Naše putování začíná v Doubravě u Chebu. Tato miniaturní vesnice si zázračně uchovala původní tvář, kterou mnoho ostatních obcí v okolí díky komplikovaným událostem minulého století definitivně pozbylo. Řada starých hospodářských událostí se tu dočkala ochrany a opětovně získala svůj někdejší lesk, ale Doubrava je stoprocentně nejkrásnější. Dodnes si udržela téměř nenarušenou kompaktní podobu, a proto se zařadila mezi vesnické památkové rezervace. Jediným blízkým konkurentem Doubravy je Nový Drahov u Františkových Lázní.
Zdejší lidovou architekturu nejvýrazněji reprezentují hrázděné dvorce, které svým vzhledem lehce posouvají Chebsko k sousednímu Německu. Tamní Rustlerův statek nedávno majitelé zpřístupnili veřejnosti a expozici nazvali Skanzen Doubrava. Nejde ovšem o klasický skanzen, tady vás majitel vpustí přímo k sobě za plot a podělí se o svůj osobní prostor. Podél stavení se procházejí výletníci, vedle nich si na dvorku hrají děti a opodál pobíhá pejsek.
 |
Nejprve nás skanzen uchvátil nádherným štítem. Původně trámy získaly červený odstín díky býčí krvi, kterou se malovaly a současně konzervovaly. Rustlerův statek tvoří nejstarší místní dochovanou usedlost. Historie souboru se začala psát přesně v polovině 18. století. Areál dvorce se skládá z obytné budovy, otevřené kolny, stodoly a hospodářské budovy. Uvnitř nás zaujala bohatá škála exponátů, které dříve patřily ke každodennímu životu zdejšího sedláka, najdete tu i předměty z výbavy domácností našich babiček.
Zvídavější návštěvníci ocení panely věnované postupu při stavbě hrázděných domů. Na protější straně cesty se před dvorcem košatí památný „Doubravský buk“. Stáří tohoto velkolepého stromu přesahuje tři sta let. Rustlerův statek přivítá cestovatele i během listopadu, přesto si raději otevírací dobu skanzenu dopředu ověřte telefonicky. Kontakt najdete na webových stránkách.
K temné stěně vyhaslého vulkánu
Od skanzenu se přesunujeme do sousední vesnice Mýtiny a šlapeme si to ke stejnojmennému rozcestí značených cest na někdejší pohraniční signálce nad dědinou. Po žluté značce jdeme směrem k německé hranici. Po levici se nám zvedá mohutný masív Českého lesa, ze kterého vystupuje hora Dyleň, která je čtvrtým nejvyšším vrcholem tohoto pohoří.
Žluté značení, které směřuje k odbočce na Železnou hůrku, končí u státní hranice. Tam pak pokračují značené cesty do sousedního Bavorska.
Na dosah už máme výjimečnou přírodní zajímavost – Železnou hůrku. Spolu s Komorní hůrkou aspiruje na primát naší nejmladší sopky. O ní jsme více psali zde.
Také Železnou hůrku objevil a poprvé popsal proslulý velikán německé kultury a zapálený geolog Johann Wolfgang Goethe. Železná hůrka by snad mohla být ještě mladší než její blízká konkurentka. Stáří Komorní hůrky se odhaduj na 250 000 let, ovšem s výraznými otazníky! U Železné hůrky se setkáme s rozptylem od 150 000 do 400 000 let. Železná hůrka byla aktivní minimálně ve dvou erupcích: nejprve se jednalo o starovulkán se střídavými výlevy lávy a ostatních sopečných vyvrženin, například popela. V závěru aktivní existence sopka nabyla podobu lávové fontány, kdy láva tuhla ve formě kapek a podobných útvarů.
Podzim na Železné hůrce zvýraznil jedinečnou atmosféru vyhaslého vulkánu.
Ale sto tisíc let sem, sto tisíc let tam, pojďme rychle zpátky do terénu. I zde se dobývala sopečná struska. Nicméně oproti Komorní hůrce, kde někdejší lom zcela splynul s přírodou, zde zůstal obnažený kompletní profil: vedle nás se zvedala příkrá černá stěna z horniny, která se svým vzhledem podobala klasické škváře, kterou se dříve během mrazů hojně sypaly silnice.
Zvědavě jsme omrkli pár kousků sopečné strusky. Na jednom se sklovitě zalesklo lahvově zelenkavé zrno nerostu olivínu. Ten je nedílnou součástí mnoha výlevných vyvřelin. A v nejvyšší kvalitě se řadí k hodnotným drahým kamenům.
Lahodná minerálka
Ze Železné hůrky se vracíme na signálku nad Mýtinou. U Stebnického potoka se lehce dotkneme naučné stezky, která po něm nese své pojmenování. Teď se tady rozprostírá opuštěná pustina bez jediného stavení, ovšem v minulosti zde panoval čilý ruch a dolinou se ozývaly údery těžkých kladiv hamru. Poblíž infopanelu se skutečně v terénu na úpatí svahu černají pozůstatky budovy. Nás ovšem nejvíce zlákal blízký vývěr minerálního pramene Kyselecký hamr. Ten někdy bývá též označován jako Kyselecký pramen. K vývěru jdeme po povalové stezce, na jejím konci pak pod střechou altánku divoce klokotá minerálka dokonalé chuti.
Pramen Kyselecký hamr i Železná hůrka představují důležité lokality projektu Česko-bavorského geoparku.
Význam pramene potvrzuje skutečnost, že na rozdíl od většiny západočeských zřídel, které se původně jímaly do dutých kmenů stromů, je vývěr zachycen bytelnou žulovou jímkou. Tu zdobí letopočet 1698. Nicméně pramen Kyselecký hamr byl dobře znám již o sto let dříve, kdy si sem pro jeho léčivou vodu chodili také hosté z blízkých bavorských lázní Bad Neualbenreuth.
O zdejší minerálce se zmínil i Bohuslav Balbín. Výborná kyselka svým složením náleží do skupiny uhličitých vod Mariánských lázní. Jen pozor, okraj jímky bývá občas přeplněný neviditelným kysličníkem uhličitým. Raději si ji nabírejte s odstupem. Žádné vážné nebezpečí vám sice nehrozí, avšak plný nádech oxidu uhličitého může být nepříjemný. Voda pramene zároveň poskytuje domov vzácnému druhu rozsivky, tedy jednobuněčné řasy s dvojdílnou křemitou schránkou, která u nás žije pouze na dvou dalších stanovištích v minerálních zřídlech Slavkovského lesa. Ostatně pohled k němu i na hřeben Krušných hor se nám při návratu krásně otevřel z táhlých plání u Mýtiny.
Může se hoditOkolí Doubravy u Chebu potěší pěší turisty dostatkem značených cest. Zároveň díky komunikacím, co zde vystavěli během časů železné opony pohraničníci, skvěle poslouží cyklistům. S veřejnou dopravou je to však horší. Do Mýtiny i Doubravy během pracovních dnů velmi sporadicky zajíždí autobus. Ideální nástupní místo pak nabízí blízká železniční stanice Lipová u Chebu. Tam rovněž prochází trasa naučné stezky Stebnický potok, která startuje právě v Lipové. Internet |
