Své peníze podle mého názoru člověk zachrání jedině tím, že je přetaví do hmoty. Každý věří něčemu jinému. Například já věřím hliněné cihle. Pozemkům, horským apartmánům. Ty dnes dokážou koncovým investorům vynášet šest i osm procent ročně. Dvakrát více, než běžný pražský byt. Nedává mi smysl kupovat to, co je předražené, čeho je hodně, na co se stojí fronty. Kupuji to, co má potenciál k růstu a čemu dobře rozumím.
Ceny skokově rostou obzvlášť letos po sérii bezprecedentních lockdownů. Průměrnou spotřebitelskou inflaci odhaduji na deset procent ročně. Realita je to, co člověku mizí z peněženky. Skokově rostou nejen ceny nemovitostí, ale i aut, energií, nebo služeb. Například materiály pro výrobu a stavbu zdražily o desítky až stovky procent za půl roku.
Proč se tolik zdražuje? Covid způsobil odstávky výroby, a tím se vše zdrželo. Přidaly se k tomu problémy s dopravou. Zacpaný Suez a nedostatek kontejnerů. Doprava jednoho kontejneru z Číny stála před rokem dva tisíce dolarů, nyní 13 tisíc.
Lidé mají peníze a utrácí je
Evidentní ale je, že mezi lidmi je dost peněz. Spotřebitelé je utrácejí, proč by tedy prodávající nezdražili? Někdy kupujícím nic jiného nezbývá, například když mají rozestavěno. Není nic příjemného, když původní kalkulace na dům z pěti milionů během pár dní vyskočí o milion. A může být hůř.
Komu něco navíc zbývá a uvažuje chytře, ukládá peníze do hmotných věcí jako jsou půda, byty, nebo horské apartmány. Proto nemovitosti tolik zdražily. Horské byty mají už mnohdy stejné nebo i vyšší cenovky jako ty městské.
„Stavebko“ už není spoření
Českými střadateli tolik oblíbené stavební spoření už vlastně přestalo být spořením. Stavební materiály totiž skáčou nahoru mílovými skoky tak zběsile, že stavbaři už zadavatelům nemají podle čeho spočítat závazné kalkulace. Co platilo včera, neplatí dnes.
Vladimír Brůna
 |
Ve stavebním spoření za šest let běžný střadatel našetří maximálně několik stovek tisíc s dvoutisícovkou státní podpory ročně. Před lety za to bylo možné koupit chatu nebo pozemek, dnes tak maximálně zařídit koupelnu v garsonce.
Další stereotypní formou investic jsou dluhopisy. Občan jejich prostřednictvím půjčuje státu či firmám. Považuji je za černou díru. Výnos totiž nepokrývá ani zlomek skutečné inflace.
Přitom stavební spořitelny a penzijní fondy investují peníze střadatelů tak, že půjčují státu, tedy kupují jeho dluhopisy, jenž inflací odmazává své obří dluhy. Jenže tím znehodnocují úspory občanů.
Kdo je spokojený?
Češi už tradičně věří nemovitostem. Kdo před lety investoval do svého bydlení, je teď spokojený. Lidé si tenkrát brali hypotéky za pět i více procent a děsily je splátky. Dva a půl milionu spláceli po sedmnácti tisících měsíčně.
Ale kupovali levněji. Třeba malé domy na pražském předměstí za teď už nepředstavitelných 35 tisíc korun za metr. Dnes ty stejné stojí 90 až 150 tisíc korun za metr čtvereční. A většina z nich už má hypotéky splacené. Dnes se berou dvojnásobné hypotéky, při nominálně stejných splátkách.
Bytová „krize“?
Ve veřejném prostoru se naříká, že nejsou byty pro mladé, že je bytová krize. Opravdu? Ve skutečnosti ale rodiny mají často dvě i více nemovitostí, třeba chalupy. Mnohé bez potíží splatily jednu hypotéku a vzali si další.
Pravda, byty a domy za 20 let zdražily o sto a více procent, ale na druhou stranu hypotéka dnes stojí zlomek proti inflaci. Cena, za kterou si člověk peníze půjčuje, je nižší, než kolik je znehodnocení.
To, že lidé u nás přelévají finanční úspory do nemovitostí, si všímá guvernér České národní banky Jiří Rusnok. Velká část nákupů je podle něj financována mimo hypotéky. Lidé je platí ze svých úspor nebo převádějí do této formy jiné investice. Ceny nemovitostí podle něj ovlivňuje, když se lidé rozhodnou, že velkou část úspor přesunou do nemovitostí, na bydlení a na jiné investice. Zejména Praha tolik zdražila i proto, že zde byty kupují cizinci. Aby ne, když naše hlavní město je jedna z nejbezpečnějších metropolí na světě.
Nejen v Praze je blaze
Soudě podle některých komentářů a názorových proudů to začíná vypadat, že vlastní byt v centru Prahy pro třicetiletého člověka je div ne ústavním právem. A krize je na světě.
Například na Západě je to úplně jiné. Nejen mladí lidé běžně bydlí v pronájmech a vlastní bydlení si pořizují mnohem později nebo třeba vůbec.
A že se člověk k vlastnímu bytu či domu dostane později a každý druhý s pomocí rodiny či i díky dědictví? No a? To je normální. Vždycky to tak bylo: vlastní grunt budovaly i tři generace.
Stále se píše o předražené Praze. Ale každý nepotřebuje bydlet a investovat v Praze. Třeba jižní Čechy mají vše potřebné pro život. Jsou malebné, dostupné, a budou ještě dostupnější díky dálnici na Prahu. Úžasně vzkvétají také Krušné hory.
Spoustě mladých přitom už stačí do velkého města jezdit za prací jen jednou dvakrát týdně. Řada zaměstnání se dělá na dálku online. To je příležitost použít selský rozum a investovat chytře.
