Šití je s Karolínou Masopustovou provázané od malička. Její maminka chodila pomáhat do krejčovského salónu své tetě a tam se všemu naučila. „Já od malička sedávala mamce u nohou, když pro mě a sestru šila oblečení, díky kterému jsme bývaly mezi kamarády často středem pozornosti,“ vzpomíná Karolína. Hned jak dosáhla ze židle na pedál u šicího stroje, začala za něj potají lézt a zkoušela šít.
Pamatujete si ještě na svůj první výrobek, který jste sama ušila?
Jasně si vybavuji kalhoty, které jsem šila přímo na panence, mohlo mi být šest nebo sedm let. Nešly pak sundat, musela jsem je rozstříhat. (smích) Šila jsem opravdu od malička, výrobky to byly sice spíš úsměvné, ale já na ně byla pyšná. Byla to sice věda a často se to nedalo použít, ale já byla šťastná, protože v tu chvíli jsem byla jako máma a něco jsem tvořila.
Takže jste od malička chtěla být krejčovou?
Na základní škole jsem vůbec neměla tušení, čím bych jednou chtěla být. Ale šla jsem tímto směrem, bylo mi to nejbližší, vyučila jsem se jako dámská krejčová. Paradoxně po skončení školy jsem byla rozhodnutá, že se tím nikdy živit nebudu.
Proč?
Na škole jsem sice měla úžasnou mistrovou i profesorky, ale to, jaké měla škola osnovy na praxi, mě od této práce úplně odradilo. Zkrátka mi při studiu chyběla možnost kreativity a vyvíjet se. Po škole jsem pracovala v sázkové kanceláři nebo jako vedoucí obchodu s francouzskou dámskou konfekcí.
Kdy vás napadlo, že byste se přece jen mohla věnovat šití?
V posledním zaměstnání jsem zažívala velký tlak na psychiku a uvědomila jsem si, že pokud chci být v životě šťastná, musím dělat práci, která mě bude bavit. Začala jsem koketovat s myšlenkou, že bych mohla oprášit šití. Koupila jsem si nový šicí stroj a svůj úplně první overlock, ale bylo tak málo volného času, že jsem se k šití dostávala zřídka. Stroje tedy ležely doma víc než rok, prakticky nevyužité a celou myšlenku jsem postupem času hodila za hlavu jako nereálnou.
Karolína Masopustová (34 let)
|
Začala jste šít až na mateřské dovolené.
Ze začátku to byl doopravdy jen koníček. Tvořila jsem večer, když dcera usnula. Neměla jsem hned žádné ambice a asi mě to ani nenapadlo, že bych to mohla dělat s jiným cílem, než je relax. Dlouho jsem se točila kolem čelenek a látkových knížek, které jsem šila.
Jak jste se dostala od šití pro relax k prodeji?
Vyrobila jsem pro svou dceru dětskou čelenku, také tylové kytičky na gumičce. Líbily se jedné mojí známé a ta se divila, proč je neprodávám. Objednala si jich tuším pět a tím to celé začalo.
Toužila jsem po sušičce na prádlo a manžel mi řekl, ať si na ní zkusím vydělat. A tenkrát se mi konečně spojilo, že toto je ta pravá chvíle pořádně oprášit stroje. Ušila jsem dceři první čepici a nákrčník, to v mém okolí strhlo lavinu a objednávky se začaly hrnout. Doteď se tomu musím smát, že na začátku mého podnikání stála vlastně touha po sušičce. Vydělala jsem si na ni za dva měsíce.
Tehdy vznikl e-shop?
Dlouho jsem šila na zakázku, vymýšlela různé systémy objednávek, aby to bylo co nejjednodušší jak pro zákaznici, tak pro mě. Byly to hodiny u počítače, hodiny za strojem, až jsem se dostala na dvě hodiny spánku denně a to bylo neudržitelné. Po dvou letech jsem to rozsekla, spustila e-shop a zakázkové šití úplně ukončila. Nebyl to jednoduchý krok, jak pro mě, tak pro zákaznice, které byly zvyklé, že si mohou vše objednat podle svého vkusu. Chvíli to trvalo, než se e-shop rozjel. Ale dnes už mám i spousty stálých zákaznic.
Kam nejdál doputovaly vaše výrobky?
Osobně jsem nejdál posílala do Španělska. Jedna zákaznice vezla věcičky jako dárky do Izraele.
Máte vlastní designové látky. Není na trhu dost pěkných látek, které se dají koupit?
Na trhu sice je velké množství látek, ale ne všechny splňují potřebné atesty. Těch opravdu krásných vzorů, které lze pro šití na miminka použít, se objeví vždy pár a šijí z nich pak všichni, proto jsem před víc jak dvěma lety začala přemýšlet i nad vlastní metráží.
Bylo těžké najít toho pravého výrobce?
Cesta za opravdu jedinečnou a kvalitní látkou není jednoduchá ani levná. První látky jsem nechávala tisknout v zahraničí a obešla to od Německa, přes Polsko a Slovensko, abych nakonec zakotvila tady u nás v Čechách. Nebyl to záměr, ale nedařilo se mi u nás najít v tu dobu výrobu, kde by mi vyšli vstříc, co se týká vyrobených metrů. Teď už je to naštěstí jinak, výrobě metráže se začíná v Čechách zase dařit, takže si člověk v textilce může objednat i méně, než kilometr teplákoviny v jednom vzoru.
Kde berete nápady na nové vzory?
Nápadů na nové vzory mám plnou hlavu, ale mojí velkou nevýhodou je, že neumím svou představu přenést na papír. Takže vše vždy pečlivě tlumočím grafikovi, někdy je to popis detailnější, někdy mu nechávám volnější ruku. Pak už jen čekám na návrh patternu, který případně společně ladíme. Vlastních vzorů mám zatím šest, ale věřím, že se brzy dostanu na větší výběr.
Váš e-shop se jmenuje RicPic. Co to znamená?
Ke vzniku názvu bohužel nemám žádnou originální ani vtipnou historku. Hledala jsem něco hravého, úderného, snadno zapamatovatelného a tak mě jednou z čistajasna napadlo RicPic. Značku jsem si nechala zaregistrovat a opatřit ochrannou známkou.
Zakázek máte dost, se šitím vám pomáhá dalších pět žen. Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Šiji v panelákovém bytě, kilometry látek jsem nastříhala v obýváku na zemi před televizí. Když přijde neohlášená návštěva, sedí mezi látkami na gauči (smích). Ale našla jsem to, čemu se říká láska k řemeslu a chci se šití a podnikání věnovat naplno. Nechci zůstat ve škatulce maminek podnikatelek, moc ráda bych vybudovala fungující firmu. RicPic je moje třetí dítě, které piplám a snažím se mu dávat vše potřebné k růstu. A jdu za svým snem, mít vlastní dílnu a malý obchůdek.
