Baníku Ostrava. Byli tam velcí fotbalisté, třeba Slončík. Hrával jsem s nimi bago a ze začátku to byl vítr. Postupně jsem se to naučil a už jsem nebyl ořezávátkem. Zjistil jsem, že i ve vysokém věku se dá zdokonalovat - technika, myšlení hráče. Člověk může ztrácet silově-rychlostní věci, ale ve fotbalových se posouvá dál.
Máte trenérské krédo?
Trenérství musí být spojené s lidstvím. Každý hráč je výjimečná osobnost. Pokud chce hrát fér, tak ho uznávám. Když zjistím, že ne, tak se s takovým člověkem rozloučím. Pokud hráč jedná férově, kolektiv ho ctí a sám si to dovede korigovat.
Kolik je neférových hráčů?
Je jich výrazně méně než těch lepších. Tak jedna desetina. Náš tým takového hráče eliminuje sám, což je důležité. Má pud sebezáchovy. Když jsem přišel do Zlína, tak mužstvo čekalo, co udělám. Za pár týdnů mi bylo jasné, kdo je kdo a kdo do něho nepatří. Tým je organismus, který pracuje, dýchá. Musíte mu umět jenom naslouchat.
Je pravidlem, že tým dokáže vyloučit neférové jedince?
Není to všude. Někde ti neféroví vládnou. Pak to jde ode zdi ke zdi.
Co vás ještě u hráče rozčilí?
Pokud nepracuje, jak má. Když situaci podcení, nedokáže být pozorný po celé utkání. Říkám pak, že vypínají. Je to jen o mysli, být přítomen. Jezdí nahoru a dolů a přichází okamžik, kdy nemůže. Přesto musí. Jsou takoví, kteří to ještě vytáhnou z paty. A jsou takoví, kteří už jen pochodují. Ty chci dotlačit, aby byli takoví jako ti první. U každého je práh bolesti jiný. Jako hráč jsem zažil přípravu, kdy vám praskají plíce, máte tvrdé nohy a před sebou ještě dvě série. Říkáte, že to nejde vydržet, přesto to odběháte. Chtěl bych, aby všichni hráči měli tuhle vlastnost. Pochopím technickou chybu, ale taktická už je problém.
Závidíte trenérům, kteří mají kvalitnější kádr? Třeba ve Spartě?
Sparta má daleko větší možnosti, jaké hráče si vybrat a co chce trenér hrát. Pak jsou kluby ze světové špičky a tam si trenér přímo určuje, s kterými hráči to chce hrát. Ve Zlíně kolikrát nemáme za hráče náhradu a jsou pro nás nepostradatelní. Musíme zvažovat, jaké hráče do svého způsobu hry chceme mít. Ale moc si vybírat nemůžeme.
Přesto se vám daří a mnozí vám říkají Zlíncester v narážce na Leicester, který senzačně vyhrál anglickou ligu. Jak se vám to líbí?
Je to hezké. Člověk musí mít přání, která jsou hodně vzdálená. Leicester je příběh, který připomíná pohádku. Mám rád pohádky. Akční filmy s dobrým koncem. Jsou to pohádky pro dospělé, načančané marmeládou místo krve. Když to dopadne špatně, tak na film nejdu. Chci mít ten sentiment, že na světě jsou spravedlnost, čistota, férovost.
Můžete Leicester napodobit, nebo tyhle myšlenky odháníte?
Je to krásné přirovnání. Těší mě a hřeje. Pro nás malé kluby je Leicester vzor. Že i ten malý může jednou vystoupat až do výšin.
