Byl březen 2012, když šla Tereza se spolužáky z akce v Impact Hubu na Smíchově. Plni dojmů z inspirativní debaty (nejen) o sociálním podnikání došli až na Anděl, přímo mezi partičku bezdomovců, kteří tam se psy, lahváči a taškami postávají každý den. A najednou to přišlo jako blesk z čistého nebe. Napadlo je: Kdo zná Prahu nejlíp? Bezdomovci.
Mohli by provázet lidi metropolí a vydělat si tím peníze. Nedostávali by almužnu za žebrotu, ale plat. Měli by práci!
Mladí a odvážní
Geniální nápad měl spoustu „ale“: Jak budou lidé bez domova placeni, když nemají trvalé bydliště? Najde se dost jedinců, kteří to budou chtít dělat a budou k tomu mít schopnosti? A bude o tuto službu zájem u veřejnosti?
Zde přichází klíčový moment: jakkoli bláznivou se tato myšlenka mohla zdát, studenti se rozhodli do toho jít i za cenu rizika, že se to nepovede.
Střih. Je konec února 2015. Pragulic má nyní devět spolupracovníků – průvodců, kteří ukázali Prahu už sedmi tisícům lidí z Česka i ze zahraničí. Vzali je do skrytých zákoutí, pod most, na Václavák, mezi kontejnery. Ani jeden z nich se nebude na bezdomovce dívat jako dřív.
Všichni totiž viděli na vlastní oči, že na ulici může skončit i člověk s vysokoškolským diplomem. Uvědomili si, že se to může stát i jim. A to byl jeden z hlavních cílů zakladatelů Pragulicu, Terezy Jurečkové, Ondřeje Klügla a Katariny Chalupkové.
Zatímco poslední jmenovaná už ve firmě není,Tereza a Ondra pokračují dál. Znají se ze školy, oba vystudovali management v neziskovém sektoru na Ostravské univerzitě a poté Studia občanského sektoru na Karlově univerzitě. V Pragulicu Tereza momentálně pracuje hlavně na mezinárodním rozšíření prohlídek (pobočka firmy by měla být například ve Vídni). Ondřej má na starosti každodenní provoz.
Oceněná podnikatelkaTereza Jurečková získala letos ocenění EY Společensky prospěšný podnikatel roku - čtěte zde.  Tereza Jurečková chce zaměstnávat bezdomovce nejen v Praze, ale i ve Vídni. |
„Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu jednou pracovat s bezdomovci,“ říká Tereza, které bylo v době, kdy začala podnikat, pouhých třiadvacet let. „Ale přestože jsem neměla žádné zkušenosti, dokázala jsem si představit, jak ohromný potenciál naše aktivita má, jak to bude celé fungovat. Dala jsem tomu všechnu svou energii a peníze a doufala, že se to vyplatí.“
Rozjezdu Pragulicu významně pomohlo, že vyhrál cenu veřejnosti v soutěži Social Impact Award. Díky tomu se o něm dozvěděla média. Ale hlavní bylo, že Tereza s Ondrou dělali svou práci od začátku se zaujetím a vášní. Ostatně ve své anglické prezentaci píší: We have the passion (máme vášeň).
Z lidí na okraji společnosti jsou sebevědomé a užitečné bytosti
Dnes se můžou oba radovat. Zaměstnávají devět lidí a doufají, že s novými pobočkami budou přibývat. Kromě platu jim poskytují klasické zaměstnanecké benefity: služební mobily, jazykové kurzy, dokonce i teambuilding. Z lidí na okraji společnosti, z obtížného hmyzu, kterého se všichni štítí, udělali sebevědomé a užitečné bytosti.
Jedním z nich je třeba Honza, který vysvobozuje z kontejnerů knihy, jež pak prodává v antikvariátu. Kdo z klientů má chuť, může si vzít gumové rukavice a zachraňovat knížky s ním. Na ulici je Honza, bývalý úspěšný kreativní ředitel, už dvanáct let. Dostal ho tam rozvod. Ale o tom vám sám povypráví, pokud se rozhodnete vyrazit s ním po Praze.
Já vás zprostředkovaně vezmu na prohlídku s bývalým gay prostitutem, který mi, jak doufám, ukáže odvrácenou tvář metropole.
Hříšné město
Stojím před Hlavním nádražím, na místě nechvalně proslulém jako Sherwood. O kandelábr se opírá muž, jehož nelze přehlédnout: je ověšený náramky, na rukou má masivní prsteny a na očích sluneční brýle.„Pojďte blíž, no jen pojďte,“ vybídne mladé lidi, kteří postávají opodál. Zaplatili si ho, aby jim ukázal Prahu. Jenže studentíci stojí jako přibití. Bojí se?
Karim. Tak se jmenuje ten muž s náramky. Těžko říct, zda je to jeho pravé jméno. Karim je od čtrnácti let na ulici. Teď má na krku čtyřicítku. Nikdo ho z domova nevyhazoval, jenže byl odmala povaha neklidná a nespoutaná a to poslední, po čem toužil, byla životní dráha vepsaná do rovnice škola + práce + hypotéka + rodina = štěstí.
Karim přitahuje pohledy kolemjdoucích.
"Tady jsem šlapal sedm let," říká Karim a začne popisovat svého někdejšího pasáka Krysu.
„Nechtěl jsem žít jako ostatní lidi. Ulice byla moje škola života. Bylo to dobrodružství, za jeden den jsem toho zažil víc než někdo jiný za celý život,“ říká. Vyzkoušel všechno: alkohol, drogy. sex za peníze. Carpe diem – užij dne, to bylo jeho heslo. Dnes si minulost vybírá daň. Je HIV pozitivní, ale není na své problémy sám, má přítele. A dokonce už i střechu nad hlavou, bydlí na ubytovně. Tedy dokud ho zase nevyhodí, protože odmítne respektovat ubytovací řád. Tvrdí, že není žádná výjimka: neschopnost dodržovat pravidla se podle něj týká 98 procent bezdomovců. Místo přizpůsobování si volí svobodu.
„Co myslíte, proč se člověk stane bezdomovcem?“ ptá se Karim skupinky. Padají slova jako rozvod, drogy, ztráta práce. „To všechno je pravda,“ říká a zasvěcuje přítomné do typického bezdomoveckého příběhu. Má nesporné vypravěčské nadání, dokáže strhnout pozornost, je informovaný a pohotový.
Mluví spisovně, neříká třeba feťáci, ale drogově závislí. Není opilý ani zdrogovaný a… voní! Nabourává mou stereotypní představu o bezdomovcích.
No dobře, je trochu nestandardní. Má make-up, třpytivě nalakované nehty a umělé řasy. Občas prý provádí turisty v latexových botách na podpatku. Jeho specializace je „Praha, jak ji neznáte“.
Vychází ze svého životního příběhu, takže vás provede podsvětím. Ne doslova, z bezpečné vzdálenosti. Ví přesně, kde se scházejí narkomani, kde se prodávají lehké ženy profesionálky, kde samoživitelky a kde studentky vysokých škol. Jak se v centru Prahy bydlí na tepelných roštech (jeden je v blízkosti Státní opery), kde se šmelí peníze a ve které části Václaváku jsou policisté úplatní a kde jsou naopak poctiví.
Zná všechny týpky, kteří brouzdají noční Prahou, je jedním z nich. I když teď už jen napůl, což mu mají ostatní bezdomovci za zlé. Karim dává zájemcům nahlédnout do svého světa.
Je to peep show, která odpuzuje a fascinuje zároveň. Svoje know-how o přežití ve velkoměstě plném nástrah šíří na prohlídkách pro turisty, školy, skupiny i jednotlivce. Je to poučný výklad.
Prožijte den jako bezdomovecPragulic nabízí nově i zážitkový program „24 hodin bez domova“, v němž si zájemci mohou vyzkoušet život v ulicích na vlastní kůži. Začíná se u Hlavního nádraží a účastníci si během 24 hodin musí najít jídlo, peníze či nocleh. Zatímco základní vstupné za běžnou exkurzi je 350 korun, zážitkový program stojí od 2 400 do 3 600 korun. |
Jenže asi ne pro každého. Když se zeptá, komu se v Praze říká kikina, a řeč se pak logicky stočí na hochy poskytující sexuální služby pánům, skupinka studentů nejdřív zrudne, pak zbledne a nakonec uteče. Jak se později vysvětlí, byli to žáci katolické školy, kteří si sice objednali prohlídku Prahy, ale ne s Karimem, nýbrž s jeho kolegou Honzou. S tím, co zachraňuje z kontejnerů staré knihy. Málo platné, pro budoucí kněze byl Karim trochu silné kafe.
Otrlé jádro však pokračuje dál a je to jízda. Není třeba ho pobízet, chrlí historky jednu za druhou, mimo jiné o sexuálních preferencích některých milých celebrit, jež všichni známe z televize. Dozvídáme se kdo, s kým, kde, za kolik. Mimopražští účastníci výletu lapají po dechu (vážně i ten princ z kultovní pohádky!?).
Že já tu holku do Prahy pouštěla!
Po dvouhodinové tour do podsvětí končíme promrzlí na kost a hlavy nám třeští z přemíry informací, které jsme ani nestačili vstřebat. Budeme mít o čem přemýšlet.
Já se dušuju, že už nikdy nepůjdu na policii v zóně, kde jsou podle Karima zkorumpovaní policisté, moje kolegyně z Ostravy zase úpí: „Že já tu holku do Prahy pouštěla!“ Mluví o své dceři, která v metropoli studuje vysokou školu. Ale řešení tu je: zaplatit jí prohlídku, aby věděla, čemu se má vyhnout.
Za jednu akci dostává náš průvodce od Pragulicu 350 korun, zbytek si vydělá na dýškách, někdy je to až trojnásobek. Ale peníze nejsou jeho hlavní motivace. To, co ho u této práce drží, je možnost seberealizace. Je „herec“, baví ho, že lidi baví. Že ho poslouchají. Že jim může předat něco ze sebe. Jeho život dostal po letech smysl. A to není málo.
