Právě dochytal poslední zápas kariéry. Sigma s ním neprodloužila smlouvu, vsadila na mladší. Avšak dopřála mu rozlučku na hřišti. Na domácím vítěství 3:1 nad Karvinou se podílel několika znamenitými zákroky, které předváděl pravidelně po návratu z Rumunska. Celé lize ukázal, že patřil k jejím nejlepším brankářům, v sezoně 2017/2018 to měl i oficiálně. Včera za ním po derniéře přiběhla dcera i žena Slovenka, teď si zabalí a vyrazí do Prešova.
Smolné zranění. Miloš měl být i letos jednička„Miloš Sigmě pomohl, měl tady krásná léta. Klub se rozhodl jít takovou cestou, musíme se dívat do budoucna, vsadili jsme na Mandouse. U Miloše byla smůla, že se zranil v generálce s Trnavou před sezonou, měl začít jako jednička. Zranění prstu je u gólmana ošidná záležitost, vyřadilo ho na delší dobu. Kdyby se to nestalo, mohl chytat a být teď někde jinde. Pak chytal dobře Reichl a po něm i Mandous. Rozhodli jsme se pro mládí.“ Radoslav Látal, trenér Sigmy |
Jak jste si užil poslední zápas?
Velmi dobře, protože jsme vyhráli doma po dlouhé době, diváci nám tleskali. Jednou to prostě přijít muselo. Jsem rád, že to bylo tady v Olomouci, kde jsem se cítil jako doma. Miluju to tady a mám rád lidi v klubu. Rozloučit se vítězstvím je to nejlepší, co si může fotbalista přát.
A navíc jste si celkem zachytal.
V prvním poločase jsem klukům děkoval, protože je do šancí nepouštěli. Šla na mě jedna střela, která nebyla moc nebezpečná, ale moc dobře jsem ji neviděl. Ve druhém poločase přeskupili řady, vytáhli to na dva útočníky a měli víc ze hry. Na nás bylo vidět, že už taháme nohy. Do pár šancí se dostali, škoda, že dali gól, ale byla to pěkná akce. Jsem rád, že jsem nějakými zákroky přispěl k tomu, že se to nezdramatizovalo. I my jsme pak měli šance a mohli jsme skóre navýšit, ale poměr 3:1 je spravedlivý.
I když sudí Berka chybně neuznal karvinskému Šindelářovi gól kvůli ruce.
Ruky jsem si vůbec nevšiml, myslel jsem si, že je ofsajd. Kdyby rozhodčí nepískl, bylo to 3:2 a už bychom byli nervózní. Chyby děláme všichni, i rozhodčí. Jednou nám pomůžou, podruhé uškodí.
Bylo těžké se v závěru přes emoce ještě soustředit na míč?
Velmi těžké, slzy tam byly. Je to moc emotivní. Děkuji divákům, kteří za mnou stáli, i když jsem jim ten poslední rok moc radosti neudělal. Ale takový je fotbalový život. Jsem rád, že jsem dostal šanci rozloučit se na hřišti, je to sladší než se loučit v pozici diváka. Abych pravdu řekl, tak jsem byl celkem nervózní, pověděl jsem to i trenérovi brankářů Tomášovi Lovásikovi, že takhle nervózní jsem nikdy nebyl, ale nechtěl jsem zklamat ty, co mi věřili, že chytat umím. Poradil mi, ať na to nemyslím a chytám, jak nejlíp dovedu. Nahrávkami – kluci mi dobře odskakovali, že jsem mohl rozehrát – a jedním zákrokem jsem se dostal do pohody. Ale bylo vidět, že i mně už síly docházely. Koncentrace je jiná, musíte být pořád ve střehu.
 |
Vy jste se s kariérou loučil, zatímco sedmnáctiletý záložník Kryštof Daněk nastoupil poprvé od začátku, připravil dva góly. Co na něj říkáte?
Je to super, mohl by být můj syn. Na hřišti se sešly dvě generace. Je vidět, že Sigma má skvělou mládež. Každý rok vylítne nějaký hráč, musí se s nimi speciálně pracovat, abychom je mohli posunout ještě do lepšího klubu. Takových, co vyletěli a dnes hrají ve druhé nebo třetí lize a nevíme, že byli talenti, už bylo. Sigma to dělá dobře a Dáňovi přeji úspěšnou kariéru. Premiéru v sedmnácti zvládl velmi dobře. Doufám, že bude sbírat další zápasy. Pokud hráč sedí na lavičce, ztrácí motivaci. Přiznám se, že to tak bylo také u mě. Motivace jde dolů. Po zkušenostech z toho roku musím smeknout před náhradníky, kteří musí jet na sto procent a čekat na šanci. Já jsem se přistihl, že už jsem na sto procent nejel. Ale to je i věkem. Věděl jsem, že budu asi končit. Mládí vpřed. I když to nejde hrát jen s mladými, kdyby každý rok jeden dva vyletěli do základu, je to super i pro ekonomiku Sigmy, která může odchovance zpeněžit. To je filozofie tohoto klubu.
Poslední sezonu kariéry jste si představoval jinak, o pozici jedničky vás připravilo zranění z generálky těsně před startem. Ale když se ohlédnete celkově za vaším návratem do Olomouce, převládají pozitiva, že?
Bezpochyby. Můj návrat z Rumunska byl asi náhoda, nějak to vyplynulo, zavolali mi z Olomouce a jsem rád, že jsem se vrátil do klubu, ze kterého jsem do světa odcházel jako neznámý gólman. Těší mě, že za ty sezony jsem si tady vybudoval také u Čechů nějaké renomé. A že poslední rok nevyšel? Vyšly mi jiné sezony. Bohužel, už to tak musím brát. Jsou tady i jiní gólmani, kteří čekají na šanci. Chtěl jsem zkusit překonat Blažka, ale že se to nepovedlo? Stávají se horší věci. Když si ráno přečtete Čišovského... Poslední rok byl takový, jaký byl, pořád jsem byl součástí mužstva.
Přichystáte pro něj rozlučku?
My teď budeme čtrnáct dní pendloval mezi Prešovem a Olomoucí, převážet věci. Na poslední zápas doma budu chtít být, po něm chystáme s klukama závěrečnou večeři. Něco jim hodím do kabiny.
Co budete dělat po kariéře?
Dám si teď prázdniny, jako když jsem byl ve škole, dvouměsíční volno. A budu se pomaličku poohlížet. Chtěl bych pomáhat tchánovi ve firmě a oslovit gólmany na individuální tréninky. Nebo v klubu, kdyby chtěli. Možná v Tatranu Prešov, který hraje třetí ligu, jestli by nechtěli pomoct s gólmany. Spíš bych to chtěl na začátku omakat, jestli by mě to bavilo.
Chytat nižší soutěž jste nechtěl?
Nabídky jsem měl, dokonce ještě i dnes. A stále mi někdo volá. Všechno, tedy nižší soutěže – druhá, třetí a dokonce čtvrtá liga. Musím poděkovat kamarádovi Markovi Chudému z Hranic na Moravě, který mi hned řekl, že do pětačtyřiceti můžu u něho chytat. Je to zajímavé, ale já si řekl, že je dobré se rozloučit na vrcholu, v nejvyšší soutěži, v klubu, kde mám vztah. Nedokážu si představit, že bych ještě rok dva dostal v nějakém klubu peníze za tu robotu, která není úplně namáhavá, ale nemám k tomu takový vztah jako v Olomouci. Radši skončit takhle a mít dobré vzpomínky.
Jaká vám naskočí jako první?
Champions League je nejvýš, ale bohužel jsem byl jen na lavičce, i když to byly pěkné zápasy s Manchesterem United, Benfikou a Basilejí. Takže musím jednoznačně nejvýš dát Sevillu, to byl zážitek. Ukázali nám, jak se hraje kvalitní fotbal, ale při troše štěstí jsme možná přes ně mohli dokonce postoupit, ve fotbale však kdyby neplatí. Není to ale jen o penězích, protože jsme se Sigmou přešli přes kazašský Kajrat, který má obrovský rozpočet, a my jsme je dokázali přehrát v obou zápasech. Potom jsme si to se Sevillou užili.
Bude vám to chybět, nebo se na ty prázdniny těšíte?
Samozřejmě mi to bude chybět. Už ty rituály. Přijdete ráno hodinu před tréninkem dozadu za maséry, dáte si kafíčko, pokecáte. Když fotbal děláte celý život, musí chybět. Je to přesně dvacet let, co jsem v áčku Sigmy pod trenérem Kalvodou začínal. Dneska končím. Ale rodina se mi přizpůsobovala, když jsem hrál mimo domov, manželku je Slovenka, našel jsem si ji při angažmá v Prešově, odešla se mnou do Rumunska i do Česka. Dcera jde do školy, bylo velké dilema, jestli ji dát do školy ještě v Česku, když jsme se stejně chtěli stěhovat na Slovensko, kde zázemí je lepší, větší. Musím to rodině vrátit a držet s nimi. Olomouc mi bude chybět, ale teď je na prvním místě rodina.
