Courám se do šatny, před kterou potkávám brankáře sparťanských fotbalistů Tomáše Vaclíka.
"Vypadáš nějak zchváceně," směje se, když si mě všiml.
"Kdepak," odpovídám, "naopak si myslím, že byste mi měli nabídnout smlouvu."
Mám za sebou 75 minut tréninku pod vedením trenéra sparťanského áčka Vítězslava Lavičky, kterému na hřišti pomáhali jeho asistent Václav Jílek, kondiční trenér Pavel Rada a bývalý hráč Luděk Stracený. Klub tuto akci připravil pro sportovní novináře a vybrané fanoušky.
"Ten rozdíl proti profesionálnímu fotbalu byl samozřejmě patrný," řekl po tréninku Lavička.
Když jsem minulý týden sledoval sparťany na soustředění v Rakousku, začal jsem se tohoto novinářského tréninku trošku obávat. Fyzicky bych to nezvládl. A některé složitější cviky bych napoprvé možná ani nepochopil.
Ale Lavička a pomocníci trénink uzpůsobili tak, aby ho přežili všichni. Kdo se občas hýbe, zvládl víc než hodinku bez větších problémů.
Redaktor Petr Šedivý na tréninku Sparty
Ale jinak je to "jako doopravdy". Půl hodinky před tréninkem přicházím do šatny, kde už je připravených dvaadvacet hromádek s tréninkovými soupravami. Jmenovka s mým jménem leží na tričku a trenýrkách s číslem 28, které ve Spartě nosí španělský obránce Pablo Gil.
"Ve formě, Petře?" ptá se Lavička, který přišel do šatny se svými třemi pomocníky a s každým si podává ruku.
Vlastně ani nevím, trenére...
Na začátku si nás bere na starost kondiční trenér Rada. Následuje klasická rozcvička - rozběhání, protažení, pár doteků s míčem.
Jen si dávám pozor, abych měl zatažené břicho. Přeci jen při fotbalovém tréninku mě fotografují a natáčejí poprvé v životě, tak ať nikdo nevidí, že mám nadváhu.
"Teď si dáme cvičení, kterému říkáme Feyenoord," hlásí Lavička a posílá každého na určené stanoviště. "Musíte přebrat míč, přihrát spoluhráči na dalším stanovišti a běžet na jeho místo."
Uznávám, jako fotbalista jsem spíš stoper-bořič, a tak dvakrát nebo třikrát přihrávám tak, že na normálním tréninku bych od kouče dostal pěknou sodu. Ale jinak to snad jde. Přeci jen nehrajeme v nějakém zběsilém tempu. Dokonce nás trenéři občas chválí.
Další cvičení můžete vídat při rozcvičce před zápasy většiny profesionálních týmů. V malém ohraničeném prostoru proti sobě stojí dva týmy po čtyřech hráčích. Úkolem je prokombinovat se až na druhou stranu hřiště, přičemž můžete využít pomoci žolíků (ti hrají s tím, kdo má právě míč). Jedním z nich je Stracený. Nejjednodušší je vždycky přihrát právě jemu, protože on vidí skulinky, jak dostat míč na volné spoluhráče vpředu.
Poslední část tréninku je nejzábavnější. Hrajeme fotbálek na dvě brány a já se automaticky stavím na pozici stopera.
Když se poprvé dostávám k míči, snažím se protihráče elegantně obhodit. Sice se mi to daří, ale odměnou mi je prošlápnutý kotník. Od té doby jen jednoduše přihrávám na nejbližšího volného parťáka nebo odkopávám co nejdál od brány.
Vyhráváme 2:0, náš gólman Stracený si s námi plácá a spokojeně se usmívá: "Dobře, obránci!"
Konec, už jenom protažení a do sprchy.
"Díky moc za dobrý trénink. Doufám, že jste si to užili stejně jako my trenéři," říká Lavička.
Je to dobré. Vydržel jsem a pořád můžu chodit. A aby byla hra na skutečného fotbalistu dokonalá, dělám ještě rozhovor na kameru iDNES.cz a pro Českou televizi.
Ostuda, které jsem se bál, snad nenastala. Nejhorší jsem nebyl. I když uznávám - na to, abych se stal novým spoluhráčem Vaclíka a spol., to úplně nebylo.
