Ačkoliv má Česká republika kosmické kořeny například v podobě Vladimíra Remka, během devadesátých let kosmický průmysl v tuzemsku uvadal. Začátky vesmírného podnikání byly tedy pro první odvážlivce obtížné.
„Přirovnal bych to k otevření potápěčské školy na Sahaře. Sice tam jste první, ale nikam to nevede,“ vzpomíná ředitel divize Space společnosti BD Sensors Marek Šimčák.
Po krizi, která v kosmickém odvětví následovala po teroristických útocích 11. září se ovšem začalo blýskat na lepší časy. Situaci pomohl i vstup do ESA, díky čemuž Češi mezi lety 2008 a 2018 uskutečnili zhruba 350 projektů.
„Výroba pro vesmír je náročná, ale má obrovskou přidanou hodnotu. Český kosmický průmysl už přes deset let roste,“ říká ředitel Frentech Aerospace Pavel Sobotka.
Návratnost a přínos vesmírných projektů se projeví až v horizontu mnoha let, projekty však do budoucna dokážou vygenerovat velké příjmy i výhody pro celé odvětví. Konkrétně 87 momentálně probíhajících projektu od 27 českých firem by v příštích 18 letech mělo zajistit příjmy ve výši 1,86 miliard eur do kosmického průmyslu a 1,1 miliard eur do přidružených odvětví.
Chybí profese i maturita z matematiky
Zároveň by tak vzniklo více než 1 200 vysoce kvalifikovaných pracovních pozic a motivace pro vznik dalších nových projektů.
Přestože má kosmický průmysl v Česku dobře našlápnuto, potýká se s několika nepříjemnostmi. V oboru chybí kvalitní absolventi vysokých škol, Česko není soběstačné na dodavatele součástek a zaměstnanci jsou zavaleni byrokracií.
Především ve školství jsou podle odborníků velké mezery. „České školy neprodukují vhodné profese. Potřebujeme operátory, inspektory výroby a specificky zaměřené inženýry. Žádná škola u nás však tyto specifikace nevyučuje. takové zaměstnance si pak musíme vychovat sami, což trvá zhruba dva až pět let. Během takové doby investujeme do zaměstnance miliony korun a pak hrozí, že jakmile je kvalifikovaný, odejde do zahraničí,“ vysvětluje Šimčák.
Problém však není pouze na vysokých školách. „Začíná to už na základních školách. Důraz na technické znalosti není veliký a studenti nejsou motivovaní se například matematikou zabývat, jelikož neexistuje povinná maturita a to ani na technických středních školách,“ doplňuje Vít Lédl, výkonný ředitel centra TOPTEC při Akademii věd.
Inspirace by mohla ovšem přijít ze zahraničí. „Problémem je, že mnoho studentů tady nemá pracovní morálku. Jen málokterý vysokoškolák chce pracovat o víkendech či během zkouškového období. Jsou také často zvyklí v rámci studia vymyslet a vytvořit produkt bez toho aniž by měl nějaký prodejní potenciál,“ zamýšlí se Sobotka.
„Například v USA jsou studenti pod dohledem odborníků již v rámci studia nuceni vytvořit simulační procesy na komerční zakázky, které realizují a dostávají za ně i zaplaceno,“ dodává.
Česká stopa na Marsu i Jupiteru
Potíže jsou i s českými dodavateli. „Co se týče kvalifikovaných výrobků na letové moduly, nemáme tu téměř žádné dodavatele. Díky ESE jsme však soběstační alespoň kontinentálně v rámci Evropy, což je velká výhoda. například při výběru projektů je velmi žádané, aby určité součástky nepocházely z USA či jiných vzdálenějších zemí, jelikož tak mohou vzniknout velké logistické problémy,“ vysvětluje Lédl.
V příštích několika letech se Česko zapojí do zajímavých misí. Mezi ně patří například ExoMars, v rámci které se bude prozkoumávat Rudá planeta. Dále jde o dálkový průzkum Země při misi Copernicus, bezpilotní kosmická laboratoř Space Rider, výroba ventilů pro raketu Vega, mise Ariel a Plato na výzkum exoplanet a mise Juice, která zkoumá ledové měsíce planety Jupiter.
Cílem do budoucna je průmysl především posílit, rozvíjet a zlepšovat technologie i dovednosti. „Jsme na tom velmi dobře, jen nesmíme usnout na vavřínech. Je jasné, že vesmírné velmoci jako je USA nebo Japonsko nikdy nedoženeme, ale máme velký potenciál,“ uzavírá Sobotka.
