Nářky, česká specialita? Ve světě se nenosí

P r a h a - Čím dál na východ, tím víc nářků. Jakmile se profesionální sportovci musí vydat za prací někam daleko, do chudé země, přicházejí pošklebky, vtípky a kolotoč stížností, co všechno si protrpěli. Konec léta připravil pro fotbalisty Slavie cestu do Ázerbájdžánu a na Ukrajinu a sparťané cestovali do Moldávie. Během několika dnů se tak nahromadily výhrady ke špinavým sprchám, zapáchajícím záchodům a odpudivým postelím.

Sparťanský trenér Ivan Hašek: "Ve sprchách to tak zapáchalo, že místní činovník tam cestu vystříkával vonným sprejem."
Slávistický trenér František Cipro: "Spím pod nepovlečenou chlupatou dekou, kterou vystřídalo už bůhvíkolik lidí přede mnou. Mám ostych v tom ležet."
Luboš Kozel, obránce Slavie: "Na pokoji jsem zabil dva šváby."

V civilizovaných zemích se přitom podobné stížnosti pokládají za nezdvořilé, nadávat veřejně na hygienické poměry v hostitelské zemi se nenosí. V seriózním tisku se takové věci neobjevují.

"Když pojede Stuttgart do Magnitogorska, tak víme, že tam bude bída. Proč o tom dál mluvit?" říká útočník Pavel Kuka, který v Německu působí osmý rok. "Hráči to prostě berou jako realitu a dávají si pozor na to, co říkají. Bulvární noviny se chytají všeho, pokud by někdo mluvil o švábech, hned to bude v titulcích. Ale už dlouho jsem nic podobného nečetl."

Má se za to, že naříkání nad prostředím může dokonce přispět k porážce.

"Když budou hráči vyvádět kvůli ubytování, hrozí nebezpečí, že je to vyvede z míry," domnívá se trenér Milan Bokša z Baníku Ostrava. "Remcání může být prvním krokem k prohře. Hráči se rozptýlí a výrazně to ovlivní jejich soustředěnost."

Světoznámý sportovní psycholog Miroslav Vaněk by trenérům poradil, aby mužstvo vyburcovali.

"Musí se odjet s vědomím, že nějaký Kišiněv nás nevyvede z míry. Hodit to za hlavu a vyrovnat se s tím. Nejlepší je vybrat lídra, který si tento úkol vezme za své."

Podobně si počínali hokejisté, když měli před sebou mistrovství světa v Petrohradu. Každou cestu do Ruska provázely v minulosti ukrutné nářky, ale tentokrát nastalo mlčení. Kapitán Robert Reichel a další zkušení hráči všude a všem říkali: Na hotel ani na jídlo si nemůžeme stěžovat. Jsme spokojeni. Kdo se bál, bál se zbytečně.

Tuhle praxi zavedl na turnaji Izvestijí v roce 1998 trenér Ivan Hlinka, který byl v Moskvě tolikrát, že zná ulice lépe než někteří místní taxikáři. Tehdy měl domluvu s kapitánem Vladimírem Růžičkou, který v jídelně nahlas chválil jídlo, i když ve skutečnosti vypadalo i chutnalo nevalně.Když mladíci viděli, že veterán si nestěžuje, nereptali ani oni.

Obě opatření se zřejmě vyplatila: Izvestije i mistrovství světa v Rusku národní mužstvo vyhrálo.

Není vyloučeno, že sportovci si naříkáním dělají alibi pro případný neúspěch. Co víc jsme v té díře mohli dokázat? "K tomu by se ale profesionál neměl snížit," tvrdí psycholog Vaněk. "Trenér musí říct: nesmíte fňukat a chvilku to vydržíte!" Takhle musel motivovat svoje hráče například trenér olympijské fotbalové reprezentace Karel Brückner, když procházeli martyriem kvalifikace.

"Přijeli jsme do Litvy, Estonska, do Bosny a bylo to špatné, někdy až neregulérní podmínky. Netekla voda, chyběly šatny, místo hřiště posekaná louka. Ale řekl jsem jim, pánové, to přežijete, děláme to kvůli olympiádě."