Z kyjevského nádraží Svjatošin po válečné odmlce opět vyjíždějí každý den dva páry vlaků. Jeden v 5.20 ráno, druhý v 17.52 večer. Jejich cílovou stanicí je město Boroďanka ležící asi padesát kilometrů severozápadně odsud. Než se tam vlak dostane, projede přes Irpiň, Buču nebo Vorzel. To jsou jména, která před nedávnem nechvalně proslavila krutost ruských vojáků.
Přestože Ukrajinci žijící v satelitech hlavního města nyní horečnatě opravují svá obydlí, hlavní město je pro mnohé z nich důležitější než kdy dřív. Do města denně dojíždějí, protože na venkově neseženou práci a v Kyjevě musí také vyřizovat mnoho potřebných dokumentů.
Obnova těch nejpostiženějších oblastí, jakou je právě tato, však bude běh na dlouhou trať. „Ukrajina bude potřebovat multibilionové investice na to, aby opravila zničená města a vesnice,“ předpověděl prezident Evropské investiční banky Werner minulý týden.
Co se stalo za Kyjevem
Pasažéry ranního spoje do Boroďanky je i důchodce Oleksandr Pylypenko se svou ženou Galynou. Mají v ruce tašku plnou nářadí. Vyrážejí na konečnou, aby zjistili, v jakém stavu se nachází dům, ve kterém bydleli. Tam, kde si válka vyžádala nejvíce škod, píše britský deník The Guardian.
„Známý mi říkal, že má poničenou střechu, a tak budeme asi opravovat,“ říká důchodce. „Zpátky se ale ještě určitě přestěhovat nemůžeme,“ dodává. „Radnice nicméně slíbila, že Boroďanka bude opravena do zimy, a tak doufáme, že to stihnou,“ přitakává jeho žena. Když nastupují, v prvním voze na ně čekají dvě průvodčí „Je to naše premiéra od začátku války,“ říká jedna z žen.
Ukrajinci zveřejnili seznam „řezníků“ z Buče i s daty z dokladů totožnosti |
„O tom, co se za Kyjevem událo, jsme doposud jen slyšely,“ dodává její kolegyně. Společně se shodnou na tom, že tahle trať je pro mnoho Ukrajinců veledůležitá, protože ve svých městech či vsích na periferii práci neseženou. „Mnoho lidí nich nemá auto, takže vlak je jejich jedinou nadějí,“ říká jedna z průvodčích.
Na poslední chvíli před odjezdem přibíhají také Valentina Čajková se svou přítelkyní Ninou Galakovou. Teprve nyní začala do Kyjeva znovu dojíždět, pracuje totiž jako recepční a bez tohoto spojení by se do práce sotva dostala. Bydlí ve vsi nedaleko Boroďanky a vrací se z noční směny. Její spolucestující vlakem jede také poprvé, ta to ovšem má o něco složitější. Dům, ve kterém se narodila a žila, v březnu zničili Rusové. V Kyjevě byla vyřizovat potvrzení o tom, že je neobyvatelný. To je první krok k tomu, aby mohla od státu získat kompenzace. „Byl to celý můj život,“ vypráví a nemůže se ubránit slzám.
Přes řeku i se psy
Po dvaceti minutách jízdy vlak zastavuje v Irpini, kde vystupuje Zinajda Maksymetsová. Je to chovatelka mnoha výstavami oceněných kokršpanělů. Byla to také ona, kdo jako první šplhal po troskách nedalekého odstřeleného mostu, aby se vůbec dostala z města. „Na vodítku jsem tehdy měla čtyři psy a v krabicích ještě šest štěňat, když jsme překračovali řeku,“ vzpomíná na březnové události. Říká, že někteří jí radili, aby tam psy nechala. „Něco takového bych nikdy neudělala,“ říká chovatelka. Byt, kam se vrací, byl také poničený, ovšem ve srovnání s ostatními měla žena ještě štěstí.
Apokalypsa, popisují reportéři osvobozenou Irpiň. Bojovali v ní i Češi |
„Během bitvy o Kyjev poškodily ruské rakety, kulometná palba či výbušniny tři čtvrtiny města,“ říká starosta Irpině. Náklady na obnovu se podle něj vyšplhají na částku přes miliardu eur. „Bude to trvat dlouho, ale aspoň už jsou uklizené ulice a obnovily se dodávky vody a elektřiny,“ dodává.
Další zastávkou vlaku je Buča, pravděpodobně „nejslavnější“ město ukrajinského konfliktu z celé Kyjevské oblasti. Jen nedaleko jeho sto dvacet let staré nádražní budovy Maryna Bazyljuková právě znovu otevírá kadeřnictví. „Momentálně fungují jenom dvě,“ říká Ukrajinka. Ovšem typická konverzace, kterou lze slyšet jinde, tady nezní. „Je to teď hodně o slzách,“ říká Maryna.
Podle ní je ale zajímavé, že k ní teď chodí více mužů než žen. „Ženy měly čas o sebe dbát, muži k nám chodí naopak zarostlí,“ komentuje. Má otevřeno teprve dva dny, ale jak říká, postupem času z města mizí vojenské relikty a ona má stále více zákazníků. „Potrvá to dlouho, ale my tu máme domov a nenecháme si ho vzít, ať se děje cokoliv,“ říká odhodlaně podnikatelka.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
O několik minut později staví vlak ve vsi Vorzel, která padla do ruských rukou krátce poté, co invaze začala. Ves má na rozdíl od Irpině jednoduchou zastávku, kde se vlaky křižují na dvou kolejích. Zde se zase usilovně pracuje na stavbě místního kostela a jedním z místních, kteří při ní pomáhají, je i další cestující, místní jáhen Volodymyr Holub. Se stavbou tu začali loni, ale přerušila ji válka. Střela zasáhla jeho průčelí, ale naštěstí neexplodovala. „Je to zázrak,“ říká Holub. Ne tak pro tři muže, které pár metrů za stavbou našli pochované ve společném hrobě. Dva měli prostřelené lebky, jeden evidentně zemřel na podchlazení. „Stavbu dokončíme za tři měsíce,“ slibuje Holub s nadějí v hlase.
Konečná stanice Boroďanka
Konečnou je pro vlak z Kyjeva stanice Boroďanka. Z kolejí zde před znovuzprovozněním dopravy museli odstranit 1 340 kusů výbušnin a bezmála čtyři kilometry trati byly zaminované. Oba mosty ve městě jsou nyní sotva průjezdné po provizoriích. Největší problém tu ale je ten, že v jeho centru bylo zničeno devadesát procent staveb. Mnohé z nich bohužel čeká už jen demolice. Nedaleko od fotbalových hřišť a kostela Archanděla Michaela vyrostlo na sto šedesát provizorních obydlí, jejichž stavbu financovala polská vláda. Nedaleko od nádraží je supermarket, kam chodí i Iryna Kozačenková, která ve městě zůstala i se svojí dvanáctiletou dcerou po celou dobu války. Více než čtyřicet dní strávily ve sklepě.
„Nenechala jsme dceru ani umýt, protože jsem se doufala, že ji špinavou neznásilní,“ říká obyvatelka Boroďanky. Ve městě chce nyní znovuotevřít svou ruskou restauraci, ale má pochybnosti, jak to teď lidé přijmou. „Netroufám si odhadnout, co na to lidé řeknou, ale nejdůležitější je, že máme zase domov. To je hlavní,“ uzavírá podle The Guardian podnikatelka.
