Stát si však na odborná učiliště nechce nechat sáhnout. „Největší díra je v řemeslech. A tu nezalepíme tím, že pracovníky přivezeme ze zahraničí. To jsou vesměs jen mačkači tlačítek,“ říká podnikatel Witassek. Je českým ambasadorem pro Evropský týden odborných dovedností, který proběhne na začátku listopadu.
Tvrdíte, že systém učňovského školství je špatný. Proč?
Je to jedno z neblahých dědictví 90. let. Za socialismu měli učni jeden týden teorii a druhý strávili v podnicích. Po revoluci se to začalo měnit, protože firmy neměly pro učně uplatnění, často samy bojovaly o přežití. Výsledkem bylo, že školy si – i díky dotacím – nakoupily stroje a učí teorii i „praxi“. Jenže školy nestíhají vývoj ve firmách, nemají vybavení, které se ve firmách používá. A protože studenti neoperují „na trhu“, opouštějí školy s nedostatečnými schopnostmi.
Libor Witassek (49)
|
Jak z toho ven?
Můžeme se přiučit z modelů, které se dlouhodobě osvědčily. Například v Německu funguje duální systém – teorii zajišťuje stát, nebo přesněji zřizovatel, a praxe probíhá v „rekvalifikačních centrech“, která vlastní sdružení právnických osob. Často jde o stovky firem z daného okresu z různých oborů včetně služeb. A samy si určují učební osnovy pro praktickou výuku a odpovídají za ni.
Uchytil se podobný model i jinde?
Každá země to dělá trochu jinak. V Rakousku výuku zajišťuje veřejná správa a má k tomu rekvalifikační centra, která operují na trhu, vyrábějí výrobky nebo poskytují služby skutečným zákazníkům. Občas se to vidí i u nás - učni „provozují“ jídelny. V Rakousku mají ještě třetí pilíř, kde učni pracují v konkrétních firmách.
Udělaly tedy chybu polistopadové vlády?
V 90. letech jsme říkali, že trh všechno vyřeší. A on vyřešil. Jenže i díky investičním pobídkám tu vznikla málo optimální struktura ekonomiky, v níž hrají hlavní roli montovny. V nich nejsou potřeba obzvlášť kvalifikovaní pracovníci. Hlavně, že umějí mačkat tlačítka.
Montovny tedy asi nebudou usilovat o změnu. Odkud by měla přijít?
I montovny mohou o změnu usilovat. Většina z nich už tuší, že si se současným modelem nevystačí. Mačkače tlačítek brzy nahradí roboti a firmám nezbude než jít do vyšší přidané hodnoty, do inovací. A k tomu už budou potřebovat lidi, kteří jsou více technicky vzdělaní a jsou schopni vymýšlet, tvořit. To je další problém našeho školství, příliš je vychovávat neumí. Jen vzpomeňte na Básníky, kde profesor chemie říká: „Žák, který myslí, je pro studium efektivně ztracen.“
To platí dodnes?
Mnohde ano. Jenže my musíme učit opak, aby studenti byli schopni přemýšlet, kde je třeba něco vylepšit. Klást velký důraz na kreativitu. Na informace je dnes Google, ne škola. To platí obecně, nejen pro průmysl. Nemůžeme si přece vystačit s tím, že všechny pracovníky přivezeme z Ukrajiny. Je třeba začít už odmalička nechat děti objevovat, kde je jejich skutečný talent. V tom mohou pomoci třeba science centra, ale je jich málo. Už tam děti objeví, jestli je baví spíš laser nebo užovka. Přitom 3D tiskárny nejsou jen pro vysoké školy, vždyť i tablet už umí dvouleté dítě ovládat naprosto přirozeně.
O tom, že by duální systém mohl pomoci, se mluví dlouho. Co to brzdí?
Je za tím hlavně nechuť státu. Úředníci jsou konzervativní. Tvrdí, že by ztratili kontrolu nad kvalitou. Ale to je nesmysl. Kdo jiný má větší zájem na kvalitě než firmy samotné? Na druhou stranu, ani řada firem se do toho nechtěla pouštět, protože nemají dost finančních zdrojů. A jsme zpět u špatné struktury ekonomiky. Nebudujeme tu Průmysl 4.0, jak se moderně říká, budujeme průmysl čtyř procent.
Co to znamená?
U nás operují většinou výrobní jednotky nadnárodních korporací, které si tu nechají minimální marži – většinou kolem čtyř procent. Veškerá přidaná hodnota se pak realizuje v zemi, odkud ona korporace pochází. Jenže se čtyřprocentní marží nemáte ani na prostou obnovu. Každou větší investici musí schválit centrála a učňovské vzdělávání se v takové situaci těžko prosazuje. Je to začarovaný kruh.
Jak z něj ven?
Už dnes se začínají profilovat progresivní firmy, které mají český kapitál, vlastní produkt. Je jim třeba dát možnost, aby mohly ve sdružení právnických osob převzít odpovědnost nad praktickou částí. Dnes i ty firmy, které mají vlastní školu, musí jet podle státem daných not. Nemohou měnit učební osnovy. Jediné, co mohou, je poslat studenty do výroby. Navíc je to často nespravedlivé, protože za svoje peníze vzdělávají i děti, které nakonec skončí u jiného zaměstnavatele.
Slyšel jsem i hlasy, že se ve firmách bojí dát učňům práci na skutečném stroji, protože se bojí, že by jim ho rozbili. Jak by praxe ve firmách měla vypadat?
Před 18 lety jsem spoluzaložil Rekvalifikační centrum Opava, kde jsme postupem času zavedli třístupňový systém, protože studenti nám také nějaké stroje zničili. Nejdřív probíhá virtuální výuka na trenažéru či 3D modelu. Pak máme výukové stroje, které jsou „blbuvzdorné“ a kde pracujeme se zbytkovými materiály. Až nakonec přijde na řadu skutečný stroj. Nevzděláváme jen mladé – na strojírenské profese jsme rekvalifikovali třeba i policistu nebo kuchaře.
Na jakých učňácích je kvalita výuky úplně nejhorší?
Myslím, že paradoxně ve službách. První, co se musí děti naučit, je, že mají službu poskytovat, jako kdyby ji poskytovaly mamince nebo babičce, že se mají snažit, aby klient byl spokojený. Co se týče dalších profesí, je problém spíše v kritickém nedostatku studentů. Kolik lidí dnes studuje na zedníka? Lidé v tom pořád vidí to, že se někde umažou maltou. Jenže na spousty věcí jsou už dnes stroje, dá se to dělat „čistě“. Děti se musí naučit je ovládat, problém je spíš v tom, že je ty dnešní učňáky nemají.
I kdyby je měly, rodiče asi dnes zrovna nesní právě o tom, že dají své děti na učňák...
No, to nesní. Ale v tom by měla spočívat dlouhodobá práce firem. Musejí zvát rodiče k sobě, ukazovat jim moderní provozy. Ukázat, že ti skutečně kvalifikovaní dělníci si často přinesou domů i hodně nadprůměrné platy. Neexistuje ani žádná ucelená koncepce. Viděl jsem memorandum o rozvoji automobilového průmyslu a to jasně ukazuje, že se naše ekonomika točí stále dokola. Nejde spirálovitě nahoru, takže dalších sto let zůstaneme závislou montovnou.
Ani automobilový průmysl, který tuhle ekonomiku teď táhne, nemá vize?
Ale má. Jenže si je určují ti největší hráči, jak se hodí jim.
Montovny jsou odrazem investičních pobídek. Stát nyní jejich formu mění, na peníze mají dosáhnout jen projekty s vyšší přidanou hodnotou. Je to správná cesta?
Než zahraničním firmám, které tu chtějí postavit testovací okruh, jako je BMW, je ještě lepší dát peníze na podporu malých a středních firem. Ty budují český kapitalismus, ty budou podporovat i učiliště, protože tu chtějí být ještě za padesát let. Teď se chválíme, že roste hrubý domácí produkt. Jenže to je indikátor, který toho o ekonomice moc nevypovídá. Nepopisuje, že nevytváříme kapitál, že jsme ekonomicky totálně závislí na Německu a dalších zemích. Je to jako když si změříte teplotu: máte ji v normálu a prohlásíte, že jste zdraví. Ale to nemusí být pravda.
Vraťme se ještě k učňovskému školství. Je mezi firmami vůle systém změnit?
V každém okrese je dost českých firem, které mají jednoznačný zájem, aby se lidé dále vzdělávali. Chtějí tady dlouhodobě působit a s podporou státu by určitě měly zájem ovlivňovat vzdělávání jako takové. Ony to stejně nakonec musejí dělat, řada firem si ze zoufalství postavila vlastní školicí střediska, protože ze školství dostávají „nepoužitelné“ studenty. V řadě regionů dnes existuje nějaký tahoun, který si založil vlastní školu.
A tohle nestačí?
Je to příklad dobré praxe, ale nestačí to, protože jde o nesystémový krok. Ekonomika potřebuje univerzální systém. Přitom myslím, že absolutní většina firem by přivítala, kdyby do vzdělávání mohla mluvit. Hodilo by se, kdyby na základě legislativy vznikly triády – firmy, zástupci vzdělávací instituce a samospráva by společně řešili obsah výuky. A také dát firmám zákonem možnost, aby praktickou výuku spravovala sdružení místních firem jako v Německu. V některých krajích se občas konají společné stoly, ale jak říkám, to není systémový krok.
Jak jsou tomu nakloněni politici?
V parlamentu je dnes řada podnikatelů a to, co říkám, se bude odrážet v politických diskusích. Ale narazí to na obrovský odpor institucí, které budou argumentovat nezbytností dohledu nad kvalitou, nutností mít akreditace. Já si ale myslím, že dozrál čas, aby vznikly neakreditované školy a ještě se chlubily, že nejsou infikované státem. To dnes nejde, do 18 jste řízeni státní administrativou. Možná nejdřív vzniknou univerzity, například americká Singularity University se chlubí tím, že není akreditovaná. A firmy její absolventy chtějí, protože mají vzdělání, které určuje trh, ne úředník.
Vzdělání je dnes často jen honba za tituly, které by neakreditované školy nemohly rozdávat...
Ale ani stát si často neumí pohlídat, aby absolventi měli tu kvalitu. Než podle počtu titulů, bychom měli hodnotit školy podle přidané hodnoty. Měřme je podle toho, kolik studenti v budoucnu přinesou státu na daních, jaké budou mít výdělky. Kolik škola vyprodukuje nezaměstnaných, kolik lidí zůstane v oboru. A ať ty lepší školy nebo učňáky dostanou víc peněz. Pak uvidíte, co se s touto zemí za dvacet let stane.
 |
