Na podzim ještě Mario Holek zkoušel prorazit v Příbrami, ale jen co doléčil bolavou achilovku, zjevil se zapeklitější problém. „Kondičnímu trenérovi se nezdály nějaké tepové frekvence, tak jsem šel na zátěžové testy a kardiologovi se nelíbilo srdíčko,“ líčí 32letý fotbalista.
S tím, co dál, táta dvou malých kluků příliš neváhal. „Vzhledem k tomu, že mám rodinu, nemám potřebu něco riskovat,“ vysvětluje, proč ve věku, kdy se jiní stále drží na vrcholu, dal na konci minulého roku své profesionální kariéře sbohem.
„Vzal jsem to tak, že jsou důležitější věci než se honit za balonem. Navíc jsem něco odehrál, takže jsem spokojený. Když jsem se jako malý kluk chodil v Brně dívat na Zbrojovku a podával jsem míče Honzovi Marošimu nebo Švancimu (Petru Švancarovi), říkal jsem si, že bych si chtěl zahrát ligu. O reprezentaci jsem ani nesnil. A splnil jsem si všechno.“
Už když jako teenager v roce 2005 Holek povýšil do brněnského áčka, bylo zřejmé, že v tom klučinovi s dětskou tváří něco je.
„Hned jak vešel do kabiny, věděli jsme, že je to výborný fotbalista a cílevědomý kluk, který ví, za čím jde,“ vzpomíná tehdejší stoper Zbrojovky Jan Trousil. „Byl velmi dobře vychovaný od rodičů a na nic si nehrál. Od začátku bylo díky jeho povaze a chování vidět, že toho dosáhne dost.“
Ladný pohyb i předvídavost
Mimo hřiště působil Holek nenápadně, skoro až zakřiknutě. Však i on nyní přiznává: „V týmu bylo hodně mazáků, takže si člověk moc nevyskakoval.“
V zápasovém dresu si však počínal na svůj věk až nebývale suverénně. Ve středu brněnské zálohy, v níž jistil ofenzivního maestra Tomáše Polácha, zvládl vykonat nejen černou práci, ale také s rozvahou distribuovat míče.
„Vzpomínám na něj jenom v dobrém. Byl to jeden z nejlepších hráčů, se kterým jsem kdy hrál,“ vyznává se Polách. „Jeho obrovská výhoda byl elastický pohyb. Byl to nesmírně pracovitý fotbalista, který měl navíc takový lehký krok, takže dokázal ze spousty těžkých situací vyjet, a ještě u toho vypadal elegantně.“
Nad touhle zmínkou se Holek pousměje. „Nikdy jsem se pořádně neviděl, jak jsem u toho vypadal,“ prohodí. Čas strávený vedle Polácha si však moc dobře vybavuje. „Já jsem běhal, byl jsem všude a nikde. A on tomu dával myšlenku.“
Když do brněnské středové řady přibyli další nadaní mládenci jako Luboš Kalouda nebo Marek Střeštík, byla se Zbrojovka schopná bít o čelní ligové pozice. V roce 2007 skončila pátá, sezonu nato dokonce ještě o pozici výš.
Sparťanský stoper Mario Holek (v bílém) si hlídá míč před dotírajícím brněnským útočníkem Jakubem Řezníčkem.
„Hlavně Mario a Ondra Mazuch mezi nás okamžitě zapadli a věděli jsme, že nám pomůžou. Mario měl díky svému ladnému pohybu výborné vedení balonu, postupem času mu narostlo sebevědomí a začal být nebezpečný i dopředu. S Polonem (Poláchem) si kápli do noty a výborně se doplňovali,“ popisuje Trousil.
„Říkali jsme si, kde by měl kdo z nás být. On to plnil dokonale, já až tolik ne,“ usmívá se Polách. „Byl hodně inteligentní hráč, který dokázal situace správně přečíst a předvídat. Udělal hodně práce svou zarputilostí. Navíc to byl pozitivní a poctivý kluk.“
Nadávky brněnských fandů
V zimě 2008 Zbrojovka prodala Holka za tučnou sumu do ukrajinského Dněpropetrovsku. Zatímco nyní se klub hrabe po bankrotu zpět na výsluní, tehdy šlo o movitého příslušníka ukrajinské elity.
„Vzpomínám na to jenom v dobrém. Byla to škola, zázemí i hráči byli na úplně jiné úrovni, než co jsem znal. Naučil jsem se jazyk, fotbalově mi to taky něco dalo,“ ohlíží se za svým jediným zahraničním angažmá.
Osudy brněnských talentůLuboš Kalouda Marek Střeštík Ondřej Mazuch Lukáš Mareček Josef Šural |
Z něj jeho cesta vedla do pražské Sparty, v níž se ohřál nejdéle – v rudém dresu odkopal šest sezon. „Ve Spartě jsou hráči dost pod tlakem, ale zase to člověka žene dopředu, aby na sobě pořád pracoval. Měli jsme tam výbornou partu a nedám na to dopustit,“ bilancuje Holek, který se ze záložníka přeškolil na stopera.
„V zimě byl zraněný Jirka Jarošík a nikdo jiný tam moc nebyl, tak mě tam trenéři vyzkoušeli. Vyhovovalo mi, že mám hru před sebou, a kontaktů s balonem jsem měl díky rozehrávce víc než v záloze, takže mi to tam ve finále možná sedělo víc.“
Holek byl jedním z mnoha brněnských talentů, které se v posledních letech Spartou mihly. Vedle něj to byli už zmínění Kalouda, Střeštík, Mazuch, ale také Lukáš Mareček a Josef Šural. „Nevím, čím to bylo, ale bylo to docela úsměvné,“ říká mistr z roku 2014.
Úsměvné naopak nebyly některé cesty do Brna. „Měli tam proti mně s Marecem (Marečkem) nějaké transparenty s pomníčky. A když jsme hráli se Spartou Evropskou ligu v Bratislavě, byli tam brněnští fanoušci, kteří nám nadávali, což bylo docela smutné. Trošku to zamrzí, ale lidé jsou různí a člověk s tím nic nenadělá.“
Sám Holek se přitom myšlence návratu do mateřského klubu nebránil. „Možná by mě to i lákalo, ale nic neprobíhalo,“ krčí rameny.
Mario Holek na tréninku české fotbalové reprezentace
Nyní je osminásobný reprezentant usazený v Praze a zvažuje, co dál. „Líbí se nám tu, ale teď už mě tady nic nedrží a celou rodinu máme v Brně, takže uvažujeme o návratu,“ prozrazuje Holek.
Fotbal mu zatím nechybí. „Uvidíme, jak to bude časem, ale teď jsem rád, že se můžu víc věnovat rodině. Zároveň přemýšlím, co bych mohl dělat do budoucna. Chci si udělat kurz fitness trenéra i licenci na trénování fotbalu. Rád bych se dál motal kolem sportu, ale zatím nevím, jakým přesně směrem se chci ubírat.“
A na co nejradši vzpomíná? „Určitě na reprezentaci a pak na velké evropské zápasy ve Spartě. To byl vždycky plný stadion, parádní atmosféra a velký zážitek.“
