* Kdy jste se začala zabývat rovnými příležitostmi?
Poprvé jsem se s nimi setkala v Berlíně, kam jsem přišla v roce 1990 jako au-pair do rodiny angažované feministky, která se na univerzitě specializovala na situaci žen na trhu práce. V Berlíně jsem se seznámila nejen s teorií problematiky rovnosti, ale zároveň jsem viděla, jak může probíhat dělba rodinných úloh nebo slaďování rodinného a profesního života v praxi. V dalších letech jsem skloubila mateřství, studium a kariérní růst, aniž bych čekala, že mě osud dovede k práci, kde se těmito tématy budu zabývat odborně.
* Vaše práce je časově náročná. Jak se vám osobně daří sladit rodinný a pracovní život?
Špatně. Pracuji v průměru deset hodin denně a mnohdy i o víkendech. Mám velkou odpovědnost, ta mě provází vlastně permanentně. Co jsou děti na světě, mám špatné svědomí, že nejsem dost dobrá máma. Nic na tom nemění ani fakt, že se děti tváří spokojeně. Zároveň nejsem příznivkyní mateřských obětí, které většinou vedou k tomu, že dotyčná od svých dětí očekává, že jí to někdy vrátí - že jí za to budou vděčné. Všechno, co pro své děti dělám, dělám ráda a proto, že chci.
* Využíváte služeb hospodyně nebo chůvy? Považujete tyto služby za něco nadstandardního?
Využívám a vzhledem k tomu, že si to nemůže dovolit každý, pochopitelně je za nadstandardní považuji. Je to v zásadě nutnost, jak udržet normální chod rodiny. Náročná funkce, kterou zastávám, se bez takového „servisu“ dělá jen obtížně. Důležité je, aby děti věděly, proč to tak je. Nechci, aby si myslely, že uklízí někdo jiný, protože se práce štítíme, ale že tomu tak je z časových důvodů. Myslím, že to chápou, a s úklidem svého pokoje se mordují samy.
* Dá se v problematice rovných příležitostí vysledovat nějaký vývoj? Je česká společnost k rovnosti žen a mužů citlivější?
Určitě ano. Narůstá počet těch, kteří se nebojí o tématu rovnosti hovořit veřejně, bez obavy z negativního stigmatu, kterým je v Česku oblast feminismu, emancipace a rovnosti zatížena. Zároveň přetrvávají předsudky, že emancipace žen nebo vyrovnávání šancí s sebou nutně nesou ztrátu „ženství“. Uměle se vytváří volba: buď zůstaneme ženami, nebo budeme rovnoprávné, to znamená, že se zhostíme pozic mužů. To je velký omyl.
* Kdo pro rozvoj rovných příležitostí dělá nejvíce a jaké instituce by se měly angažovat více?
Možná překvapím, ale nejvíc a nejkvalitněji se v této oblasti angažuje neziskový sektor. Je řada organizací, které se fundovaně a úspěšně této oblasti věnují a jejichž osvětové působení je velice významné.
* Přivítala byste například uzákonění „povinné“ rodičovské dovolené pro muže?
Povinná dovolená pro muže se mi jeví jako dost radikální opatření na cestě k rovnoprávnosti. Jsou však země, kde něco podobného mají. Trochu bojuji s tím, že by péče o děti měla být vnímána jako povinnost. Má-li se někdo o dítě starat z donucení, může se to projevit i negativně. Přimlouvám se za pružnou rodičovskou dovolenou, aby se na ní matka a otec mohli střídat. Ani jeden z rodičů nemusí ztratit kontakt s profesí a otcové se více zapojí do výchovy dítěte.
* Jaká opatření podle vás v Česku chybějí nebo nefungují, aby bylo dosaženo rovnosti mužů a žen?
Chybí odvaha zavádět dočasná vyrovnávací opatření. Zahraniční zkušenosti potvrzují, že je to mnohdy jediná cesta, jak dosáhnout nápravy dříve než takzvaným přirozeným vývojem za sto let... Chceme-li rovné postavení mužů a žen zažít na vlastní kůži, v této generaci se neobejdeme bez kvót a dalších regulací. Nedaří se motivovat zaměstnavatele, aby vytvářeli prostředí „přátelské rodičům“. Příliš málo jsou využívány pracovní režimy, které umožňují sladění osobního a profesního života. Znevýhodnění však existuje i na straně mužů -například při stanovení věku pro odchod do důchodu. Ženy mají možnost si ho snížit v návaznosti na počtu vychovaných dětí.
Dál než Česko je v rovnosti mužů a žen kdekdo, nejdále jsou ve Skandinávii
Více informací na téma rovné šance mezi ženami a muži najdete na www.sancepro.cz, kam také můžete zaslat svůj názor. Webová stránka a celý projekt vznikl za podpory Evropského sociálního fondu a MPSV.
ALENA KRÁLÍKOVÁ, Autorka je ředitelkou obecně prospěšné společnosti Gender Studies
