Od hbitého Václava Pilaře dostal v pokutovém území pěknou přihrávku.
Pro Martina Nešpora už nebyl problém v přípravném zápase na soustředění v Turecku uklidit míč do sítě Lubinu, svůj bývalý klub pomohl porazit 2:1.
Osmadvacetiletý pracovitý hroťák prožil v Polsku nejlepší část kariéry. „Ale nikoli v Lubinu, Gliwice stavím nejvýš,“ připomíná jedenáct gólů za sezonu v Ekstraklase.
Po návratu do Česka se trefil za Olomouc na podzim pětkrát, na jaře má čtrnácté Sigmě pomoct rychle za záchranou. Přikládá tomu veškerou důležitost, i když po životní albánské zkušenosti říká: „Pořád je to jen fotbal.“
Nikdy jste nebyl za vyhlášeného střelce, co se sešlo v Gliwicích?
Všechno, sedlo mi to. Byl jsem dlouho zraněný a trenér Látal si mě tam vzal. Hráli jsme jednoduchý styl; 3-5-2 a byl tam Patrik Mráz, který měl za sezonu šestnáct asistencí jenom z centrů ze hry.
A vy jste to uklízel.
Uklízel, ale taky jsem jich mohl dát víc. Lítalo to tam. Nehráli jsme až do šestnáctky kombinace. Pravý záložník a levý, ten Patrik Mráz, to tam čepovali na přední tyč a mně to ze začátku ligy začalo padat, já si začal víc věřit a pak to jelo.
Byl jsem mladej, hrozně ambiciózní, ve Spartě jsem se chtěl dostat do sestavy přes mrtvoly, ale přes Lafatu to nešlo. Velká kvalita. |
V Gliwicích jste vyletěl nahoru, přestoupil do Lubinu, kde to nevyšlo. Proč?
Větší konkurence, větší klub. A herně se mi nedařilo. Ale ani po životní stránce jsem tam nenašel to co v Gliwicích. Město pro život nám nesedlo, manželka opustila práci v Praze, zažili jsme si zahraničí... A to je fotbal.
Neměl jste si po životní sezoně vybrat jiný klub?
No, ale to bych musel mít v tu dobu jiného agenta, a ne Sport Invest.
Pak jste putoval do Albánie. Jak vzpomínáte na štaci v klubu Skënderbeu Korcë?
Výborná zkušenost do života. Člověk chtěl z Lubinu za každou cenu odejít a poslední přestupový den jsem vzal Albánii. Myslel jsem si, že bude všechno růžové, hráli základní skupinu Evropské ligy, po sportovní stránce jsem si říkal, že to bude super, může mě to nakopnout. Viděl jsem jen růžovou barvu, ale byla to životní facka. Každému bych to nepřál, ale i přál, aby si to vyzkoušel, protože životní zkušenost je k nezaplacení.
Povídejte.
Psychické stavy nebyly lehké. Člověk ani nevěděl, kdy je trénink. Byli jsme zavření furt na hotelech, věci na trénování jsme si měli přivézt. Takové maličkosti. Na stadionu neměli záchod. Po tréninku vám trenér řekl: Sbalte se, vyrážíme deset dní na hotel! Manželka sama ve městě. Co s ní teď? Kam jí uklidit? Furt se to nabalovalo. Na začátku jsem byl silnější, kousal jsem to, ale jak se toho nahltáte, už to bylo neúnosné. Pak už hledáte kufr, naházíte tam věci a co nejrychleji chcete odejít. Za šest měsíců jsem tam neviděl ani korunu.
V Albánii jste změnil pohled na fotbal, získal nadhled?
Určitě. Vážně jsem za to rád. Stejně za pět let tady budete dělat rozhovor s někým jiným než s Nešporem. Já si to chci užívat, být zdravý, a Albánie mi ukázala, že život je tak hezký a fotbal krásný! Výborná zkušenost. I známí mi říkají, že mám od té doby jiný pohled na život.
Než jste se vydal do ciziny, bojoval jste o místo ve Spartě, kde jste ale odehrál jen tři zápasy. I kvůli zranění. Mrzí to?
Byla tam největší konkurence, jakou jsem zažil. A já šel dvakrát na operaci s třísly, byl jsem sedm měsíců zraněný, bylo těžké se do toho dostávat. Ve Spartě se po půlroce mění hrozně moc hráčů. Škoda, že když jsem podstoupil operace, byl jsem v té době mladej, hrozně ambiciózní a chtěl se dostat do sestavy přes mrtvoly, ale když jsem stejně viděl Davida Lafatu, jak se chová v zakončení, byla to velká kvalita.
Klubem vašeho srdce zůstávají Bohemians?
Od mala jsem vychovávaný jakoby ve slávistických barvách, protože otec je slávista. Odmala jsem ale hrál v Bohemce, od dvanácti let, šel jsem až do áčka. Už pro mě navždy zůstane na prvním místě, co jsem tam zažil, co pro mě udělali. Dostali mě do velkého fotbalu.
A co udělal s tátou váš přestup do Sparty?
Nemluvil se mnou. Ne, přijal to normálně, popichovali jsme se. On je pyšný, asi jako každý otec by byl na dítě, že hraje fotbal na vyšší úrovni. Samozřejmě by se mu líbilo, kdybych nehrál na Letné, ale v Edenu. To už jsem se ho neptal, jsem plnoletý dospělý člověk, a kdyby se mu to nelíbilo, tak ho pošlu někam. (směje se)
V Olomouci jste půl roku po návratu z Polska. Jak jste spokojený?
S umístěním nejsem spokojený, individuálně to může být taky lepší. Ale děláme týmový sport, takže musím koukat na celý podzim a nikdo si nebude nic nalhávat – máme málo bodů a umístění není takové, aby odpovídalo Sigmě Olomouc.
Je tímhle poznamenaná atmosféra v přípravě, že víte, že potřebujete sbírat body hned od startu jara?
Příprava je něco jiného než liga. Uvidíme, jak to půjde v ní. Teď je hezké, že vyhráváme v přípravě, ale když budeme na sebe v lize v šatně zase koukat a ptát se, co se děje, tak je to blbý. My ligu doopravdy musíme čapnout bez napětí, stresu, ale jít do toho, že vážně musíme začít vyhrávat, trošku si víc věřit. A já věřím, že první kola chytneme, ne jako na začátku sezony.
Asi vás nerozhodí, že v přípravě bojujete o místo na hrotu, neboť i Jakubu Yunisovi to střílí?
To je dobře. Útočník je tam od toho, aby dával góly, Kubovi to teď střílí, tak ať to vydrží co nejdýl. Každý trénink, každý zápas je o místo v sestavě. Ukáže se povaha člověka, jestli furt trénuje a hraje na maximum.
Zimní přípravazápasy prvoligových týmů |
Trenér Jílek prohlásil, že vám Yunis šlape na paty. Cítíte větší tlak?
Já už v tomhle věku na to mám jinačí pohled, než když jsem byl mladší. Zkrátka bude hrát lepší na jakémkoli postu – v bráně, obraně, záloze i útoku. Fotbal je týmový sport, je tam konkurence, má to tak být. Bude hrát ten, kterému to bude víc padat a bude přínosem pro tým.
Nadhled se hodí, že?
Jo, když to útočníkovi střílí, je to příjemnější, ale jsou horší věci. Každý útočník musí věřit, že to tam začne padat, a musí pro to dělat všechno; zaměřit se víc na koncovku v tréninku. Je to taky o hlavě, jestli se člověk dostává do šancí, jak je řeší a tak dále.
Varianta, že byste s Yunisem hráli oba, moc pravděpodobná není. Ale zkoušeli jste ji.
Zkoušeli jsme to při rozestavení 3-5-2. Máme dvě varianty, že můžeme hrát tohle, nebo 4-5-1. Je na trenérovi, jaké rozestavení na soupeře zvolí.
Není pro útočníka horší, když se pere se stopery sám?
Když hrajeme 4-5-1 a máte v blízkosti desítku, která vám pomáhá, tak je to jednodušší. Ale když jste odříznutý úplně sám, tak je to složitější. Když hrajeme 3-5-2, tak odběháte menší prostor a hlídáte si třeba jenom stopera a krajního obránce, takže na dva útočníky je to zjednodušení.
Máte ještě fotbalový sen?
Chci být zdravý a hrát co nejdéle na nejvyšší úrovni, jedno kde.
Život fotbalisty je kočovný. Nechtěl byste se někde usadit na delší dobu, třeba v Olomouci?
S manželkou jsme v Olomouci spokojení moc. Nevidím v tom problém, ale jak říkáte, je to kočovný život, skutečně nevím, co bude v létě. Pro hráče je nejlepší, když je v klubu spokojený a vydrží tam delší čas. Například v Gliwicích, to je v kariéře můj největší stupínek, a tam to taky máte blízko českých hranic, není to až tak daleko do Prahy. A hrajete polskou ligu, která je, co si budeme povídat, na vyšší úrovni ohledně fanoušků, stadionů. Fotbalistu to taky naplňuje.
Takže byste se do Polska ještě jednou vrátil?
Žiju přítomností. Uvidíme, co v létě. Teď se musíme soustředit, abychom chytli jaro, a co bude v létě, bude v létě. Už se těším na teplo, aby bylo.
