Pro vás je to první zápas na jaře, kdy nebudete pod tlakem, souhlasíte?
My musíme bodovat pořád. Nesmíme se dívat, že Plzeň je v Česku super tým, i když tím, jak ostatní mužstva převyšují, jsou taková naše Barcelona. S každým soupeřem se dá hrát a je vidět i na silných mužstvech, že ztrácejí body.
Našel jste u soupeře slabinu?
Mají špičkové krajní beky, stopera Bystroně nahradil Ševinský, k tomu pan Hráč Horváth, v útoku čeští a slovenští reprezentanti. To mužstvo je jinde než ostatní, proto dokáže vyhrát na Spartě. Slabiny má ale každý. Abys uspěl venku, musíš dát gól. Takže nemůžeme ani nechceme hrát zanďoura.
I proto, že je s Plzní spjatá významná část vaší kariéry?
Je to pro mě prestižní zápas, protože v Plzni jsem hrával pět roků ligu a dva roky trénoval. Se Sigmou už jsem tam vyhrál za časů Reitera a Babniče, i s Brnem se mi proti Viktorce dařilo, ale tohle je úplně jiná Plzeň. Teď je to špičkový tým, který předvádí výkony lepší než Leverkusen, tedy při konfrontaci s Barcelonou.
Na co ze svého působení na západě Čech nejraději vzpomínáte?
Za prvé se mi tam narodil syn v roce 74, takže vzpomínám, jak jsme ho oslavovali se spoluhráči. Byl jsem tam v letech 1972 až 1977 a na první ligu tehdy chodilo i 25 tisíc diváků. Vzpomínám, co jsme dělávali za voloviny s Hřebíkem a jak jsem porazil Honzu Bergera na 400 metrů. To je ale spíš k pivu, a ne před mistrovským zápasem.
O dvacet let později jste se vrátil jako trenér.
Byl jsem povolaný na záchranu, která se podařila, což byl úspěch. Jak mám svá tři moravská města Olomouc, Brno a Zlín, tak k nim řadím ještě Plzeň, kde jsem hrál i trénoval.
Je pravda, že na svých štacích jste vedl i současného kouče Viktorie Pavla Vrbu?
Všechny tři trenéry Plzně jsem trénoval. Asistenty Krejčího ve Zlíně a Skálu v Plzni. Pavla Vrbu v Havířově ve druhé lize v devětaosmdesátém roce. To jsme byli oba dva horníci v rubání. Já jsem ani jednou nesjel, ale Pavel Vrba tam musel jezdit.
