Alec Guinness zde sice na filmovém plátně skutečně exceloval v barvité postavě plukovníka Nicholsona, jenže dřevěný most, který tento britský důstojník se svými vězněnými a týranými vojáky postavil pro potřeby japonské okupační armády, nebyl nikdy podminován a pak vyhozen do vzduchu speciálním diverzním komandem. Těžce poškozen byl při spojeneckém bombardování. Vlastně poškozen byl hned třikrát. Jednou z mála pravd je, že mostu přes řeku Kwai zabezpečily právě knížka a především film nehynoucí slávu. Od jeho natočení se sem turisté jenom hrnou. Jak to ale tehdy vlastně bylo? Možná, že v podstatě je duše japonského plukovníka Saitóa spřízněná s duší jeho zajatce,plukovníka Nicholsona. Touto větou končí hned první odstavec známého románu Most přes řeku Kwai od Pierre Boulleho. Ale... Duše obou plukovníků ve skutečnosti nemohly být nijak spřízněny. Bylo to pouze Boulleho přání, protože na něm vystavěl celou svoji knížku. Když pak režisér David Lean v druhé polovině padesátých let toto téma ve svém Oscary ověnčeném filmu ještě více rozpracoval, byly mýty o mostu přes řeku Kwai naplněny mírou vrchovatou. A přetrvávají dodnes. Jenže vše bylo poněkud jinak. Na "Trati smrti" (jak ji nazvali váleční zajatci), kterou chtěla japonská císařská armáda za druhé světové války spojit thajský Nong Pladuk a barmské město Thanbyuzayat, žádná, ani duševní spřízněnost mezi vězniteli (Japonci) a vězněnými (Britové, Holanďané, Australané, Američané a příslušníci několika asijských národů) nikdy ani náznakem nepanovala. Koneckonců 16 000 válečných zajatců z řad spojenců zde při stavbě železnice zahynulo. Jenže nejvíce při stavbě trpěli a o tom se v románu a ve filmu nemluví - dělníci z Thajska, Barmy, Malajsie a Indonésie. Japonci se k nim chovali hůře než ke zvířatům. Nemoci, hlad a masový teror zde zahubily 90 000 až 100 000 příslušníků těchto národů. Na rozdíl od spojeneckých vojáků však jejich úpravné hroby ve městě Kančanaburi, u nějž se most přes řeku Kwai nachází, nenajdete. Zubožená těla dělníků většinou pohltila nezkrotná džungle. V knize a filmu se také nehovoří o jiných zajatcích než o těch z Británie. Dalším velkým mýtem je tvrzení, že most byl zničen minometným bombardováním (v knížce) či podminován a vyhozen do vzduchu (ve filmu). Nebyl. Přes řeku Kwai se navíc nestavěl jeden most, jak tvrdí obě díla, ale dva. Se stavbou obou se započalo v srpnu 1942. První byl dokončen dřevěný a sto metrů nad ním proti proudu řeky byl v únoru 1943 dostavěn železobetonový most, jež tam stojí dodnes. Mosty byly v průběhu války třikrát napadeny britským letectvem a to 29. listopadu 1944, 13. února dalšího roku a nejvíce poničeny byly 24. června 1945. Dřevěný byl zcela rozmetán a v současnosti není po něm ani památky. Železobetonový most ten den také zasáhly pumy bombardéru Liberator ze 355. letky královského letectva. Pilíře číslo čtyři, pět a šest byly zničeny a část mostu se zřítila. Po válce však byl opraven. Není tedy pravda, že po mostě nepřejel žádný vlak, jak jsme to viděli ve filmu. Vlaky zde v době válečné jezdily přes dva a půl roku. Přitom "filmový" dřevěný most nebyl vůbec důležitý. Navíc neměl žádné vysoké zábradlí, jak jsme viděli na filmovém plátně. Také řeka Kwai není v místě mostu sevřená do úzké soutěsky,kam jí při filmování na Srí Lance vtěsnal režisér David Lean. Okolí je naopak velmi ploché. Bohužel pravdou ale je, že spojenecká letadla se netrefovala vždy přesně. Například při listopadovém bombardování v roce 1944 zasáhly pumy i tábor zajatců a Britové zabili na dvě desítky svých vlastních vojáků. Další pravdou je,že zajatci při stavbě zažívali peklo. To jsme z románu i filmu mohli dobře vypozorovat. Až budete kráčet po úzkém mostě přes řeku Kwai, tak pamatujte,že mnohé bylo jinak.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Do města Kančanaburi, od jehož autobusového nádraží je slavný most vzdálen asi pět kilometrů, se dostanete z thajské metropole Bangkoku poměrně lehce autem, vlakem či autobusem. Autobusy odjíždějí z nádraží ve čtvrti Thonburi každou půl hodinu a jedna cesta stojí necelých sedmdesát bahtů, což je v přepočtu jenom o něco méně korun. Cesta trvá kolem dvou hodin.
CO NAVŠTÍVIT
Kromě známého mostu stojí za vidění v Kančanaburi ještě válečné muzeum a hřbitov bývalých válečných zajatců. Pěkný výlet si můžete udělat, když pojedete vlakem po "Trati smrti" směrem k barmským hranicím do městečka Nam Tok. Tam odjíždí vlaky po šesté hodině ranní nebo po půl jedenácté dopoledne. Cesta do Nam Toku trvá kolem dvou hodin. Tento výlet, návštěva mostu, místní zajímavosti i cesta tam a zpět do Bangkoku se dá zvládnout za jeden den.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Do města Kančanaburi, od jehož autobusového nádraží je slavný most vzdálen asi pět kilometrů, se dostanete z thajské metropole Bangkoku poměrně lehce autem, vlakem či autobusem. Autobusy odjíždějí z nádraží ve čtvrti Thonburi každou půl hodinu a jedna cesta stojí necelých sedmdesát bahtů, což je v přepočtu jenom o něco méně korun. Cesta trvá kolem dvou hodin.
CO NAVŠTÍVIT
Kromě známého mostu stojí za vidění v Kančanaburi ještě válečné muzeum a hřbitov bývalých válečných zajatců. Pěkný výlet si můžete udělat, když pojedete vlakem po "Trati smrti" směrem k barmským hranicím do městečka Nam Tok. Tam odjíždí vlaky po šesté hodině ranní nebo po půl jedenácté dopoledne. Cesta do Nam Toku trvá kolem dvou hodin. Tento výlet, návštěva mostu, místní zajímavosti i cesta tam a zpět do Bangkoku se dá zvládnout za jeden den.
 Takto vypadal most i v době druhé světové války. |
