Jako když vám náhlá povodeň zaplaví barák. Tak to vypadá, když rodinný dům Hašků na okraji Prahy zaplní jeho obyvatelé. Jakmile vkročíte dovnitř, můžete sledovat zábavný slovní ping-pong. Na první pohled to vypadá, že se sešli spíš dva kamarádi než otec a syn: samé rýpance, hecovačky, srandičky.
Pro větší autenticitu ponechme určité pasáže v hovorové formě - tak, jak rozhovor probíhal.
„Pozveš si hosty a přijdeš pozdě,“ vítá syn Martin svého tátu, který se drobně zdržel na poště.
„Jsou tady hlavně kvůli tobě. Nedělej si svačinu a pojď na ten rozhovor. Za hodinu musím odjet, ať to stihneme,“ reaguje Hašek starší.
„Když nebudeš dlouhej jako vždycky, tak to stihneme,“ vrací mu syn.
Poběží o Vánocích u Hašků pohádky, nebo zápas Ligy mistrů Tilburg - Sparta z roku 1999, na který se malý Martin před lety díval místo Krtečka?
Otec: Na Vánoce fotbal nepoběží, budou pohádky, já mám taky rád romantické filmy. Fotbalové kazety jsou v garáži, snad se na ně nepráší. Ale už nemáme video. (směje se)
Když mluvíte o kazetách, nepřepadává vás nostalgie?
Otec: Nostalgií netrpím. Rád bych si to někdy přetáhl na DVD, ale nevím, kdy bych se díval. Mám hodně práce a doufám, že ještě dlouho mít budu. A až ji mít nebudu, tak nevím, jestli se zrovna budu dívat, jak jsem před čtyřiceti lety hrál s Tilburgem, a kochat se tím.
Syn: Ale zápas s Realem Madrid jsi viděl hodněkrát, ne? Do studia České televize tě na Ligu mistrů zvou na Real často. A pokaždé to tam pustí a zeptají se na tvoje pocity. To už ti musí být trapně, ne? (imituje reportéra a přehrává) Martine, jaké to bylo? Jaká byla atmosféra? Diváci už z tebe musí mít nervy.
Otec: Televizní divák je jako kůň na Velké pardubické, ten přeskočí Taxis, ale za rok na to zapomene a učí se to znovu.
A jak často vám někdo pustí zápas s Barcelonou?
Otec: (dělá překvapeného) Ani nevím, jestli mám Barcelonu na kazetě.
Syn: Barcelona byla nějaká zkrácená, ne? Tam záznam skončil ve 37. minutě. Ani nevím proč. (Hašek dostal ve 38. minutě červenou kartu a Sparta pak inkasovala pět gólů.)
Fotbalový klan HaškůMartin Hašek starší (47 let) je bývalý defenzivní záložník a fotbalový reprezentant, který hrál i v Rusku a Rakousku. Nejznámější je z angažmá ve Spartě, s níž si zahrál velké zápasy v Lize mistrů, mj. proti Realu Madrid či Barceloně. Po kariéře začal trénovat: s Jozefem Chovancem vedl Spartu, později Pardubice, teď trénuje druholigovou Vlašim. Stále je však zaměstnancem Sparty, která s Vlašimí spolupracuje. Jeho nejstarší syn Martin (21 let) vyrostl ve Spartě a přes Pardubice a Vlašim se dostal do ligy. V ní má univerzální záložník za sebou první půlrok v Bohemians 1905, kde hostuje ze Sparty. V ligové premiéře zařídil gólem remízu 1:1 na hřišti mistrovské Plzně. Prostřední syn Filip (19 let) nastupuje jako ofenzivní záložník, ze sparťanské devatenáctky přešel do Vlašimi a hraje tak pod vedením otce. Nejmladšího syna Mojmíra (10 let) fotbal nebaví. |
Pamatujete si tyhle zápasy?
Syn: Jen Tilburg a Spartak Moskva. Tedy ty góly. Tátu si nepamatuju.
Otec: Já zrovna, shodou okolností, ty góly nedal. Ale v kariéře jsem jich dal dvacet.
Syn: To bereš i s Přední Kopaninou, kde jsi hrál přebor, ne?
Kdy jste začal naplno vnímat, že je otec přední český fotbalista?
Otec: Má to dva rozměry. Že táta hraje fotbal, to si uvědomil hned, když viděl míč, stadion. Ale až v dorostu si uvědomil, jak složité je dostat se tak daleko.
Syn: Zpětně doceňuju, jak byl táta dobrej. Dřív jsem nad tím moc nepřemýšlel.
Otec: Jasně, když je táta prezident, tak je prezident.
Syn: Asi tak. S tím prezidentem, to byl dobrej příměr, Hášo.
Jak moc ovlivnil fakt, že jste hrál fotbal profesionálně, to, že se teď fotbalem živí i dva z vašich tří synů?
Otec: Když Martin ležel v postýlce a nemohl ještě hýbat hlavou, protože ji měl velkou, visela nad ním chrastítka a mezi nimi balon. Jeho zajímal jen ten balon. Jakmile se naučil chodit, rovnou kopal do míče. Třeba desítky minut. Míč ho fascinoval, rajcoval. Filipa bavilo tisíc jiných věcí, ale začal hrát hlavně proto, že fotbal hrál brácha. A nejmladšího Mojmíra fotbal prakticky nezajímá. Má své encyklopedie a fotbal neřeší.
Nemáte fotbalu někdy až moc?
Otec: Tak to je otázka pro maminku.
Maminko...
(Z kuchyně přichází manželka Martina): Je ho hodně. Máťa je hodně chytrý, byl by dobrý student. Kluci mu přezdívali Wikipedie. Je hloubavý, přemýšlivý. To Filípek je střela. Ale Máťu fotbal v určitém směru trochu blokuje.
Jaká jiná témata než fotbal jsou u Hašků populární?
Otec: Doma řešíme fotbal, a to nás baví. Mojmír mi vždycky říká: Tatínku, běžte si s klukama povídat o fotbale. To miluješ. (směje se)
Umíte strávit den bez fotbalu?
Syn: Jo, to jo, tohle dokážeme.
Otec: Ale těch dnů moc není.
Martina: Kluci umí víc nemluvit, ten to neumí (ukazuje na manžela). Ten na to nejvíc brousí hovorem. Kluci se umí bavit i o jiných věcech.
Otec: Ale já umím taky mluvit o jiných věcech, jenže mám doma dva fotbalisty. Kdybych tady měl dvě dcery a hrály na flétnu, tak bych se s nima nebavil o fotbale. Takže já za to nemůžu.
Syn vám už léta říká Hášo, Martine. Vy dva máte hodně kamarádský vztah, že?
Otec: Kluky jsme vychovávali partnersky. Cílem bylo, aby z nich vyrostli samostatní, zodpovědní a otevření lidé. To se nedá udělat přes strach a silou vynucovanou autoritu. Máme hodně nadstandardní vztah, to už nejde změnit.
Syn: Beru ho něco mezi kamarádem a tátou. Nevím, co to vlastně znamená táta. Říkám mu Hášo, Marceli...
Marceli?
Syn: Odmalička jsme mu dávali různé vtipné přezdívky. Marcel, to je takové jméno... Prostě Marcel. Říkali jsme mu s bráchou i fotr, když jsme byli malí. Fotře! (otec se směje)
Vy milujete hecování, co?
Otec: To je pravda, když se hecuješ, proudí energie, to nás baví. A tady proudí hodně. Ale pořád jsem táta a on je syn. Když jde tvrdý na tvrdý a zdá se mi, že kluci překročili nějakou mez, a ta je u mě hodně široká, použiju sílu autority.
Syn: Nepokorní, řekni, že jsme nepokorní.
Otec: Když mám dojem, že jsou nepokorní a arogantní, tak jsem ostrej jako břitva. (usměje se) Ale když mi řeknou ty vole, tak to mi připadá absolutně nedůležitý. A ještě jedno slovo: nelaskaví.
Syn: To jsem přesně čekal, že řekneš. A je to tady. To znamená, že mám třeba špatný tón hlasu.
Otec: Laskavost se musí projevovat v každém gestu, větě i tónu.
Vy jste laskavý?
Otec: Snažím se být.
Syn: Snaží se, ale není.
Otec: Když jsem nasr..., tak nejsem laskavej. Marti, já nejsem laskavej?
Martina: Laskavej je, ale když se mu nedaří ve fotbale, tak klesá nálada. Ale to má každý.
Syn: To pak kope kolem sebe, nadává.
Martina: Ale to máš taky, myslíš, že to nemáš?
Syn: Tak ať ze sebe zase nedělá dalajlámu!
Otec: Nedělám dalajlámu, jen říkám, že se snažím.
Martina: Jo, snaží se. (k synovi) Snaží se víc než ty, lásko.
Syn: Vždyť je mu 47, nebo kolik.
Martina: Ale i v mládí se snažil víc než ty.
Syn: To říkáš teď, minule jsi říkala, že byl jako mladej machr.
Martina: Byl machr, ale laskavej. To se nevylučuje. (směje se)
Otec: Nebyl jsem arogantní.
Syn: Jak můžeš bejt nearogantní machr, to mi teda vysvětli.
Otec: Machr, to bylo jenom na holky.
Martin Hašek mladší v reprezentačním dresu v utkání proti Francii.
Jak se vám líbil táta jako fotbalista?
Syn: Nejživěji si ho pamatuju z Přední Kopaniny - a tam byl fantastickej v tandemu s Bohoušem Strnadelem. (směje se) Z kariéry si jen vybavuju, že měl projev buldoka. Když běží, tak vypadá, že dře o dva levely jinak než ostatní. (k otci) Ty uděláš výstup na kužel a zpátky, já ho udělám rychleji než ty v dobách největší slávy, to ti garantuju, ale rozdíl je v tom, že já u toho vypadám normálně a ty tak, že u toho nejvíc dřeš a jsi agresivní jako svině. Házíš sebou hrozně.
Otec: Vyhrál jsem anketu o nejagresivnějšího hráče ligy, to nebylo jen proto, že vypadám agresivně. Měl jsem navíc to finále. V tomhle oba kluci musí přidat. I když musím přiznat, že jsem někdy hrál hloupě, zbytečně jsem fauloval, byly z toho standardky. Ale kontakt mi nevadil. Vyhledával jsem ho. Oni ne.
V čem je ještě rozdíl mezi Haškem starším a mladším na hřišti?
Syn: Táta byl naběhanej, houževnatej, kopal, to byla jeho síla. Já zvládám přihrát, vystřelit, jsem schopný hrát na více postech.
Otec: Zvládá víc pozic, kondičně je výborně připravený. Jeho čísla z testů jsem měl jen jednou v životě. Ještě může zrychlit a mít lepší výbušnost, ale technicky je na tom výborně. Vnímání prostoru má na vysoké úrovni, k tomu byl odmalička vedený. Od deseti let řešíme každý zápas a situaci, která byla špatně. Je prostě připravený, jeho fotbal není postavený na náhodě. To je dobré teď, ale musí se dívat i dál: potřebuje věci, které budou mimořádné, ve kterých bude jedinečný. Ty ještě neukázal.
Pak může hrát za reprezentaci a poháry jako vy?
Syn: Neporovnávám se s tátou, nikdy jsem to v sobě neměl.
Otec: Pravda, nemá potřebu mi něco dokazovat.
Syn: My spíš soupeříme v beachvolejbalu, ale tam se už od mých patnácti let nemáme o čem bavit.
Otec: Teď bude dovolená, zkusím tě objednat na nějaké vyšetření hlavy. Beachvolejbal hrajeme hodně, máme na zahradě kurt, ale rádi si zasoupeříme i při hokeji, nějaký ten osobní souboj u manťáčku.
Syn: Manťáček... Řekni, jak mi bylo 14 let a ty jsi mě vytáhl po třech dnech nemoci ven, viď, Martine? Támhle na zahradě.
Otec: Spadl hlavou na plot a jeli jsme na šití. Udělal taktickou chybu - v nepřipravené situaci mi chtěl při fotbálku vzít míč. Dal jsem mu tam tělo a on letěl hlavou do plotu.
Syn: Brácha tady měl kamaráda, já měl tři dny teplotu, ležel jsem, ale oni, že mě hrozně potřebují do počtu. Byl jsem ochablej. Narval mě na plot, rána do palice a tři stehy.
Otec: Já tě nikam nenarval. Já měl odkrytý míč (stoupne si a ukazuje situaci) a dostal jsi tělo.
Syn: No, prostě jsi mě narval na plot.
Otec: Tak jako věděl jsem, když jsem mu tam dával tělo, že půjde do plotu, to jo. Ale nebylo to tak, že jsem ho tam vrazil a věděl jsem, že to bude na tři štychy.
Beachvolejbal je naštěstí pro vás bezkontaktní sport...
Syn: Já hraju jako nejlepší v rodině s mámou, tady Háša s bráchou. To nás ale porazí, protože brácha už není takovej retard jako dřív.
Otec: Že na jeden geniální míč tři lehké zkazil? (směje se)
Martin Hašek v roli trenéra
Váš táta byl v reprezentaci, pak začal trénovat. Jak těžké bylo se prosadit se jménem Hašek?
Syn: Měl jsem to spíš těžší, třeba ve Spartě. Zdálo se mi, že někteří trenéři soupeřili s tátou, ale přese mě. Měli tendence být na mě zbytečně přísní, asi chtěli ukázat, že mě neprotlačují. Spíš mi to škodilo. V době, kdy byl táta trenér áčka Sparty, jsem ve starších žácích měl skoro nejmenší minutáž ze všech. Z toho je jasně patrné, že mi cestičku neprošlapával.
Jaký je táta trenér? Hrál jste pod ním v béčku Sparty, v Pardubicích i ve Vlašimi.
Syn: Odborně je dobrej, fakt tomu rozumí. Organizaci hry má promyšlenou. Psychologie hráčů, to umí, i když - tam by na sobě mohl ještě zapracovat. Tréninky mě bavily, byly hodně herní, žádná dlouhá videa. Není pedant na taktiku.
Otec: Na taktiku jsem pedant! (důrazně)
Syn: Myslím to tak, že jsme se čtyři dny v týdnu neposouvali celý trénink bez míče.
Když doma řešíte fotbal, tak jsou to taktické věci, nebo spíš přestupy?
Syn: Spíš herní situace, protože v těch přestupech není moc zběhlej. Trochu se vyzná v Čechách, dál už je to špatné.
Otec: Díváme se na hru, jak se chovají hráči směrem k organizaci. A jdeme do hloubky. Jsou to hrozně zajímavé debaty, oba kluci mají dobré postřehy. Kdy se nám stane, že máme odlišný názor?
Syn: Občas se nám to stalo, když jsem byl v dorostu a ty ses přišel podívat.
Otec: To bylo proto, že jsi v tom byl zainteresovaný, ale jinak se v 95 procentech shodneme. Probereme každý detail do mrtva.
Takže jsou to spíš debaty trenér-hráč než otec-syn?
Otec: Debaty trenér a profesionální hráč, který možná v budoucnu bude trenérem. Tohle není názor obyčejného hráče, průměrný hráč nějaké věci nevidí. I když sparťanští hráči by to měli vědět a vidět. Co, kdy, kde, proč, jak. Tak se jmenuje naše mládežnická koncepce.
Syn: (překvapeně se ptá otce) Co, kdy, kde, proč, jak? To jsem nevěděl...
Martin Hašek mladší a Martin Hašek starší pózují u příležitosti dvojrozhovoru.
Vaše maminka si posteskla, že vás fotbal brzdí ve škole. S tou jste na tom jak?
Syn: Jsem v prváku na Fakultě humanitních studií na Metropolitní univerzitě. Mám individuální plán.
Otec: Kdybych byl učitel, nevím, jestli by mě trochu nesr... Vzhledem k tomu, že mu pánbůh nadělil inteligenci, tak se mu studuje dobře. V jeho studiu jsem cítil aroganci vůči škole. Na maturitu se připravoval v řádu hodin a maturoval za součet 5. Učí se hrozně rychle. První rok po maturitě nestudoval, byl jsem na něj naštvanej. Jen se plincal ve Vlašimi, pak se potuloval po baráku. Měl ultimátum, že buď půjde na vysokou školu, nebo tady nemůže bydlet. Když je někdo takhle chytrej, tak by měl studovat. Z principu. To je odpovědnost vůči sobě, ale i vůči společnosti.
Syn: (směje se a kroutí hlavou)
Otec: To je takový vyšší level, víš? Ještě nechápeš, že jsi součástí nějakého vyššího celku, nejsi tady jen sám za sebe. Když nepřijme rozhodnutí, že na školu kašle, tak ji rozhodně vystuduje.
Bydlíte v jednom domě se všemi třemi syny. Jaké je to vlastně soužití?
Otec: Máme rádi své děti, Martin tady bydlí i se svojí partnerkou, tu máme taky rádi, těší nás, že jsme tady všichni pohromadě. O té energii, která tady proudí, už jsme mluvili. Jen zajištění chodu domácnosti je náročnější. Když vaříte večeři pro šest lidí, je to jiné než si udělat salát sám pro sebe. Oba kluci mají nadstandardní servis. Nám vyhovuje, že jsme spolu, klukům vyhovuje ten servis.
Syn: Nejen to. Furt se tady něco děje. Nikdy není ticho.
Otec: Je to vzájemně výhodné. My s manželkou ale občas cítíme drobnou frustraci. Máme totiž pocit, že se práce v domě nedělí úplně vyrovnaně.
Syn: Já dřu. Zmínil bych jen, že tak čtyřikrát týdně vařím večeři, aby to čtenáři věděli, že jsem vášnivý kuchař.
Otec: Vaří dobře.
Syn: A rozmanitě! Ale támhleten by měl přiložit ruku k dílu. (ukazuje na bratra Filipa, který neváhá: „Hele, to je tvůj rozhovor, mě vynech.“)
Otec: Vždycky budou vznikat rozpory, my tady nejdeme pro emoci daleko. Na druhou stranu: když je negativní emoce, jsme schopní se velmi rychle usmířit a jdeme do pozitivna.
Syn: To je fakt. Na urážení se tady nehraje. To vůbec.
