Dědické řízení je zahájeno příslušným notářem automaticky poté, co se dozví o smrti zůstavitele. Notář jako soudní komisař zjišťuje okruh možných dědiců, zkontaktuje je a s jejich pomocí zjišťuje rozsah pozůstalosti. Dále zkoumá, zda existuje pořízení pro případ smrti, závěť nebo dědická smlouva. „Již v této fázi je dobré s notářem i s ostatními dědici aktivně spolupracovat, mimo jiné proto, aby žádná část majetku nebo žádný z dědiců nebyl opomenut,“ doporučuje právnička Anežka Večeřová.
Závěť nebo dědická smlouva mají vždy přednost před děděním zákonnou dědickou posloupností. „Pokud se od jejího pořízení úmysly zůstavitele změní, může starou závěť zničit nebo pořídit novou. V takovém případě má přednost závěť s novějším datem,“ vysvětluje Anežka Večeřová.
Závěť jako jistota
A co když notář žádnou závěť v pozůstalosti ani v registru nenašel? Dokument mohou mít u sebe uložený i jiné osoby – kromě samotných dědiců přátelé či důvěrníci zůstavitele. „Kdo se dostane do dispozice závěti, je jeho povinností ji notáři v dědickém řízení předložit,“ upozorňuje partner advokátní kanceláře Noerr Bořivoj Líbal.
Anežka Večeřová
|
Často v praxi nastoupí překvapení a negativní emoce ostatních dědiců spojené s pochybnostmi, zda je závěť vůbec závětí pravou. „Rozhodnutí leží na notáři, který na konci dědického řízení vydává usnesení o nabytí dědictví. Pokud s posouzením ostatní dědicové nesouhlasí, mohou podat dědickou žalobu, ve které se budou domáhat neplatnosti pořízení pro případ smrti a určení, že dědici pozůstalosti jsou oni,“ vysvětluje Líbal.
Dědické řízení před notářem trvá zpravidla několik měsíců, čím více dědiců a větší pozůstalost k vypořádání, tím déle. V případě, kdy na dědické řízení navazuje civilní soudní spor například právě o neplatnost závěti, notář dědické řízení přeruší do doby rozhodnutí soudu o žalobě a řešení takového dědictví se může protáhnout i na několik let.
To je případ paní Štěpánky, která z dědictví po otci ani po šesti letech od jeho smrti nic neviděla. „Já a bratr jsme vyrůstali jen s otcem, který byl velmi dobře majetkově zajištěn. Bratr ale měl již od dospívání problémy s hazardem, z toho důvodu otec také nechtěl, aby se zejména dům dostal do jeho rukou,“ vzpomíná.
Už samotné řízení u notáře se protáhlo na několik sezení, přece jen než se zmapoval všechen majetek, nemovitosti a účty, nějaký čas to zabralo. „Bratr namítal každou maličkost, a když bylo konečně vydáno usnesení o dědictví, kde dostal menší část majetku než já, podal žalobu na určení dědice,“ popisuje paní Štěpánka. Její bratr se domáhá soudního určení neplatnosti otcovy závěti a tvrdí, že závěť nemohla být pořízena platně z důvodu otcova špatného zdravotního stavu.
„Už skoro nevěřím, že se dědictví dočkám, ale hlavně se bojím, že než soudy rozhodnou, dům úplně zchátrá,“ uzavírá paní Štěpánka.
Bezprizorní pozůstalost
V případech, kdy se dědické řízení právě z důvodu sporů mezi dědici protáhne na dlouhé měsíce či roky, vyvstává otázka, jak s majetkem do rozhodnutí notáře nebo soudu nakládat.
Bořivoj Líbal
|
Pokud byla nemovitost v pozůstalosti ve spoluvlastnictví, zpravidla v ní po dobu dědického řízení zůstává bydlet stávající spoluvlastník. Pokud v ní bydlel nájemce, nájemní smlouva smrtí zůstavitele nezaniká, nájemce tedy v nemovitosti dále bydlí a příjmy z nájmu se přičítají k dědictví.
„Za situace, kdy v nemovitosti bydlel zůstavitel sám, by nejlépe měla zůstat neobydlená do doby, než se v dědickém řízení určí její nový vlastník,“ říká Večeřová.
Pro potřebu ochrany majetku mohou notář nebo zůstavitel ustanovit správce dědictví. Ten majetek spravuje ve stejném rozsahu jako zůstavitel (například disponuje s prostředky na jeho účtech, hradí platby za nemovitost), ale pouze v rozsahu běžné správy. „K jakémukoliv mimořádnému nakládání s pozůstalostí, jako je například prodej nebo darování nemovitosti, je potřeba svolení soudu, a to i když se dědicové na takovém postupu shodnou,“ dodává Líbal.
Známé jsou případy, kdy ještě před zahájením dědického řízení dědicové vstoupí do bydliště zůstavitele a odnesou si, na co mají podle svého názoru „právo“ – rodinné fotografie, květiny, šperky nebo i elektroniku.
„Takový postup je v jistých případech pochopitelný lidsky, ale rozhodně ne z pohledu práva. Nezřídka vede k podávání trestních oznámení jednoho dědice na druhého pro krádež,“ sdílí zkušenosti z praxe Večeřová.
„Pokud má dědic zájem nabýt z pozůstalosti konkrétní věc, například šperky děděné z ženské generace na generaci, a způsob vypořádání na něj nepamatuje nebo by měli připadnout jinému dědici, řeší se takové situace uzavřením takzvané dědické dohody s ostatními dědici v rámci dědického řízení,“ doporučuje právnička.
