Přístaviště v Českém Vrbném, kde kotví loď Margharita (v popředí).

Přístaviště v Českém Vrbném, kde kotví loď Margharita (v popředí). | foto: Jakub Pokorný, MF DNES

Český výletník: Chvíli jsem byl za vodou. Plavba luxusní jachtou po Vltavě

  • 1
Ještě před nedávnem jsem nevěděl, že Vltava mezi Hlubokou a Českými Budějovicemi je frekventovanou plavební dráhou, a teď jsem tam už dokonce chvíli řídil jachtu Margharitu, která vyšla na 3,5 milionu korun. Můžete si ji tu pronajmout třeba na celotýdenní dovolenou.

Z lodi má člověk úplně jinou perspektivu. Hrady nebo města na břehu jsou z ní vidět tak, jak je jinak neuvidíte. A spatříte i místa, kam se na břehu třeba vůbec nelze dostat, protože je tam buď skála nebo kopřivy.

Tak třeba největší kochací peckou pro mě byl pohled na zámek Hluboká z hladiny Vltavy, protože teprve odtud si člověk uvědomí, že Hluboká stojí na vysokém kopci. Takže tak trochu vypadá jako opravdový středověký hrad, na který si koneckonců hraje.

Od Vltavy je na Hlubokou neobvyklý pohled. Zámek vypadá opravdu jako středověký hrad na kopci.

Přicházím do přístaviště v Českém Vrbném. První, co mě upoutá, je zvedací most. První zvedací most, který jsem v Česku viděl, i když pak se dozvídám, že ještě jeden se zvedá v Hluboké nad Vltavou. Přemýšlel jsem, že si tu počkám, až ho budou zvedat kvůli průjezdu lodi, ale pak mě můj budoucí kapitán Jeremiáš Brázda vyvádí z omylu. Most se zvedá tak maximálně dvakrát do roka, protože většina lodí se pod něj vejde.

Byt na vodě

Vyplouváme na tříhodinovou cestu do Českých Budějovic a do Hluboké. Margharita by klidně mohla být domovem sedmi lidí třeba na týden, protože je v ní kuchyňka, stůl se sezením i prostor na spaní. Vlastně takové 1+kk na vodě.

Ještě před plavbou probíhá krátké školení, po kterém trochu zblednu. „Budu potřebovat vaši pomoc v plavební komoře. Proplujeme dvě komory. Přehodíte lano přes pachole a zavážete lodní uzel,“ říká Brázda. Samozřejmě se tím nemyslí, že bych přehazoval smyčku přes malé dítě, ale pachole je takový ten patník, ke kterému se uvazují lodě.

Loď proplouvá komorou v Českém Vrbném. Vpravo je vidět provaz, kterým je třeba držet loď u zdi.

V komoře se váže loď ke zdi proto, aby s ní při poklesu nebo stoupání hladiny necloumaly vlny. Jenže buď máte štěstí na mobilní pachole, které klesá a stoupá s lodí a nebo musíte vázat a odvazovat víckrát. Jinak by pevně přivázaná loď mohla při stoupání hladiny zmizet pod vodou, a naopak při klesání viset ve vzduchu a pak se převrátit. „Říká se tomu oběsit loď,“ straší mě lakonicky Brázda. Z toho jsem měl asi největší strach – abych Margharitu neoběsil.

Brázda mě ujišťuje, že se jeho klientům nikdy žádná nehoda ve zdymadlech nestala. Dílem i proto, že z něj mají respekt a všichni dělají, co mají. My měli štěstí na plovoucí patník.

Haló, tady komora

Po celou dobu plavby se vyptávám, protože mám dnes pana manažera a lodníka v jedné osobě sám pro sebe. Nevyptávám se jen ve chvíli, kdy mi Jeremiáš Brázda svěří kormidlo (ano, nejméně jednou jsem asi nesprávně při plavbě použil slovo volant, ale ono to fakt tak vypadá. Ale je to kormidlo).

Na loď typu Margharity totiž není potřeba žádný průkaz ani průkaz vůdce malého plavidla, jak se tomu půvabně říká. Sedám si za kormidlo a snažím se loď udržet uprostřed řeky. Asi největší rozdíl oproti jízdě autem je, že na plavidle musí kormidelník pořád točit kormidlem sem a tam a je to tak vlastně správně.

Nejde až na výjimky prostě jet rovně a držet kurz, protože řeka má zákruty a loď je přece jen nestabilní. Ale do Budějovic jsem doplul a o mělčinu neškrtl.

Teď trochu zeměpisu. Dopluli jsme proti proudu až na úplný konec Vltavy, co to šlo, protože řeka je splavná právě do centra krajského města. Margharita může operovat v prostoru mezi Českými Budějovicemi a Orlickou přehradou, protože na Orlíku už by se nevešla na lodní výtah. Ale i tak ujede na Orlík z Budějovic 100 kilometrů, což by byly dva čisté dny plavby. Ale v zásadě to vyjde tam a zpátky na týdenní dovolenou.

Dívky odpočívají na molu na kraji Českých Budějovic. Kolem proplouvá parník, který vozí turisty na Hlubokou.

Otočili jsme se v Budějovicích, pluli zpět po proudu a přišla na řadu obávaná komora České Vrbné. Zajímavé je, že v Česku jsou služby „komorníka“ zadarmo a objednávají se prostě tak, že člověk zavolá mobilem na dané číslo a objedná se pár minut před připlutím. Pak jsme si prohlédli Hlubokou a jeli do přístavu.

Pokud si hned nechcete půjčit loď, ale stačí vám vyjížďka v roli pasažérů, na trase České Budějovice – Hluboká vozí výletníky i velký parník. Jízdní řád se mění, ale v červnu byl provoz víkendový (více informací najdete zde).

Hospodská legenda

A teď co je k vidění kolem vody? V Českých Budějovicích jsou to milované i proklínané (skrz přílišnou komerci) Masné krámy, hospoda uvnitř bývalého řeznického tržiště. Existuje pár míst, kam si člověk může jít sednout do hospody na pivo a zároveň může mít nad půllitrem dobrý pocit, že právě poznává významnou historickou památku. Asi nejvíc to platí o podlouhlém, už na první pohled starosvětsky působícím baráčku u českobudějovického hlavního náměstí, tedy právě u Masných krámů.

Historické centrum Českých Budějovic se zátokou Malše u kláštera dominikánů. Sem se už bohužel větší lodě nedostanou.

Populární podnik býval hospodou už za totality od roku 1954 a určitá vekslácko-komunistická atmosféra tam zůstala dodnes. Úplně si představuji, jak se tam galerka scházela se západními turisty, co to sem měli od hranic blízko. Možná je to i těmi osmdesátkovými prvky v interiéru (obludné moderní skleněné dveře).

Ale dnes je to kultovní a příjemná hospoda s budvarem, kde si právě host může sednou do jednotlivých „boxů“, bývalých řeznických krámečků. Ty se tradičně jmenují po českobudějovických pamětihodnostech. Pil jsem třeba v Železné panně, což je hradební věž a ta je také na stěně vymalovaná.

Jelen s žárovkami

Z lodi se dá samozřejmě vystoupit i na prohlídku Hluboké. Zámek Hluboká nad Vltavou je synonymem okázalosti a velkoleposti. Ostatně jeho vzorem je anglický Windsor. Je to podle mě druhý nejdůležitější objekt u nás po Pražském hradě a centrum schwarzenberského „státu ve státě“. A teď jsem najednou na prohlídce II. okruhu zjistil, že vevnitř může být Hluboká překvapivě skromná. Pokoje posledních majitelů z přelomu 19. a 20. století se nalézají prakticky hned za dveřmi z nádvoří v přízemí. Jsou komorní a potemnělé. Já bych se tedy nechtěl budit s tím, že na mě budou civět ti trofejní jeleni ze stěn, ale zdejší aristokraté lovem žili. I odpadkový koš měli ve tvaru hlavy divočáka, která se dala odklopit.

Od Vltavy je na Hlubokou neobvyklý pohled. Zámek vypadá opravdu jako středověký hrad na kopci.

Místo olejomaleb ukazuje průvodce na této trase fotky. Jsme na moderním zámku. Na té první fotce v chodbě je pan kníže Adolf Josef ze Schwarzenbergu při oslavě zlaté svatby v roce 1907, obklopen hosty. Na fotce se sešlo víc jak padesát lidí. O dva roky později byla na Hluboké zavedena elektřina a pan kníže mohl od svého psacího stolu zavolat sloužícím telefonem (i ten je tam k vidění). Jezdil tam osobní i nákladní výtah. Ten osobní měl čtyři zastávky.

Zámek má samozřejmě na jiných okruzích i větší sály, třeba knihovnu, ostatně ta romantická rekonstrukce v 19. století trvala 30 let. A teď pozor, na jedné kresbě v expozici je vidět i původní barokní Hluboká. Vypadala nudně.

V závěru prohlídky pan průvodce ukázal na stěnu se slovy: „I tak mohlo vypadat nadšení z toho, že byla na zámek zavedena elektřina.“ Trčela tam jelení hlava a na každém parůžku měla žárovku.

Další zážitky na vodě

Pražské přívozy
Pražské přívozy jsou nečekanou – a mimochodem pro držitele Lítačky bezplatnou – atrakcí. Někdo je využívá na cestě z práce domů, ale můžete je projet všechny na svérázném výletě. Přívozů je celkem sedm. Asi nejpunkovější je přívoz mezi Karlínem a Holešovicemi, který začíná na karlínské straně u alternativní hospody Přístav. Zajímavý je hlavně tím, že spojuje místa, kam byste se jinak na břeh asi nevydali. Přívoz z náplavky na Výtoni na Císařskou louku je vyloženě vyhlídková jízda. Prvoplánově nejatraktivnější – z neobvyklého podhledu uvidíte Vyšehrad a pilíře železničního mostu můžete cestou skoro políbit.

Hurá na soutěsky
Jízda na lodi v soutěskách Českého Švýcarska je jednou z nejvděčnějších a nejoriginálnějších atrakcí, které se u nás nabízejí (zvláště pro děti). Jezdí se od 1. dubna denně, ale kvůli následkům loňského požáru jen na Divoké soutěsce, a to ještě tam a zpátky. Kaňon za soutěskou není průchozí kvůli kůrovci. Divoká soutěska měří 400 metrů a dnes bych neřekl, že v předcovidových sezonách tu svezli na obou soutěskách 400 tisíc lidí ročně! Druhá Edmundova soutěska blíž k Hřensku je delší a je na ní ten slavný umělý vodopád, po loňském požáru je však turistům nepřístupná. Kdy se otevře, není vůbec jasné. Na Divoké se jezdí už 125 let, letos bude 15. července kulaté výročí. Lodníci se neopomenou pochlubit, jak už se párkrát nedobrovolně „vykoupali“ a zazní i pověst o prvním převozníkovi z roku 1898, Johannu Jägerovi, který prý zmizel a dnes tu brázdí Kamenici jako duch. Občas to šplouchne a to je Johann. Tak šťastnou plavbu!


Český výletník