Už na vysoké škole, tedy před více než třemi dekádami, byl Petr Klapka uchvácený tehdejšími programovatelnými kalkulačkami. Později dokonce vlastnil počítač ZX Spectrum. Bavilo ho něco vytvářet, programovat, spíš než hrát hry. Takže po absolvování vysoké školy se nestal učitelem matematiky a fyziky, jak původně chtěl, ale programátorem.
Jak a kdy vznikla myšlenka pustit se do podnikání?
Ten vývoj byl docela hektický, ale především z úplné nuly. Prostě vznikla jakási možnost programovat víceméně jako „volný hráč“ pro jednu softwarovou firmu v Olomouci, což mi připadalo jako dobrý nápad. Takže jsem si musel založit živnost a začít se starat o živobytí sám. Myslím, že to vzniklo již na konci roku 1990.
Tak krátce po „sametové revoluci“? Jak obtížné tehdy vlastně bylo podnikání rozjet?
Ve třiadvaceti letech není problém vůbec nic. Nevadí vám nespat, nevadí vám nejíst, nejezdit na dovolené. S nadsázkou bych řekl, že manželství ještě netrvalo tak dlouho, aby si žena všimla, že jí to vadí. Dnes bych to udělal jinak, stejně jako bych dnes nedělal mraky blbostí, které jsem dělal tehdy.
Například?
Jednu blbost opakuji zas a znovu, i když o ní vím. Člověk si nesmí myslet, že sám udělá všechno nejlíp i za všechny ostatní. Je třeba v něčem povolit, dát důvěru i jiným. Možná to pak nedopadne přesně tak, jak si představujete, ale to neznamená, že je to špatně. I když něco ten druhý dělá poprvé a musíte mu pomoct, je lepší ho nechat, ať si to zkusí, než to rovnou udělat sám a po svém. Přístup „je třeba to udělat, tak to radši udělám sám a hned“ mě bezesporu stál zbytečně moc času, který jsem mohl využít lépe. Ale pracuji na sobě, jen musím být důslednější.
S pozicí „sólo živnostníka“ jste ale moc dlouho nevydržel. Stal jste se společníkem ve firmě Vision, že?
Tak nějak. Firmu založili v roce 1992 bratři Frýbortové s Martinem Šťastným, já se k nim přidal o půl roku později. Po několika letech se k nám připojila další společnice, programátorka Jitka Wolfová.
Petr Klapka (*1967)
|
Čím vlastně firma začínala?
Tehdejší „klasikou“. Tehdy bylo vrcholem podnikového software účetnictví, sklady, mzdy a majetek, říkali jsme svému programu Oskar. Začali jsme náš program celkem svižně rozvíjet o další agendy, takže i na té „dosové“ platformě to celkem slušně bobtnalo a získávalo si své zákazníky. Ti kluci měli slušnou výhodu existujících vztahů s celou řadou firem z doby před revolucí a těsně po, kdy táta obou Frýbortů v desítkách firem udržoval jakousi prvotinu účetnictví.
Jak dlouho jste s prvním softwarem „vystačili“? A kdy přišel ten okamžik, kdy jste věděli, že se musíte posunout dál?
To je kontinuální proces. Stále se musíte někam posouvat. Tehdy byl zlomovým obdobím přechod z DOS na Windows. Znamenalo to zahodit vše, co v DOSu existovalo, a napsat to celé znovu. Bylo to na jedné straně strašně bolavé, ale vlastně parádní, všichni jsme se těšili. Já už jsem v té době neprogramoval, spíše jsem obchodoval, ale hltal jsem každou novou funkci v systému. Rozhodně to byl tehdy obrovský skok a celá řada konkurenčních firem tehdy tuto velkou změnu neustála.
Spolupráce dvou společníků může být problematická. Vás je hned pět. Jaké to je, když firmu vlastní pět lidí?
Je to něco, jako když jste v manželství 30 let. Prostě se už nedokážete moc překvapovat. Z počátku to bylo samozřejmě více osobní, jezdili jsme spolu i na dovolenou a trávili volný čas. Dnes už to tak není, ale stále mám ten správný pocit, že na všechno nejsem úplně sám. A to je super. Každopádně jsme si na začátku nastavili nějaká pravidla a celkem se nám je daří dodržovat. To, že je každý z jiného těsta, každý má jiné tempo a jiný postoj ke kdečemu všemu, je v pěti lidech vlastně menší problém než třeba ve dvou.
Dokážete se vždycky shodnout? A jak případně řešíte rozdílné názory?
To je bezva otázka. Jednou mi někdo řekl vtipnou hlášku, že „nejlepší počet společníků je lichý a tři je moc“. Já ale nejsem sólový hráč. Raději mám kolem sebe další lidi, kteří mě buď usměrní, nebo i někam nakopnou. No a v pěti lidech vždy existuje jakási většina, často i výrazná, takže dohoda je obvykle celkem bezproblémová. Na druhé straně je to někdy trochu nepružné. Prostě něco za něco.
Jaké to je, šéfovat svým společníkům? Respektují vás?
Časem se to naučíte. Lze to vzít úplně pragmaticky a zapomenout na majetkové vztahy. A jestli mě respektují? To se spíše zeptejte jich.
Petr Klapka se společníky Jitkou Wolfovou a Martinem Šťastným, Vision software
Pořád jste firma s rodinným charakterem. Je ale Vision software rodinná i v tom pravém slova smyslu? Tedy pracují ve firmě i rodinní příslušníci vás či dalších spolumajitelů firmy?
Moc ne. Vlastně vyjma manželky Františka Frýborta zde není nikdo jiný. Má to svá negativa, ale rozhodně to má hodně pozitiv. Vylučuje se tak spousta nechtěných konfliktů. Asi si umíte představit, kdyby ve firmě pracovalo některé z dítek jednoho ze společníků a třeba by mu to moc nešlo. Zkuste to vyřešit diplomaticky...
Přemýšleli jste již o nástupnictví?
Ano, zabývám se tím prakticky pořád. Vůbec to není jednoduchý úkol. Strašné je, že vím, co nosím v hlavě, a trpím klasickým syndromem šéfa malé firmy – že jedině já vím nejlépe, jak co dělat a co nedělat. To je samozřejmě nadsázka, ale jednou to překonám, a pak to půjde.
Jak je dnes vlastně vaše společnost velká?
Firma má bez mála čtyřicet zaměstnanců s obratem k padesáti milionům. Nejsme rozhodně „korporát“ a chceme si tento charakter udržet. Nemusíte být zrovna nejrozšířenějším hráčem po celé zemi, naším záměrem je udržovat si kvalitu produktu a osobní přístup k zákazníkovi.
Daří se vám spolupracovníky udržet a čemu to přikládáte?
Docela ano, vzhledem k tomu, jak napjatá situace na trhu práce je. Snažím se být vůči lidem férový a chci jim vycházet vstříc. Pokud se jim něco nelíbí, mohou klidně přijít za mnou. Netvrdím, že vyřeším vše tak, jak si kdo představuje, ale nejhorší jsou latentní křivdy, proto mám raději osobní přístup.
Většina posádky je u nás více jak dvacet let, to je myslím dobrá vizitka. Stále se učíme, například jak více přilákat mladší ročníky. Máme jim rozhodně co předat a zároveň chceme čerpat i jejich zkušenosti a v něčem odlišný přístup.
Mluví se o velkém nedostatku lidí v IT. Je tomu tak skutečně? A jak moc se vás to dotýká?
Vlastně jich zas tak málo není, ale specialistů je málo. A samozřejmě se nás to dotýká strašlivě. Najít šikovného nového kolegu, uspokojit jej náplní práce, nějakou vizí a penězi není úplně jednoduché zadání. Navíc, kdokoliv, kdo přibude do týmu, začne být přínosem až tak po půl roce. Do té doby to stojí jen velké peníze. Řešení je jediné. Hledat trpělivě opravdu jen kvalitní posily a dělat vše pro to, aby je ta naše „hra“ bavila.
Podnikáte v Olomouci, je to pro softwarovou firmu výhoda, nebo nevýhoda, když je daleko od hlavního města?
Toto je jednoznačně výhoda vzhledem k tomu, co jsem zmínil před chvílí. Lidé zde nemají tak velké sklony ke změnám zaměstnání, takže nejsme v úplně přímé konkurenci s nadnárodními korporacemi, jako by to bylo třeba v Praze či v Brně. Navíc v Olomouci jsme s naší specializací poměrně významný hráč, kdežto v Praze bychom byli jedni z mnoha. Vzdálenost k zákazníkům byla nevýhodou ještě před „covidem“, teď už to skoro nehraje roli. Nyní už bychom si troufli obsluhovat zákazníky klidně na druhé straně zeměkoule.
Jak se vám jako menší regionální firmě daří držet krok s nadnárodními „kolosy“?
Musíme být trochu jiní. To je zřejmé. Ze zkušenosti vím, že většina našich zákazníků ani zdaleka nevyužívá všechny nabízené vymoženosti našich systémů. Určitě se dá říci, že ve vývoji jsme rozhodně rychlejší, než kdokoliv z nich dokáže konzumovat. Neboli v produktové nabídce není takový problém. Zaměřit se tedy můžeme na něco jiného, a tím je individuálnější přístup. Korporát si to může dovolit jen do určité míry, oni musí valit jednu zakázku za druhou, aby uživili celou tu armádu zaměstnanců.
Kam se za těch 30 let společnost Vision software posunula?
To je otázka, kterou vidím v každém rozhovoru. Zkusím odpovědět trochu matematicky. Neposouváme se jedním směrem. Spíše se zlepšují kvality ve všech směrech, takže to máte tak trochu jako rozpínající se vesmír.
Dobře. A kdybyste to měl říci konkrétněji?
Rozhodně máme více zkušeností, umíme se na problémy dívat více s nadhledem a méně zmatkovat. Celá řada naší činnosti má řád a systém. Ostatně testujeme na sobě náš software. Máme za tu dobu také obrovský vhled do toho, jak fungují firmy a co ke svému fungování potřebují. Náš systém je stavěný tak, aby podepřel všechny jejich procesy, udělal firmu pevnější a stabilnější. Zároveň jsme schopni řešit zdánlivé banality, které ale zákazníkům ve finále ušetří spoustu zdrojů (finance, lidi, čas). Uřídíme obrovskou zakázkovou výrobu, stejně jako třeba to, aby dělníci ve sprše neplýtvali teplou vodou.
Pravidelná konference pro zákazníky v Humpolci - Vision software
Jaké byly ty nejlepší i nejtěžší momenty? Na co jste opravdu pyšný?
Na co jsem pyšný? Že tu stále jsme a že jsme dokázali dát spoustě lidí smysluplnou práci na velmi dlouhou dobu. Nejtěžší momenty? Těžko říci, několik průšvihů bylo. Moje máma ale vždy říkala, že „žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří“, takže teď už to s odstupem vnímám vlastně jako epizody.
Kdybyste s podnikáním začínal znovu, udělal byste něco jinak?
Určitě. Troufám si říci, že nikdo vám neřekne, že by vše udělal stejně. Když nad tím teď přemýšlím, měl jsem v některých věcech být tvrdohlavější a něco jsem si měl lépe kontrolovat. Prostě platí, že cokoliv nějak ošidíte nebo obejdete, se vám dříve či později vrátí v nejméně vhodnou dobu. Není to nic objevného, ale s odstupem času to vnímám jako dost důležité.
Jak vidíte budoucnost oboru? Budou mít firmy jeden software „na všechno“, nebo spíš různé specializované programy?
Kdybych před třiceti lety věděl, co vím dnes, byl bych dost za vodou. Dnes stojím ve stejné pozici. Nevím, co bude za třicet let. Ale dá se usuzovat z trendů, které jsou trochu patrné. Dnes je vidět, že firmy ke specializovaným činnostem potřebují čím dál specializovanější software.
