Jak se fandí v Turecku? Láska, nenávist, bengálské ohně, slzný plyn

Istanbul (Od našeho zpravodaje) - Víte, jak se pozná ryzí, ale opravdu ryzí fanoušek Fenerbahce? Místo pyžama v noci nosí žlutomodrý dres a hlavně dodržuje tři základní životní principy. 1. Nikdy netankuje u benzinky Shell. 2. Nikdy nejí u McDonald´s. 3. Nikdy nejede do Španělska.

TURECKÉ PEKLO. Fanoušci Fenerbahce vytvářejí fantastickou kulisu k utkání s Limassolem. | foto: AP

Proč? Protože se štítí červenožluté barvy, kterou obléká úhlavní nepřítel z Galatasaray.

"Každý turecký fanoušek je fanatik. S fotbalem usíná a s fotbalem se probouzí. To se nedá popsat, to se musí zažít," vypráví obránce Tomáš Sivok, který hrává za Besiktas, což je třetí klubový obr z Istanbulu.

Zatímco v Anglii je fandění náruživost a v Německu velká společenská událost, Turci považují fotbal za středobod vesmíru. Díky fotbalu mají důvod milovat a nenávidět. Nic mezi tím. Plzeň to ve čtvrtek večer nepozná, neboť osmifinále Evropské ligy proti Fenerbahce odehraje na zavřeném stadionu, ale věřte tomu, že fotbalový fanatismus se prolíná celou zemí.

Ne náhodou vyřadilo Fenerbahce číslo 12 ze své soupisky. Právě tímhle gestem navždy poděkovalo fanouškům, čili svému dvanáctému hráči.

On-line

Utkání budeme sledovat minutu po minutě

O turecké vášni se naposledy přesvědčili v německém Gelsenkirchenu, kde se v úterý hrálo odvetné osmifinále Ligy mistrů. Fanoušci Galatasaray, kteří neměli šanci koupit si lístek, zkusili holýma rukama prokopat tunel na stadion, jen aby mohli fandit proti domácímu Schalke. Šílenost!

Mimochodem, cena vstupenky na černém trhu se vyšroubovala nad dvacet tisíc korun. A mezi Turky se našli takoví blázni, kteří zaplatili.

Zažít fotbalovou atmosféru v Turecku, to bývá vášnivá, bizarní a pekelná podívaná zároveň. Na hráče soupeře létají zapalovače, mince, baterky, kameny nebo vytrhané sedačky. Rozpárádění fanoušci po sobě střílejí světlice, zapalují bengálské ohně a pak klidně kamenují autobus s týmem soupeře.

V kotli to obvykle vře už dvě hodiny před výkopem. Frajeři svlečení do půli těla šplhají vysoko na ochranné sítě a čekají na chvíli, až soupeři ukážou pěst. A při zápase samotném atmosféra houstne a agresivita stoupá. Například na novém stadionu Galatasaray, který stál čtvrt miliardy milionů dolarů, padl před dvěma lety světový rekord v hlasitosti fandění. V derby proti Fenerbahce naměřili 131,76 decibelů. Takový rachot nedělají ani startující trysková letadla.

"Viděl jsem tu spoustu zápasů a musím říct, že Turci strašně snadno podlehnou emocím. Stačí nepatrný zážeh a hned je peklo na zemi. Lhostejno, jestli se jedná o fanoušky v kotli nebo v sektoru VIP," líčí hráčský manažer Dalibor Lacina.

Aby nedošlo k tragédii, už pár let v turecké lize platí zákon, že fanoušci hostů nesmějí na venkovní zápasy.

Tomáš Ujfaluši zrovna loni získal svůj první ligový titul v kariéře. V dresu Galatasaray ho dobyl právě na hřišti Fenerbahce. V úplně posledním utkání sezony, v nejžhavějším derby. To si těžko dokážete představit, co se tehdy dělo. Hráči po závěrečném hvizdu sprintovali do kabin, na tribunách tekla krev, trávník byl za pár minut zaházený sedačkami a rozlícený dav chuligánů se valil na hřiště. Obrnění policisté pouštěli do lidí slzný plyn. Chaos a hrůza.

Trvalo dvě hodiny, než rozvášněný dav odtáhl ze stadionu. A teprve za další dvě hodiny mohli Ujfaluši a spol. převzít mistrovský titul.

I takhle vypadá fotbal na turecký způsob.

Sivok: První rok jsem kvůli fanouškům špatně spal

Když fotbalový reprezentant Tomáš Sivok v Besiktasi Istanbul hrával prvním rokem, před domácími zápasy špatně spal. "Měl jsem strach, jak budou reagovat fanoušci, když udělám chybu. Ze Sparty jsem byl zvyklý na největší tlak v Česku, ale proti Besiktasi to byla pohodička."

Jak vypadá v Turecku atmosféra?
Na každém stadionu velkého klubu je fanatická atmosféra, ale když to spustí Fenerbahce, tak to je něco. Je to dáno i tím, že mají největší stadion, na každém zápase mají padesát tisíc lidí. K nám chodí třicet, na Galatasaray čtyřicet. Každý si řekne, že na San Siru je hukot, na Manchesteru je hukot, ale to není nic proti hukotu na Fenerbahce.

Například neslyšíte vlastního slova?
To se těžko popisuje, to se musí zažít. Já to poprvé zažil se Spartou, když jsme za trenéra Straky přijeli právě na Fenerbahce. Jen jsme vyšli na rozcvičení... To bylo šílené.

A teď to bere jak?
Už jsem v klidu, už to tak nevnímám. Ale první rok v Turecku, to jsem měl i špatný spaní. Před každým zápasem jsem se necítil dobře. Člověk se bojí, že něco zkazí a pak mu to i vlastní fanoušci dají sežrat.

Vlastní fanoušci dokážou být krutí?
Když se nedaří a oni pískají, tak to na hráče může působit špatně psychicky. Pískají, křičí, nadávají. Já jim nerozumím, takže jsem v klidu, ale horší to mají turečtí spoluhráči. Znám i ty, kteří to nezvládli a museli odejít.

Vy jste jejich hněv někdy pocítil?
Jsem tady už dlouhou, fanoušci mě znají a vědí, co můžou čekat. Oni neodpustí, když do zápasu nedáte všechno. Dokáží milovat, ale taky vám to znechutit.

Proč jsou takoví?
V Turecku fanoušci žijí jen pro rodinu a pro svůj klub. Rodina a fotbal, nic jiného.

Na hřiště dopadají mince, zapalovače. Už vás něco trefilo?
Doma ne, to občas prolétne jen něco kolem, ale venku se mi to stalo. Ale nic vážného, žádný knockaut. Děláte, že si toho nevšímáte a jedete dál.

Takže předmět neseberete a nejdete za rozhodčím?
To bych udělal jen jednou...  Ani nejsem takový, že bych si chodil stěžovat.

Dokázali by Turci kvůli fotbalu i vraždit?
Probůh, to snad ne. Každopádně to tady pro mě není nebezpečné. Stalo se mi několikrát, že mě zastavili na ulici a říkají: "Fandím Fenerbahce, přeju vám, abyste prohráli." Ale není to ve zlém. Požádají o společnou fotku, o podpis, poděkují a jsou v klidu. I já mám mezi známými fanoušky Fenerbahce nebo Galatasaray a nikdy mi nedali najevo, že by se kvůli výsledku se mnou nechtěli bavit.

(min)