Byla to fuška. Objel jsem tak tři čtvrtiny cest Fuerteventury sjízdných na silničním kole, ale zvládl jsem i cyklokros po šotolině. Pro silničáře je Fuerteventura ráj: v lednu je tam relativně řídký provoz, silnice jsou opuštěné, rovinky jsou v nádherné krajině a kopce jsou dlouhé tak akorát.
Ovšem pravda je, že to je výlet hlavně pro poustevníky, cvoky, kteří chtějí dupat do pedálu. I z kopce, jinak vás to sfoukne. Kdy vítr ustane? Prý „to nevypnou“ nikdy – fičí ráno, večer, přes den, v noci. Trochu méně prý fouká se stoupající teplotou. Nevšiml jsem si. Po chvilce si už zvyknete číst krajinu a tušíte, kde mezi kopci bude fičet víc. Vítr občas přinese nějaký mrak a v něm vodu. Takže se klidně stane, že za slunečného dne objedete kopec a za ním zmoknete. Třeba pětkrát za jednu stokilometrovou vyjížďku. Až si říkáte, že příště zvolíte jiný ostrov.
Díky Fuerteventuře mám i jeden nechtěný rekord: patnáct kilometrů jsem proti tomu prudkému větru jel hodinu, vesměs po rovině. Zajímavé také je, že když vám fouká do zad – což se děje jen zřídkakdy, to je Murphyho zákon – nevíte o tom. Jen vnímáte, že jste sakra rychlí.
S jedním batohem. Kolo z půjčovny
Zavazadlo do letadla jsem nabalil v té nejminimalističtější variantě: do batohu formátu předepsaného pro kabinové zavazadlo bez příplatku se vešly svršky, oblečení na kolo, helma, lahev, boty i s pedály na kolo, notebook s nabíječkou a pár dalších serepetiček.
Kolo? Dovézt tam svoje by vyšlo dráž, než si ho půjčit na místě. Pokus domluvit si ho dopředu v půjčovně po mailu vyšel tak na půl. Španělsky psané stránky umožňovaly poslat vzkaz, odpověď na něj dorazila po deseti dnech do mailu. Vypadala jako spam a byly v ní jen tři informace psané španělsky: kolo máme, velikost M, cena osmnáct eur za den.
Kdo by to kradl?Cena do dvaceti eur (480 Kč) na den za kolo, které je velmi slušné – karbonová silnička na dobrých hliníkových ráfcích, osazení Shimano Ultegra – je na Fuerteventuře víceméně standard. Pro srovnání: v Madridu se pod pětatřicet eur (840 Kč) na den dostanete jen stěží. A to ještě započítejte kauci třeba tisíc eur. Asi proto, že z Kanárských ostrovů na kole jen tak neujedete… |
Nakonec byla přímo na místě domluva s uvolněnou partičkou v půjčovně skvělá, pravda, jen v jazyce domorodců. Exota, co chce silniční kolo na deset dní, tam asi dlouho neměli a o rezervaci vůbec nevěděli. Překvapený chlapík radši zavolal šéfovi, aby se ujistil. Při zápůjčce delší než týden je taxa nižší – patnáct eur za den, vzpomněli si. Bez kauce. Pedály by půjčili zadarmo, stejně jako lahev. Pak ještě najít formulář a něco do něj vypsat. Musel jsem jim připomenout, aby si aspoň vyfotili pas.
Do kopce a po rašpli
Takže, zapnout helmu pod bradou, kufry do pedálů a frčím. Povinnost je vyjet na kopec nad městečkem Betancuria. Můžete tam do asi pětisetmetrové nadmořské výšky vyšplhat buď od jihu, nebo od severu. Od severu je to buď přes Antigu nebo mnohem hezčí cestou přes Valle de la Santa Ines. Poslední tříapůlkilometrový klikatící se stoupák je stejný. Anebo z opačné strany, tam ještě čeká výjezd na vyhlídku na nádherná panoramata na západ ostrova (Mirador del Risco de Las Peňas) od Pajary.
Vyhlídka ve stoupání na Betancurii nad Valle de Santa Inés
Kam ještě zajet? Ospalá městečka nenabídnou zážitek pro historiky a lovce památek, ale mají neopakovatelné kouzlo – takovou nenucenou opotřebovanost na africký způsob. Corralejo je typické turistické centrum, fuerteventurské Bibione. Puerto de Rosario je hlavní město Fuerteventury s cvrkotem domorodců, obchody pro turisty i místňáky a přístavem, kam obden dorazí obří turistická loď plná německy, rusky a italsky mluvících turistů. V jejich podání na pláži letos frčí péřovka, kulich, obří brýle a šortky.
A moře? Vzduch má na přelomu ledna a února kolem devatenácti stupňů. Vítr není ledový, ale ani teplý, řeklo by se čerstvý. Voda má podobnou teplotu, takže po osmělení je v ní dobře. Ale po návratu na souš to na pozvolné osychání ve vánku není. Když nesvítí naplno slunce nebo jste ve stínu, rádi obléknete přes tričko mikinu. V kraťasech to prostě vydržíte.
Co se týká oblečení na kolo: krátké kalhoty jsou v pohodě, dres raději s dlouhým rukávem. A hlavně brýle, co největší.
Čekání na defektČistě na silničním kole je to na Fuerteventuře jen pro ortodoxní asfaltoplazy, na místní cesty asi dává lepší smysl aspoň štěrkolet (gravel). Asfaltky jsou slušné, ale často rozpraskané a hlavně hodně hrubé, povrch je jak rašple. Může se taky stát, že vám navigace naplánuje cestu po asfaltové silnici, která najednou skončí a pokračuje po sopečné šotolině. Když jsem se nechtěl vracet, dal jsem si po tom desetikilometrovou cyklokrosovou vložku, hodinu kličkoval mezi dírami a vyhýbal se ostrým kamenům a jen čekal na defekt (náhradní duše a nářadí bylo v příslušenství kola). |
Krásné živoucí městečko je Lajares, La Oliva je nudnější. Gran Tarajal a Morro Jable na jihu jsou typická turistická centra. Na silničním kole se tam do jižního cípu na poloostrov Jandia dostat snad ani nejde, na biku to jde. Z Morro Jable je parádní výlet na nádhernou pláž u osady Cofete, bez turistických opičáren (místo toho tam je kouzelný hřbitov), s vlnami, pohádkovými výhledy na okolní kopce a tajemnou Villou Winter.
Samo Cofete tvoří jen pár kamenných obydlí domorodců a jeden bar. Autem to tam je po šotolině, autobus tam údajně zabloudí dvakrát do dne. Lepší je osmikilometrová vycházka z Morro Jable, která je perfektně značená s nádhernými výhledy, jen při tom musíte přelézt čtyřsetmetrový kopec. Pozor, tu cestu vám googlovské mapy neukážou a není tam signál telefonu!
Písečná pláž na východním pobřeží pod Corralejem
Tajným poustevnickým tipem je fantastická zapomenutá osada Puertito de los Molinos, obydlená zátoka na západním pobřeží s několika hipísáckými dušemi, bistrem, opuštěnými baráčky a bez mobilního signálu. Tady končí silnice i civilizace.
Když v ráji fičí
Na silnici to pro vás může být trochu šok, místní řidiči jsou totiž neskutečně ohleduplní. Největší nebezpečí hrozí od turistů v autech z půjčoven, kterých je na silnici tak polovina (poznáte je podle samolepek). Ale turisté jsou naštěstí dostatečně vyplašení a opatrní, aby nebyli nebezpeční. Místňáci naprosto bez výjimky – až paranoidně – objíždějí cyklisty ve vedlejším jízdním pruhu, s co největším odstupem. Klidně počkají za cyklistou dva kilometry, aby ho pak na dostatečně přehledném a volném místě předjeli. Za celých devět dní na kole se mi stalo asi třikrát, že mě někdo minul tak, aby mi to bylo nepříjemné.
Nehostiná pustina je nádherná.
Při příjezdu na kruhový objezd (je jich snad víc než normálních křižovatek) se mi řidiči, kteří jeli po kruháči a měli tak přednost, neustále omlouvali, že mě zpomalili. To samé platí i pro chodce – šoféři je pouštějí na přechodu s neuvěřitelně komfortní rozervou. Jste tři metry od přechodu a auta už zastavují.
Silnice jsou široké, často mají ještě hodně širokou krajnici (odhadem metr), bývá tam trochu víc štěrku nebo písku, ale jet se tam dá beze strachu. Na frekventovanějších tazích bývají vedle bílé krajní čáry ještě odrazky. Před kruhovými objezdy pak nepříjemné drncavé zpomalovací pruhy. Retardérů tolik není, občas se objeví zpomalovací práh.
Čelní vítr je nepříjemná fuška, ale mnohem horší je ten z boku. Když uháníte z Puerta de Rosario do Corraleja podél moře (skvělá zhruba třicetikilometrová vyjížďka, před Corralejem jsou nádherné duny – pozor na písek na silnici, víří ho vítr a upalující autobusy), máte pocit, že pak budete nakřivo i chodit. Kanárské ostrovy se jmenují po psech, ale toulavé psisko jsem nepotkal ani jedno, jen pár koz, občas kočku, veverku nebo ježka.
Suma sumárum, za devět dní jsem najel sedm set padesát kilometrů, do výšky mám nastoupaných asi sedm tisíc metrů. Ale do své soukromé statistiky si počítám aspoň o polovic kilometrů víc – ten fičák totiž udělá vrchařskou prémii i z jízdy po rovince.
Mapa není potřebaSilnic je na Fuerteventuře vlastně jen pár desítek – možná nižších stovek – kilometrů. Stačí jednoduchá mapka a máte to v malíku. Po týdnu už jezdíte po paměti a pamatujete si i profil trati. Nespoléhejte se na googlovské mapy, s klidem vás pošlou i na šotolinu, a projevuje se i jiná poťouchlost internetových map – neměří přesně. V cyklomódu často měří vzdušnou čarou, takže po dojezdu a naklikání jednotlivých průjezdových bodů obvykle zjistíte, že máte najeto tak o třetinu víc, než hlásí googlovský měřák. Pěší turisté pak vědí, že v terénu je Google úplně ztracený. Pro túry je lepší mít jinou mapu, klidně papírovou. |
