Jak se stane, že se Čech rozhodne naučit čínsky? Co bylo impulzem?
Stane se to v případě nutnosti. Když jsem poprvé pracovně přijel do Číny, brzo jsem pochopil, že jen s angličtinou si člověk v „zemi středu“ v mnoha případech neporadí. Tedy když vás taxikář místo do hotelu na jednom konci Pekingu zaveze do nějaké fabriky na jeho druhém konci – což se právě stalo mně – pochopíte, že to jen s angličtinou nepůjde. Proto, co jsem se v Číně ocitl znovu, tentokrát již na delší dobu, nezbylo než začít biflovat znaky a výslovnost.
Znalost čínštiny vás dovedla i do diplomatických služeb. Jaké nejpodstatnější zkušenosti jste si z této profese odnesl do dalšího života?
Ve skutečnosti jsem se čínštinu naučil až v diplomacii, přímo v Pekingu. Původním vzděláním jsem právník, vedle práv mám také vystudované mezinárodní vztahy. Takže čínština byla zpočátku spíše takový podivuhodný koníček. Časem mi ale pomohla prosadit se v mé současné profesi, kdy se Čínou obchodně a konzultačně již skoro dekádu zabývám.
Dnes podnikáte, proč jste se rozhodl postavit na vlastní nohy a spoléhat jen sám na sebe? Co bylo bodem zlomu?
Že chci podnikat sám na sebe, mi došlo zhruba po dvou letech v diplomacii. Tohoto povolání si vážím, ale objevil jsem, že není pro mne. Mezi vaší prací a výsledkem totiž často chybí zpětná vazba. Snažíte se o podporu obchodním (jako v mém případě), nebo politických nebo kulturních vztahů mezi dvěma zeměmi. Jak ale poznáte, že se vám práce daří? Některé aktivity diplomacie můžou mít efekt klidně i za několik let. Nebo jej nemusí mít vůbec. A to nebylo nic pro mne, takže jsem se postupně cítil trochu demotivovaný.
Čím se snažíte v podnikání řídit, máte nějaké vlastní vnitřní motto?
Primárně chci dělat jen to, co mě baví s lidmi, se kterými se mi dobře spolupracuje. Jinde než v podnikání jsem takovou svobodu nenašel. Ve státní správě a politice jsem poznal mnoho – diplomaticky řečeno – zvláštních osobností – se kterými bylo utrpení byť jen komunikovat, natož pracovat. Mezi podnikateli se mi to nestává. Většina těch lidí je daleko pokornější, byť dle mého názoru, dělají práci často složitější a odpovědnější, než celá řada úředníků a našich volených nebo nevolených zástupců. Nemůžou si to totiž dovolit, protože příliš ega stojí peníze. To u úředníků a politiků bohužel neplatí. Konec konců i proto jsem ze státní správy odešel.
Jan Hebnar (1981)
|
Máte vystudované tři vysoké školy, složil jste státnice ze tří jazyků včetně čínštiny. Nakolik jsou podle vás studia a práce na sobě v kariéře důležité?
Pevně věřím tomu, že člověk, stejně jako jakýkoli jiný tvor nebo rostlina, má jen dvě trajektorie, na kterých může existovat. Buď roste, nebo chřadne, upadá. Současně si myslím, že v tom druhém případě nemůže být úplně spokojený, šťastný. Růst může mnoha způsoby, může být lepší pro sebe nebo taky pro ostatní jako rodič, přítel, partner nebo občan. Pokud se bavíme o práci na sobě, tak si myslím, že toto je jejím cílem, snažit se o to být lepším člověkem a to ideálně (možná i především) nejen pro sebe.
Co podle vás znamená úspěch?
Když se podíváme na firmy, které znám ze své manažerské praxe, tak pro ty je úspěch definován snadno – maximalizace zisku. Často jsem se sám sebe ptal, co je takovým jediným kritériem úspěchu člověka? Dnes si myslím, že je to dosažení něčeho, co můžeme nazvat životní spokojenost nebo štěstí (i když to je trochu nadužívaný pojem). Zajímavé na tom je, že byť každý z nás je jiný, vlastně jsme všichni v tomto ohledu stejní a k pocitu životní spokojenosti potřebujeme plus mínus to samé. Dobré vztahy, zdraví, růst, vidět smysl v tom, co děláme a nějaké materiální zázemí. Není to žádná „raketová věda“. Problém je v tom, že jsme občas líní nebo příliš zaneprázdnění si sednout a udělat plán na to, jak v těchto všech oblastech svůj život alespoň trochu vylepšit. Přitom stačí celkem málo.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Dnes radíte podnikatelům, jak dělat byznys s čínskými podnikateli. Dá se říci, že máte v tomto předávání zkušeností úspěch?
Řekl bych, že ano. Naše firma rok od roku roste, nově jsme otevřeli kancelář v Pekingu. Řešíme skutečný business, ne politiku kolem. A byť to tak z médií nevypadá, většina českých podnikatelů o Čínu pořád ještě stojí. Těm, kterým se uspět nedaří, často umíme pomoci.
Čína je založená na vztahové kultuře. Čím se vám osobně dařilo otevírat dveře k dobrým vztahům s čínskými partnery? Jaké klíče fungují a co naopak dveře uzavírá?
Z devadesáti procent funguje to, co by fungovalo u nás. Chcete s někým budovat vztah? Musíte mu ukázat svou lidskou tvář, vaše koníčky, představit rodinu, občas udělat nějaký vtip, což je tedy s Číňany dost složité, protože oni mají specifický smysl pro humor. Samozřejmě musíte trochu víc ctít formu, na kterou si Číňané obecně potrpí, ale v zásadě pokud jste „people person“, budete oblíbený i v Číně. Pokud jste „studený čumák“, pak vám obchod v Číně moc nepůjde.
V Číně jste často, když se vrátíte domů do Česka, na co se vždy nejvíc těšíte a co vám tady v porovnání s Čínou chybí?
Číňané prožívají svůj „americký“ sen. Čína obrovsky roste, každý se snaží něco z toho urvat pro sebe a svou rodinu, což sice někdy může být nepříjemné, ale slouží to jako obrovský ekonomický motor. V Česku, nebo dokonce v celé Evropě, vás přepadne pocit, že je to tu za zenitem. Že se tu tak trochu hned po škole chystáme do důchodu. V tom je Čína opojná – v tom obrovském růstu a energii lidí, kteří jej táhnou. Byť, jak řečeno – někdy i přes mrtvoly.
Zažil jste ve svém podnikání kritické chvíle, kdy jste si říkal, že toho necháte?
Takové chvíle zažívám v podstatě neustále. Dnes se hodně mladých lidí v podnikání shlédlo, sociální sítě jsou plné fantastických životů instagramových podnikatelů, kteří mají svobodu, obdiv, peníze. Prostě vše, co dnešní společnost obdivuje. Ve skutečnosti je ale podnikání hodně náročná práce. Jste pořád buď nahoře, nebo dole, setrvalý stav prakticky neexistuje. Když se vám daří, je to super, pak stačí, aby vám klíčový zákazník pár faktur nezaplatil, a týden špatně spíte. Také je to hodně osamělá činnost, což si lidé moc neuvědomují. I když zaměstnáváte lidi, do kolektivu v podstatě nepatříte. Pokud nejste samotář, můžete to nést docela špatně. Přesto cesty, na kterou jsem se před lety vydal, určitě nelituji.
Když přijde kritická chvíle, jak se snažíte zvednout a jít dál? Co vás motivuje?
Myslím si, že dnešní společnost obrovsky podceňuje potřebu lidí mít za něco – sebe, ostatní, okolí – odpovědnost. Mladí se často spoléhají na rodiče, starší na stát. Přitom takto to nefunguje, člověk je stvořen k proverbiálnímu „zápasu“. Schválně: zkuste si vzpomenout, kdy jste byli naposledy opravdu šťastní? Asi se nebudu mýlit: když jste se rozhodli udělat něco těžkého, tedy přijali odpovědnost za výsledek, a podařilo se vám uspět. Podnikání tu možnost přijmout odpovědnost nabízí téměř každý den. Když se vám nebude dařit, za ručičku vás nikdo vodit nebude a na žádného šéfa nebo kolegu vinu nesvalíte. To mě na podnikání pořád baví a motivuje.
Nedávno jste vydal knihu nazvanou Stručný manuál úspěšného lenocha. Lenost ale s úspěchem nejdou dost dobře dohromady, nebo snad ano?
Všichni jsme lenoši. A je to tak správně, příroda nás vybavila řadou mechanismů, jak zabránit zbytečnému plýtvání energie. Vlastně je zázrak, že se vůbec občas směrem k něčemu pohneme. Takže bojujeme v podstatě nerovný boj. Proto je dobré znát a osvojit si určité taktiky, jak nad sebou „vyzrát“ a přinutit se dělat to, co je pro nás prospěšné, byť se nám do toho nechce. A o tom je má nová kniha.
Z toho, co jste v životě dosáhl, mi jako lenoch nepřipadáte. Co vám osobně pomohlo překonávat lenost?
Dá se říci, že klíčové jsou pro mne dvě věci. Jednak je to plánování – to znamená neustále stanovování a korigování cílů ve všech důležitých oblastech života a jednak jsou to rutiny, zvyky, které každý den člověk má. Ať už se to týká psaní, cvičení nebo práce. Bez zvyků je nemožné čehokoli dlouhodobého dosáhnout.
Jste zastáncem toho, že se mají úspěchy oslavovat. Jak je oslavujete vy?
Určitě s rodinou nebo přáteli.
A čím měříte svůj úspěch – množstvím vydělaných peněz?
To určitě ne. Řada studií potvrzuje, že od určité vydělané částky již vaše životní spokojenost dále nestoupá. Například nedávná americká studie ji umístila na 60 000 dolarů příjmu ročně (v přepočtu asi 1,4 milionu korun). Já mám v životě více priorit ve více oblastech. Především je to cíl vychovat šťastné a spokojené děti. Poté je to být přiměřeně zdravý, abych tu s nimi mohl pokud možno co nejdéle být. Na třetím místě je pak kariéra a podnikání. Když se podíváte do mého diáře, uvidíte, že to tak – podle času stráveného doma, sportem nebo v práci – skutečně je.
Považujete se dnes za bohatého člověka, jaký máte v tomto směru cíl?
To je dobrá otázka. Mluvil jsem o tom, že člověk by měl přijímat maximum odpovědnosti, a to nejen za sebe, ale také za ostatní a za věci okolo sebe. Dnes učím na vysoké škole to, co jsem se sám o obchodě dozvěděl, píši knížky, což není motivováno jinak, než potřebou podělit se o něco užitečného. Ale určitě bych pro společnost zvládnul dělat víc. Na to bych se chtěl v budoucnu zaměřit.
