„Naše štěstí závisí na způsobu, kterým uvažujeme“, prohlásil již téměř před dvěma tisíci lety římský „filozof na trůně“, císař Marcus Aurelius. Lidské myšlení však od jeho dob příliš nepokročilo.
Myšlenkové zvyky, které brání pocitu štěstí či spokojenosti a snižují i naši výkonnost, nás pronásledují každý den. Nejčastějším je negativismus, tedy sklon vidět vše černě a přisuzovat lidem kolem sebe i ty nejhorší úmysly.
Další naše myšlenkové zvyky jsou trochu složitější. I je však lze poměrně snadno překonat. Předpokladem je, že si jejich destruktivní dopad uvědomíme. K těm hlavním patří následujících pět.
1. Neustálé přemýšlení o minulosti
Nemyslet na minulost je nemožné. Není to ani žádoucí, z minulosti je třeba se poučit. Chceme-li však být úspěšní, měli bychom rozhodující část svého času trávit v současnosti. Tedy soustředit se na to, kde právě jsme a co právě vykonáváme.
Jan Urban (1953)
 |
Přílišný sklon prodlévat myšlenkami v minulosti je zpravidla spojen s tendencí opětovně prožívat bolestivé vzpomínky, nepříjemné konflikty či nevyužité příležitosti. Není projevem snahy se z minulosti poučit, ale jen sklonem, který nám bere čas i energii, jež potřebujeme v současnosti.
Řešení je jednoduché: spočívá ve využití slova „příště“. Máme-li tendenci zamýšlet se nad tím, co nepříznivého nás v minulosti potkalo či propadáme-li dokonce sklonu svou minulost mentálně „napravovat“, řekněme si jednoduše: „Příště to udělám jinak!“
Postup je třeba nacvičovat, tedy trvale opakovat tak, aby se z něj stal zvyk. Může to chvíli trvat, pokud se nám to však podaří, uzavřeme neproduktivním úvahám o minulosti dveře.
2. Obavy z budoucnosti
Myslet je pochopitelně třeba i na budoucnost, mimo jiné proto, abychom ji mohli plánovat. Sklon trávit v ní příliš mnoho času je však stejně škodlivý, jako tendence žít v minulosti. Platí to především tehdy, věnujeme-li se při tom hlavně obavám, co vše může v naší práci, osobních vztazích či zdraví dopadnout špatně.
Velká část těchto obav je nerealistická, a proto i zbytečná. Škodlivé jsou však především proto, že nervozita, kterou v nás obavy z budoucnosti vyvolávají, nám svazuje ruce. Brání nám ve vykonávání úkolů, které před námi stojí a často i zvyšuje riziko, že k nepříznivé události skutečně dojde. Navíc nám kazí soustředění se na příjemné zážitky, které přítomnost nabízí.
I tento myšlenkový sklon je proto třeba zlikvidovat. Řešením je odvrátit od obav pozornost a přesunout ji jinam. Na cokoli, čím se právě zabýváme nebo co nás obklopuje, a to nejlépe využitím všech svých smyslů. Pomoci může i metoda „vizualizace“. Ta spočívá v tom, že si věc, která v nás vyvolává obavy, představíme, jak probíhá zcela bez problémů.
3. Zvyk porovnávat se s druhými
Jde o běžný, častý a současně však i velmi destruktivní zvyk. Spočívá v tendenci svůj život i sebe sama neustále porovnávat s ostatními. Předmětem porovnávání bývá široká plejáda věcí: pracovní místo či kariéra, majetek, společenská známost, vztahy s ostatními a podobně. Výsledkem je zbytečný pokles sebevědomí či pocit nespokojenosti.
Čtěte také |
Jak tento zvyk překonat? Namísto porovnávání se s ostatními je lepší se porovnávat se sebou samým. Tedy zaměřit se na to, co vše jsme získali, jak daleko jsme došli, jakých cílů se nám podařilo dosáhnout, jaké překážky jsme překonali, co dobrého jsme vykonali, jaké uznání jsme získali či za jaké další skutečnosti bychom měli být vděčni.
Osvojíme-li si tento zvyk, dosáhneme zpravidla toho, že se budeme cítit lépe, aniž bychom výsledky ostatních snižovali. Ztratíme tak i potřebu se s nimi srovnávat.
Podobně působí i složitější zvyk být k ostatním příjemný a milý. Způsob, jakým se chováme k ostatním či jak o nich přemýšlíme, má totiž podstatný vliv na to, jak přemýšlíme sami o sobě. Máme-li sklon je posuzovat příznivě, být k nim vstřícní či snažit se jim pomoci, máme téměř automaticky sklon uvažovat příznivěji o sobě samotném.
K odstranění zvyku srovnávat se s ostatními napomáhá i to, uvědomíme-li si, že ať se zabýváme čímkoli a jsme ve své oblasti sebeúspěšnější, nikdy v tomto porovnávání zcela nevyhrajeme. Vždy totiž najdeme někoho, kdo je v určitém ohledu ještě lepší či úspěšnější.
4. Zbytečné komplikování vlastního života
Život může být komplikovaný. Řadu komplikací si však lidé vytváří svými zvyklostmi sami a zbytečně. Někdy vědomě, častěji však aniž by si to zcela uvědomovali.
Zvyků, které ke zbytečným komplikacím vedou, je řada. K těm hlavní však patří sklon odkládat důležité činnosti, rozhodovat se ukvapeně, nechávat za sebou příliš mnoho věcí nedokončených či vykonávat zbytečně mnoho činností najednou a podobně.
Řešením je vykonávat věci jednu po druhé. Nezačínat nové činnosti, aniž bychom dokončili ty předchozí a řídit se při jejich provádění trvale obnovovaným seznamem priorit. Pomůže i zvyk ptát se sebe sama, zda činnost, kterou hodláme vykonávat, skutečně odpovídá našim cílům či schopnostem nebo zda věc, kterou si chceme koupit, opravdu potřebujeme.
Zbytečné životní problémy souvisí často i se zvykem komplikovat si vztahy s ostatními. Vyvolává je sklon poskytovat nevyžádané rady či pronášet zbytečné poznámky, často však i nezájem o zájmy či názory ostatních.
I když nikdo z nás nedokáže do druhých zcela proniknout, chceme-li se zbytečných komplikací či nedorozumění ve vzájemných vztazích vyvarovat, je třeba s nimi komunikovat.
5. Usilování o naprostou dokonalost
Nejde o to, že by naše práce nebo výsledky neměly být dokonalé. I dokonalost má však své rozumné meze odpovídající povaze či potřebám úkolu.
Nastavíme-li si tyto meze příliš vysoko, nebudeme se svou prací nikdy zcela spokojeni. Navíc velmi pravděpodobně dobrých výsledků ani nedosáhneme. Ať již proto, že náš naše snaha o naprostou dokonalost bude zbytečně stresovat, nebo z toho důvodu, že nám na dosažení „dokonalých“ výsledků nezbude čas.
K překonání tohoto sklonu nám pomohou dvě pravidla. Prvním je stanovení realistického termínu pro každý úkol. Druhé spočívá ve zvyku zabývat se tím, co svou snahou o naprostou dokonalost ztrácíme.
Propadáme-li perfekcionismu a nemáme jasný termín, můžeme svou práci zdokonalovat trvale. Platí to zejména tehdy, zajímá-li nás spíše práce než její výsledky. Téměř vždy totiž můžeme nalézt něco, co na ni lze alespoň trochu zlepšit. Čas, který jí věnujeme tak neúměrně roste a ve finále se může stát, že ji nedokončíme nikdy. Pevný termín nás k dokončení práce většinou donutí a zvýší tak i naše sebevědomí, že jsme ji odevzdali včas.
Stejně účinné je uvědomit si, co nás snaha o naprostou dokonalost stojí. Cenou za ni je totiž nejen zbytečný stres, a to náš i osob v našem okolí, ale i to, že pomíjíme úkoly jiné a možná důležitější.
