Roboti, digitalizace a postupující technologická revoluce proměňuje byznys firem. A k tomu potřebují zaměstnance s jinými dovednostmi, než dosud. Šéf personální společnosti ManpowerGroup pro Evropu Stefano Scabbio říká, že pro lidi to znamená úplně jiné nároky na vzdělávání. „Nechci říkat, že tradiční vzdělání není důležité. Získání titulu pomůže osobnímu rozvoji, žijeme v kultuře, která to oceňuje. Ale titul bude stále méně důležitý při hledání práce,“ řekl Scabbio při své návštěvě Prahy.
Čeští zaměstnavatelé, velcí i malí, si stěžují, že nemají dostatek pracovníků. Nabízejí více volných pozic, než je lidí registrovaných na úřadech práce. Jak to rychle řešit?
S nedostatkem talentů se potýká mnoho zemí. Podobný problém existuje i v zemích na jihu Evropy, kde je vysoká nezaměstnanost, přesto řada firem nedokáže obsadit volné pozice. Souvisí to s pokračující revolucí dovedností. Samotné firmy se díky technologiím rychle proměňují a hledají jiný typ zaměstnanců. Hlavně ty, kteří mají technické a měkké dovednosti.
Proč jsou měkké dovednosti v dnešních firmách tak důležité?
Organizace jsou stále plošší, už v nich nepanuje taková hierarchie jako dřív. Uspořádání je spíš horizontální, pracuje se podle jednotlivých projektů. Nabývají na významu dovednosti jako spolupráce, komunikace či řešení problémů. Podnikům chybí vedle technických profesí, inženýrů, také obchodníci a lidé, kteří mají na starosti vztah s veřejností. Jenže současný vzdělávací systém na tohle nedokáže připravit. My jsme v Itálii uskutečnili pilotní program, který usnadnil přechod z upadajících odvětví do perspektivních sektorů.
Stefano ScabbioV únoru 2015 se Stefano Scabbio stal prezidentem ManpowerGroup pro Středomoří a východní Evropu. Do italské pobočky této nadnárodní personální společnosti nastoupil v roce 2003 jako finanční ředitel. O tři roky později se stal jejím výkonným ředitelem. Před nástupem do společnosti Manpower pracoval jako finanční ředitel skupiny Esselunga, která provozuje řetězec supermarketů. Má titul v oboru ekonomie a podnikání z univerzity Bocconi v Miláně a absolvoval kurzy Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu. |
O co šlo?
V regionu Emilia-Romagna mají své továrny výrobci sportovních aut, jako Ferrari, Maserati, Lamborghini či Dallara. A ti dlouho bojovali s nedostatkem lidí. Přetahovali si je mezi sebou, jenže to problém nevyřeší. Stejně jich není dostatek – a navíc se vytváří tlak na mzdové náklady. Spojili jsme se s místními školami, vládou a automobilkami a otevřeli jsme školicí centrum. Jde o čtyřměsíční kurz, kde se kombinuje výuka ve třídě s praxí. Firmy nám poskytly stroje, které se ve fabrikách používají. Lidé se tudíž mohli rovnou připravovat na konkrétní pozici.
V čem jsou výhody proti běžné přípravě zaměstnanců?
Má to několik rozměrů. V tom konkrétním případě přeškolíme ročně více než dva tisíce pracovníků z textilního průmyslu, který v Evropě zažívá krizi, aby mohli získat práci v automobilce. Rozvinuli jsme jejich dovednosti, které získali ve svém předchozím zaměstnání, aby mohli pracovat s high-tech materiály, jako je například karbonové vlákno. A na druhou stranu, firmy si mohou plánovat, kolik lidí k nim bude moci nastoupit. Navíc jim „neujídají“ současnou produktivitu, protože trénink probíhá mimo jejich výrobní linky.
Kdo to platí?
My platíme za zařízení během tréninku. Lidem, které vybereme, nabízíme kurz zadarmo s tím, že po jeho skončení mají šanci získat práci. Zatím našlo uplatnění přes 95 procent absolventů kurzu, navíc v odvětví s vyššími výdělky. Během tréninku nedostávají žádnou mzdu.
Hodláte tento model vyzkoušet i jinde?
V Itálii ho chceme replikovat také v dalších odvětvích – v kožedělném, v potravinářství. Recept lze s mírnými úpravami použít i jinde, jdeme do Rumunska, Polska a Švédska.
A co Česko?
Mluvíme s několika důležitými zaměstnavateli. A doufám, že tu něco podobného také velmi brzy spustíme. Konkrétní firmy ale zatím nemohu uvést. Ale mohli bychom to spustit ještě před koncem tohoto roku. Příprava nezabere moc času, je to v řádu několika měsíců. V Česku to pochopitelně dává smysl. Napětí na trhu práce je tu silnější než v mnoha jiných zemích. Firmy nemají odkud brát, je to podobné jako v Německu.
Vaše aktivity vlastně nahrazují roli střední školy, učňáku...
To ne. Ale vidíme, že role vzdělávání se proměňuje. Tradiční vzdělání je čím dál tím méně významné. Nechci říkat, že není důležité. Získání titulu pomůže osobnímu rozvoji, žijeme v kultuře, která to oceňuje. Ale titul bude stále méně důležitý při hledání práce.
Co tedy studovat? Kde strávit pět let, aby to bylo alespoň trochu k užitku?
Jistotou jsou technické obory, věda, matematika. A pak zmiňované měkké dovednosti. Těm se na tradičních školách nevěnuje tolik pozornosti, přitom jsou jim věnovány téměř dvě třetiny pohovoru, který vedeme s kandidátem. Posuzujeme, jak umí řešit problémy, komunikovat, spolupracovat. V minulosti to bylo naopak, při pohovorech se řešily hlavně technické znalosti.
Bude tento podíl měkkých dovedností při pohovorech ještě růst?
Nevím, zda to třeba bude někdy 90 procent. Ale jejich důležitost plyne i z toho, že většinu každodenních pracovních úkolů nahradí umělá inteligence. Lidské aktivity budou směřovat do oblasti inovací a kreativity, což se dá jen obtížně nahradit strojem. Stále víc tak zaměstnavatelé budou oceňovat u pracovníků schopnost učit se během celé kariéry. Posuneme se od „jistoty práce“ k „jistotě zaměstnatelnosti“. Jinými slovy, je třeba rozumět, co jsou dovednosti, které potřebuji, abych zůstal zaměstnatelný. A to znamená, že se musím průběžně učit a zlepšovat.
Jenže bude možné změnit způsob uvažování lidí, kteří po stovky let vyhledávali jistotu práce? Nemáme tuhle potřebu v naší DNA?
Rozsah nynější revoluce je větší než v minulosti, kulturní zvyklosti se nestíhají přizpůsobit tempu technologických změn. Jenže na druhou stranu, tyhle změny nemůžeme násilně zastavit. Nezbývá nic jiného než se přizpůsobit a změnit způsob našeho života a přístupu k práci. Proto je neustálé učení tak důležité. Společnost nemůže „odepsat“ lidi bez práce, protože jinak začnou narůstat sociální problémy a výdaje. A lidé musejí být zvědavější, nespoléhat se na to, že změní práci jednou za život.
Vidíte, že uvažování nastupující generace se už tímto směrem mění?
Věřím, že ano. Mladí si uvědomují, že budou muset pracovat déle, než jsou nyní lidé zvyklí. Už se ani náhodou nespoléhají na penzijní systémy. Zároveň svůj vlastní džob vnímají jako prostředek, ne jako cíl. Dokážou lépe oddělit práci a koníčky.
A ve srovnání s předchozí generací si více vybírají – chtějí pracovat pro společnost, která je inovativní, zelená, tam, kde je přátelská atmosféra. Pro zaměstnavatele to znamená, že musejí mnohem víc pracovat na vlastní značce, aby přitáhli ty nejlepší. Klade to na ně i další nároky, musejí umět pracovat s různými generacemi, už teď je v některých zemích v pracovním procesu pět generací. My si nemůžeme stěžovat, pro firmy v našem odvětví je to dobře, protože manažeři budou využívat více naše služby.
Řada českých zaměstnavatelů tvrdí, že jim chybí technické profese a řešení vidí v posílení role učilišť. Je to správná cesta?
V tomto směru to v Evropě nejlépe funguje v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Potvrzuje to nezaměstnanost mladých, která je v těchto zemích zhruba na stejné úrovni jako celková nezaměstnanost. Na rozdíl třeba od Španělska, kde je mezi mladými výrazně vyšší nezaměstnanost než mezi zbytkem populace. Důvodem je dobře nastavený duální systém vzdělávání – prosazujeme, aby to fungovalo i jinde. V Německu mají jako součást studia dva dny týdně povinné praxe ve firmě, kde vědí, že učni u nich budou v budoucnu pracovat, proto si je vychovávají. V Itálii podobný pokus skončil nezdarem. Firmy neměly žádnou strategii, jak s mladými pracovat. Učně nechali třeba celý den kopírovat papíry, aniž by je zapojili do výroby.
Jak by se měly zapojit vláda, stát?
Vlády v mnoha zemích mají tak trochu problém samy se sebou. Stejně jako firmy, i vlády procházejí transformací. Navíc musejí reagovat na to, že dochází k polarizaci společnosti mezi ty, kteří mají dovednosti, a ty, kteří je nemají. Projevuje se to ve všech zemích, pochopitelně v rozdílné míře. Ale ty nůžky se rozevírají stále víc a společenské napětí, které tenhle proces ve všech zemích přináší, se odráží ve vzestupu populistických hnutí. Lidé mají obavu o svou budoucnost, cítí velký strach ze ztráty práce. Vlády musejí co nejvíc investovat do aktivní politiky zaměstnanosti, motivovat a podporovat lidi, aby se vzdělávali během života.
Část pracovní síly bude v budoucnu nahrazena roboty. Různé studie se ale rozcházejí v tom, kolik to bude. Jak to vidíte?
Udělali jsme velký průzkum ve 42 zemích mezi 18 tisíci zaměstnavateli. A 86 procent z nich tvrdí, že nebude snižovat počet pracovníků. To je poměrně velké číslo. Nicméně je pravděpodobné, že krátkodobě volná místa ubudou, následně se však objeví nové profese a zaměstnanců bude třeba víc než nyní. Ale firmy budou zaměstnance potřebovat pořád. Jen s roboty si nevystačí. Nemohou dělat vše, nejsou kreativní, nemají empatii.
Jaké profese budou s největší pravděpodobností nahraditelné roboty?
Nejvíc ohrožené jsou profese v administrativě, ve financích a účetnictví, tam, kde jsou rutinní činnosti. Pochopitelně i ve výrobě, ale ne všude. Výrobní firmy budou potřebovat více lidí ve výzkumu a vývoji a také pracovníky, kteří jsou v přímém kontaktu se zákazníky. Šéf jedné velké automobilky říká, že ještě před deseti lety se 40 procent hovorů v jejich call centru týkalo technických záležitostí a vad. Dnes je to jen kolem tří čtyř procent a většina hovorů se týká pocitů – lidé volají, co se jim nelíbí v interiéru vozidla, na ergonomii a navrhují změny. A podle zmíněného šéfa je to pro ně mnohem důležitější než samotná výroba – tu jednou nastavíte a linka jede. Tímto směrem jdou i další odvětví.
