Význam inteligence spočívá především v tom, že je důležitým předpokladem úspěšné adaptace. Tedy schopnosti pohybovat se bez velkých problémů i ve zcela nových podmínkách či situacích. Vyšší inteligence umožňuje lépe řešit problémy, rychleji se učit nové postupy, odhalovat nové příležitosti a vnímat i hrozby, které nové situace přinášejí.
Inteligentní lidé se proto nových situací neobávají, nebo se jich obávají méně, než lidé s inteligencí nižší. Nesnaží se jim bránit, ale často je dokonce vyhledávají. Chápou je jako zajímavou příležitost a inspirující výzvu.
Inteligentní lidé bývají díky tomu v práci i životě úspěšní. Nepatří však většinou k těm pracovně či finančně nejúspěšnějším, a často ani k těm, kteří jsou v životě nejšťastnější.
Jan Urban
 |
Jedním z důvodů je, že řada prací či profesí příliš velkou inteligenci nevyžaduje, a vyšší inteligence je při jejich vykonávání spíše hendikepem. Mark Twain k těmto profesím řadil i profese politické. Nemusí to však souviset jen s povahou prací samotných, ale i s tím, jak jsou řízeny či organizovány, nebo nakolik jsou organizace schopny intelektový potenciál svých pracovníků ve svém zájmu skutečně využít.
Druhým důvodem jsou často určité mentální zvyklosti inteligentních lidí. Ty se projevují v jejich jednání. Pro ně samotné a někdy i pro jejich okolí se však stávají problémem. Nejčastěji proto, že jim přináší vyšší stres a pocit úzkosti, a někdy i potíže v jejich osobních vztazích.
Zvyklosti, spadajícím do této kategorie, se nemusí vyskytnout u každého, k těm nejčastějším patří však následující osm.
1. Sklon k „nadměrnému“ analyzování věcí
Ve srovnání s méně či průměrně inteligentními lidmi mají vysoce inteligentní jedinci tendenci věci více, a někdy i nadměrně, rozebírat. Tento sklon se může projevovat jak ve vztahu k okolnímu světu, tak ve vztahu k jednání inteligentních lidí samotných.
Příkladem může být zvýšená tendence rozebírat, co lidé v jejich okolí říkají a dělají. Hledají v jejich jednání význam či dokonce skryté souvislosti, které ve skutečnosti nemají. Tím zbytečně ztrácejí čas a někdy je to může i paralyzovat, protože mají pocit, že by určitým rozborům měli věnovat ještě více času.
Podobná je i tendence zvažovat všechny možné scénáře dalšího vývoje, které v dané situaci mohou nastat včetně těch, které nejsou příliš pravděpodobné.
2. Sklon k mentálnímu perfekcionismu
Jde o sklon, jenž souvisí s předchozím. Jeho podstatou je snaha vysoce přijímat jen volby, rozhodnutí či řešení, která jsou v očích inteligentních lidí skutečně dokonalá.
Jak jednat s lidmi, kteří nás zastrašují? Zkuste být pevní, radí psycholog |
Tento sklon, ve spojení s předchozím, je může vést k tomu, že přijetí určitých řešení či rozhodnutí dlouho odkládají a často bezdůvodně či téměř nekonečně dlouho zvažují. Přijímají je teprve tehdy, když jsou přesvědčeni, že na lepší rozhodnutí již přijít nelze.
Nemusí to být vždy na závadu, problémem se však stává především tehdy, když se perfekcionismus projevuje i při řešení či rozhodnutí velmi jednoduchých nebo nepříliš podstatných, které dlouhé a komplikované zvažování nevyžadují.
3. Tendence nadhodnocovat své nedostatky
Zvýšená schopnost inteligentních lidí uvědomovat si vlastní nedostatky je, jako taková, spíše předností. Může se však stát i problémem. Zvlášť když vedou k tendenci nedůvěřovat si a podceňovat se. Sebedůvěra, jak před lety poznamenal Charles Darwin, se totiž daleko častěji opírá o nevědomost, než o znalosti.
Tento jev je dnes v psychologii označován jako tzv. Dunnig-Krugerův efekt. Jeho podstatou je, že inteligentní či schopnější lidé mají tendenci své schopnosti spíše podceňovat, zatímco ti méně schopní je zpravidla spíše nadhodnocují.
Nešťastným důsledkem tohoto efektu je, že vysoce schopní a inteligentní lidé, kteří své schopnosti zpochybňují, se někdy vyhýbají důležitým rozhodnutím.
4. Zvýšený sklon ke stresu
Lidé s vyšší inteligencí bývají, statisticky vzato, zdravější, než lidé s průměrnou či nižší inteligencí. Nejčastěji proto, že se o své zdraví, zdravý životní styl i možnosti případné léčby více zajímají.
Sklon vysoce inteligentních lidí k nadměrnému analyzování, jejich snaha o naprostou dokonalost, uplatňovaná i v případě rozhodnutí zcela triviálních, či tendence o sobě a svých řešeních zvýšeně pochybovat, se však pro ně často stává příčinou zvýšeného či déletrvajícího stresu. Ten může někdy vést i ke zdravotním problémům. K nim patří například bolesti zad či kloubů, ale i poruchy autoimunitní regulace (astma, alergie apod.), které stres vyvolává.
5. Vyšší požadavky na sebe samé
Inteligentní lidé na sebe většinou kladou, ve srovnání s ostatními, vyšší, a někdy až neúměrné nároky. Vyšší požadavky přitom na ně často má i jejich okolí. Tento sklon si často přinášejí již ze školy, kde většinou dosahovali lepších výsledků než ostatní, kde se však také často dozvídali, že „mají na víc“.
Sklon klást na sebe vyšší požadavky a reagovat i na vyšší nároky, kladené na ně jejich okolím, se pro vysoce inteligentní jedince může stát břemenem. Pokud totiž neuspějí tak, jak očekávají či jak očekává jejich okolí, nesou to většinou citlivěji než ostatní. Častěji tak prožívají, a to i přes to, čeho dosáhli, pocity neúspěchu.
Vysoké požadavky, které na sebe sami kladou, mohou někdy být i kontraproduktivní, a vést k opaku toho, o co usilují.
6. Zvýšená tendence k rozptylování
Sklon rozptylovat se či nechat se rozptylovat svým okolím patří k vlastnostem většiny lidí, a často je i jedním z hlavních důvodů snížené výkonnosti.
U velmi inteligentních lidí je však tento sklon často posilován tím, že jejich zájmy jsou širší a že je tak rozptyluje i širší okruh okolností, například možností a příležitostí, které kolem sebe vidí. Ve zvýšené míře je mohou často rozptylovat i obavy, že se nerozhodnou správně, nebo že nevezmou v úvahu všechny možnosti, které se před nimi otevírají.
7. Sklon „cítit se nepohodlně“
Řada velmi inteligentních lidí se ve větších skupinách necítí příliš dobře, a do konverzace se zapojuje méně, než ostatní. Budí proto dojem, že jsou svou povahou spíše introverty.
Tato osobní vlastnost nemusí znamenat nic špatného. Dojmem introvertů mohou však inteligentní lidé často jen působit. Pokud se jeví jako uzavření, může to být i proto, že mají dojem, že si s ostatními nemají moc co říci.
Příčinou je pocit, že své návrhy či pohledy na věc nedokážou ostatním jasně sdělit nebo podat tak, aby byly i pro ně zajímavé. Tato skutečnost je pro ně často frustrující, a může je od konverzace s druhými odrazovat. Někdy je však tato konverzace i nudí.
V rozhovoru s druhými si navíc často všímají věcí, které jiným unikají, například rozporů v tom, co druhá strana říká. Často jim neujdou ani strojená gesta či nepřirozená mimika, například falešný úsměv, svědčící o tom, že druhá strana neříká to, čemu skutečně věří.
Menší zapojení do společenských vztahů však inteligentní lidé nemusí vždy chápat jako problém. Dává jim totiž více času věnovat se svým zájmům.
8. Vyšší sklon k obavám
Inteligentní lidé mají, ve srovnání s průměrně inteligentními, vyšší sklon pociťovat v nejrůznějších situacích obavy. Jejich zdrojem je vyšší představivost, zahrnující i vyšší schopnost představit si, co vše může selhat, i vyšší pozorností vůči detailům, a tím i širšímu okruhu skutečností, které nemusejí dopadnout dobře.
Méně inteligentní lidé tyto okolnosti často nevidí, a na rozdíl od velmi inteligentních lidí necítí k obavám žádný důvod.
I tento sklon inteligentních lidí je svou povahou dvousečný. Schopnost vnímat a registrovat větší množství detailů a doprovodných okolností je bezesporu prospěšná. Pokud však vede k tendenci vnímat příliš široký okruh skutečností, která nás mohou ohrozit, může to vést k obavám, jež jsou nadměrné a zbytečné.
Problémy, které si inteligentní lidé v důsledku svých mentálních zvyklostí občas vytvářejí, mohou pak částečně odčerpávat jejich energii. Na druhé straně mají však tito lidé většinou i vyšší schopnosti své problémy řešit. Pokud se jim to daří, získávají i vyšší sebevědomí, jež k jejich řešení potřebují. Pomoci jim však může i to, pokud je ostatní na jejich zbytečné problémy taktně upozorní.
