Blankytně modré moře, světoznámé starověké památky, ouzo a souvlaki - to je pro většinu lidí představa dovolené v Řecku. Když se ale podíváte na mapu, do úplnosti přece jen něco chybí. Samá hnědá barva prozrazuje, že země je téměř bez výjimky hornatá. A nejvyšší vrcholky se blíží hranici 3000 metrů, nejde tedy o žádné „vysočiny“. Proto jsme se rozhodli do řeckých hor podívat.
Klopotné přípravy
Severní pobřeží Peloponésu lemují vysoké hory, vrcholící masivem Kyllini (2 376 m), vzdáleným jen pár horizontálních kilometrů od pobřeží. Tušíme, že z jejich holých vrcholů musí být báječné výhledy na Patraský záliv, Korintskou šíji i protilehlé pohoří Parnassus. Protože jsme pochopili, že místní do hor nechodí (a tedy že se od nich také nic nedozvíme), prohledáváme internet, abychom aspoň zjistili, z které strany vede nahoru nějaká rozumná cesta. Na webu ale nacházíme jen několik let starou zprávu z výpravy, která končí konstatováním „byli jsme na vrcholu, ale nevíme, zda na tom nejvyšším“. Ještě netušíme, že dopadneme stejně.
Z Korintu volíme autem cestu přes starobylou Nemeu a po krátké obhlídce tamějšího archeologického areálu začínáme stoupat serpentinami do hor. Se sluncem klonícím se k obzoru ustává provoz a chvíli jsme na pochybách, zda jedeme alespoň zhruba správným směrem. Jak je v Řecku běžné, silniční značení je zmatečné nebo chybí a vysvobozuje nás až personál poloopuštěné taverny, která se z temnoty vylupuje jako zjevení. V obci Kefalari prý dokonce funguje malý penzion, v kraji jinak nedostatkové zboží, a to přímo na úpatí kopce ve výšce asi 850 m n. m. Jedeme tam a večer se od majitelky hotelu pokoušíme zjistit něco víc o výstupu, ale marně. Nejcennější informace zní, že „nedávno tam prý od chaty horského spolku vyznačili nějakou cestu“.
Pohled na masiv Kyllini od jihu
Na vrcholku Chioni: kde se vzaly, tu se vzaly ovce.
Mikri Ziria: ochutnat svět řeckých bohů
Ráno si necháváme ukázat směr k „chatě horského spolku“, která je sice opuštěná, ale skutečně tam narážíme na fáborky a občasný červený cákanec na skalkách. Vypadá to, že po cestě už hodně dlouho nikdo nešel a celý den také nikoho nepotkáváme. Pěšina se klikatí místy docela hustým, převážně smrkovým a borovicovým lesem. Oblasti kolem Kyllini patří k nejdeštivějším v Řecku a nejen to, v zimě krajinu pokrývá silná vrstva sněhu. Ostatně nedaleko je po několik měsíců v roce v provozu lyžařské středisko. To by jeden do teplého Řecka neřekl.
Našim cílem není hlavní vrchol Kyllini, ale vedlejší výběžek Mikri Ziria. Není úplně jisté, jak vysoko se budeme muset namáhat. Prameny se totiž neshodují nad úrovní nejvyšší kóty, hodnoty kolísají v rozmezí 2 080 až 2 175 nadmořských metrů.
Nejvýše položené stromy na hranici lesa nabývají často roztodivných tvarů.
Cestou na Mikri Ziria nás provázejí parádní exempláře horských borovic.
Staří Řekové a horyMnohá z posvátných míst antického Řecka se nacházejí v odlehlém horském terénu a jsou často obklopená nádhernou krajinou – horské scenérie starým Řekům zjevně přispívaly k jejich představám a imaginaci. Příkladem mohou být věštírny v Delfách a Dodoně nebo starověká Olympia. Za hlavní sídlo svých božstev považovali antičtí Řekové horu Olympos (2917 m), nejvyšší vrchol současného řeckého státu. Slavné divadlo v Epidauru by se nikdy nestalo tak proslulým, kdyby ho nevybudovali ve strmém horském svahu tak, aby akustika byla dokonalá – a tak bychom mohli pokračovat. |
Zhruba v půli trasy se na horské plošině otevírá nádherná, šťavnatá pastvina se stádem krav a pak se zase noříme do hustého lesa. Stezka úporně stoupá vyschlým potočním korytem a teprve asi po dvou hodinách se nad námi zase trochu rozsvětluje. Tušíme, že brzy dosáhneme hranice lesa a taky že ano.
Od úrovně přibližně 1 800 metrů se stromy ztrácejí a nechávají místo vysokohorské pustině. Ztrácí se ovšem také značení, a to úplně stejně jako pěšina. Zkoumáním okolního terénu se ujišťujeme, že jsme opravdu nesešli ze směru – dále se zjevně vydává málokdo. Míříme tedy vzhůru do zřetelného sedla a místy přitom zapadáme po kolena do zrádných prohlubní mezi vápencovými šutry. A podle popisu se dáváme vpravo, na údajně nejvyšší bod této horské skupiny.
Výstup po holé stráni oživují stále širší výhledy. V zorném poli máme velkou část Patraského zálivu, rozeznáváme mohutnou pevnost na Akrokorintu i Korintskou šíji. Je těžké nepodlehnout tady, nad roztrhanými cáry mraků, jupiterskému komplexu a je také docela snadné si představit, proč staří Řekové tak často umisťovali posvátná místa či domnělá působiště svých božstev do odlehlých, nepřístupných pohoří. I tady, na východním úbočí hory, se někde nachází jeskyně, kde se měl podle legendy narodit Diův syn Hermes, posel bohů a ochránce poutníků. Zejména to druhé nám přijde případné: možná, že jeho ochranu budeme potřebovat...
Pohledy na nejvyšší vrchol masivu Kyllini
Který je nejvyšší?
Na vrcholu jako by se i nás na chvíli zmocnila bázeň, snad z absolutního ticha a absence lidí. K téměř nadpozemským pocitům přispívají i cáry mraků, které opakovaně na pár desítek sekund zakrývají výhled, aby se poté zase magicky rozestoupily.
Fotogalerie |
Do reality nás ovšem brzy vrací několik ovcí, které na nás nečekaně vykouknou za skalkami na vrcholové plošině. Je dost těžké pochopit, kde se tam, uprostřed ničeho, vzaly. Stejně tak je nesnadné určit, kde že to vlastně přesně jsme. Podle mapy možná na vrcholu Chioni (2 177 m), ovšem protilehlý kopec se nám opticky zdá být vyšší – popis, který máme s sebou, přitom hovoří o opaku.
Z Mikri Ziria (nebo z hory, kterou za ní považujeme) opatrně sestupujeme po skalnatém hřebínku a pozorujeme optický klam, který je běžný spíše v chladnějších oblastech s pozvolnými horizonty. Údolíčko, o kterém bychom přísahali, že ho musíme překonat za deset minut, přelézáme třikrát tak dlouho – vždy se za „posledním“ dílčím horizontem objeví ještě další.
Nakonec se rozhodujeme neriskovat a napojujeme se zpět na výstupovou cestu zhruba v místech, kde skončilo značení. Po chvíli bloudění nacházíme barevné fáborky a pak už je sestup do Kefalari snadný. Ale dlouhý, celkem jsme byli na nohách devět hodin. S vesničany je sice domlouváme jen obtížně, ale když na zřejmý dotaz, odkud že jdeme, vyslovíme jméno hory Mikri Zíria, pozorujeme v očích místních jistou úctu. Nebo možná překvapení – co že to ty bláznivé cizince napadlo?
Informace
Doprava |
