Ptejte se Čechů, kteří projeli v trabantech Afriku - 8.12. od 11:00 ZDE |
Jameson zavoněl barem a sklenky zazvonily. "Víš, měli bychom se snažit, aby byl život co nejjednodušší," usmál se na mě David, šéf zambijského imigračního oddělení. Hartmut, majitel kempu, ve kterém jsme bydleli, právě vyřešil náš problém s botswanskými vízy.
Když se dozvěděl, že v Lusace měla ambasáda zavřeno a na hranicích nám je nechtějí prodloužit, jen vytáhl mobil a oznámil nám, že máme večer přijít do baru. Pozvat správného člověka na správnou whisky, bylo to nejmenší, co jsme pro něj mohli, za jeho přímluvu u kolegů na druhé straně, udělat. Botswanská hranice se otevřela jako mávnutím kouzelného proutku.
"Promiňte, ale musíte platit v dolarech, zambijské kvače nebereme," zaskočil nás úředník prodávající lístky na přívoz přes Zambezi na zambijsko-botswanské hranici.
"Vždyť to tu ale máte v ceníku," brání se Klára.
"Ano, ale vy jste cizinci, vy musíte platit v dolarech," usmívá se úředník dobře si vědom, že cena je pak dvojnásobná. Dobrý den, Botswano. Přejíždíme řeku a vydáváme se do země proslavené svou přírodou a všudypřítomnými zvířaty čekajícími na vyfocení.
Přívoz přes Zambezi, jsme v Botswaně
Mraky, kam se podíváš
Trabantem AfrikouNavštívené země: Německo, Rakousko, Itálie, Tunis, Libye, Egypt, Súdán, Etiopie, Keňa, Tanzanie, Zambie, Botswana, Namibie, Jihoafrická Republika |
Delta řeky Okawango je zemí zaslíbenou lodím a letadlům. Nekonečné záhyby řeky proplétající se mezi rákosím si moc neužijete ani s náhonem na všechna kola.
Co nám ale Okawango odepřelo, to nám vynahradila obyčejná silnice napříč Botswanou...
"Co je to tam za šedivej mrak?" divíme se, když cosi zastínilo světla protijedoucího tiráku. Zpomalujeme a díváme se do očí slona poklidně parkujícího uprostřed silnice. Trpělivě nám pohled oplácí a netváří se, že by chtěl uhnout. Teprve, když se na asfalt přikolébá kulaťoučké slůně, vystrká ho chobotem do bezpečí a neochotně uvolňuje průjezd.
Od té doby potkáváme podřimující tlustokožce kolem cesty pravidelně. Udržujeme ale příměří, oni neohrožují naše vozítka a my si na ně dáváme pozor.
"Tohle nebyla kočka domácí," pokukujeme po stopách, které jsme objevili po ránu kolem stanů. Průměrem se vyrovnaly mé dlani. Lev? Gepard? Netušíme, otisky drápů však dávají tušit. Noční návštěva se naštěstí spokojila s čenicháním a nenapadlo ji pátrat, co se skrývá za celtovinou. Zvířata, která jinak vídáme jen v zoo nebo v televizi, se tu potulují dnem i nocí.
Zem červeného písku
Jestli nám Botswana připadala jako zoologická zahrada, pak Namibie je oživlým plakátem na spaghetti westerny. Jsme na půl cesty mezi Dallasem a Sydney a přesně tak to tady vypadá, Amerika říznutá Austrálií, nebo naopak?
Městečka připomínají Mississippi, ulicemi procházejí dámy v kostýmcích pastelových barev s kloboučky a la Jacqueline Kennedyová, případně v místních krojích s širokánskými klobouky. Pánové si pak vykračují v australských kožených kloboucích a vysokých koních, případně pohorkách.
Jakmile se ale dostaneme za město, míjíme jen široširé lány buše odříznuté nekonečnými kilometry ostnatého drátu. Není tu výjimkou, že farmáři vlastní přes deset tisíc hektarů, na kterých se jen pase dobytek a volně žije zvěř určená ke sportovnímu lovu.
Místo popisek ze zoo nás informují výstražné značky: "Pozor, divočáci, kozorozi, antilopy, hyeny, zebry..." Zebry okukují naše stany, antilopy závodí s našimi auty, jen divočáci nám nevěnují ani nejmenší pozornost a dlouhými kly dál pátrají v zemi po dobrotách.
Když po celodenní jízdě stavíme stany, obloha se nám odmění překrásnou vyhlídkou, kde se souhvězdí předhání s měsícem a mlhovinami v tom, kdo nás více ohromí.
Luderitzký maják, netypický, ale krásný
Po takřka třech měsících na cestách vždy s obavami čteme z mapy "cesta s nezpevněným povrchem", málokdy to věstí něco, co alespoň připomíná pohodlnou jízdu. Namibie však překvapila. Cesty vypadaly jako připravené pro rallye. Roleta se objevovala jen místy a zatáčky byly dokonce klopené.
Oblaka prachu, auto plující v navátých kolejích a tachometr atakující 85 km/h, po asfaltu nejezdíme rychleji. Jen místo vavřínového věnce na nás po stovkách kilometrů jízdy, připomínajících horskou dráhu, čekalo Sossusvlei. Hliněná pánev vyvolávající mrazení v zádech. Sevřená obřími dunami, jež v zapadajícím slunci krvavě zářily a pomalu pohřbívaly mrtvé stromy, kostry žhnoucí krajiny.
Po výstupu na dunu nám při pohledu na neuvěřitelné panorama bylo už jedno, že šofér landcruiseru, který nás vezl pět kilometrů hlubokým pískem, nečekal a odjel. Zajistil nám tak nádhernou procházku místy, kudy ostatní jen proletěli offroady zpět do bezpečí svých hotelů.
Tolik hvězd uvidíte jen nad oceánem a nad pouští
Písek za miliardy
"Diamantová oblast, neopouštějte silnici," jeden zrezivělý barel vedle druhého podél silnice na Luderitz ohraničují prostor, kde leží namibijský poklad. "Zakázané území, vstup jen na povolení", skví se v mapách.
Tak odsud pocházejí drahé kameny, zdobící klenotnictví po celém světě. Diamantové písky. Luderitz nezažil horečku zlatou, ale diamantovou.
Když Bartolomeu Diaz přistál koncem 15. století u zdejších břehů, netušil, jaké bohatství má na dosah. Dnes ho připomíná kříž u ostrůvku obývaného kolonií lachtanů pod majákem červenobílým "jak ze čtyřlístku".
Diaz point, výběžek nádherně pusté pevniny s jedním z nejfotogeničtějších majáků světa
Těžba diamantů, zákaz vstupu. Orezlé barely označují prostor, kam už se ze silnice nesmí.
Ceněné diamanty objevili až kolonizátoři, kteří se okamžitě chopili příležitosti a z ledově žhavé krajiny bílého písku a černých skal je dobývali všemi způsoby.
"Jak že našli diamanty? Nikdo netušil, že tu jsou. Jeden šťastlivec prostě našel první v písku," vzpomíná majitel obchůdku s alkoholem a strážce majáku ve výslužbě.
Vzpomínkou na diamantovou horečku je Kolmanskop, město duchů nedaleko Lüderitzu, které v první polovině minulého století hledači opustili. Okna rozbili vandalové a zdi obrousil nezastavitelný písek. Duny postupně pohlcují celé město.
Přesto, nebo právě proto si uchovává ducha doby, ve které se tady dalo rychle zbohatnout, nebo si při kradení drahokamů vysloužit dlouholetý žalář. Celá zóna je přísně střežená, diamantů je pořád dost a Namibie si své poklady pečlivě hlídá. Zdejší písek stále skrývá miliardy.
Kolmanskop, město duchů.
Písek a zase jen písek, v obýváku, v předsíni i v koupelně
Písty v prachu, část druhá
Jakoby se autům z Afriky nechtělo. Vyčkala než vjedeme dost hluboko do pouště až k Fish River Canyonu, usazenému v tabulkách velikosti hned za americkým Grand Canyonem. Pak, jen půlhodinku před cílem, Egu zakašlal a ztichl.
Když uhasne motor takového stroje, jakým je trabant, cítíte mnohem důrazněji tichost takového ticha. Když Dan zkusil znovu otočit klíčkem, ozvalo se jen pár srdcervoucích zvuků. Písty s vypětím všech sil drhly válce… Nikdo nic neříkal, jen jsme vyndali lano a odfukující Babu odtáhl svého staršího brášku.
Stejné příznaky a stejná diagnóza jako v Káhiře – zadřený motor. Po egyptské generálce na kuchyňské lince už víme, jak na to.
Malé technické muzeum a hromádka elegatních vraků, sem jsme přitáhli Egu se zadřeným motorem
Mezi vraky amerických veteránů v pustině před resthausem a automobilovým muzeem v jednom rozkládáme improvizovanou dílnu. Tu kousek osekat, tu ubrousit, tu vyčistit, tu naštelovat… na těsnění pod válec padly všechny zbývající čisté listy deníku.
Kompletní rekonstrukce motoru doslova v příkopu u cesty trvala pět hodin. Zahřmění dvoutaktu nám ještě nikdy nepřipadalo tak líbezné, jako této noci.
Obecně je známo, že kočky mají devět životů. Trabant má minimálně tři. Vyrážíme dál, směr Jižní Afrika. Jsme rádi, že muzeum nezískalo další exponát.
Takhle píst vypadat nemá, ale když je nejhůř, ujedete s ním v trabantu dalších 1000 kilometrů v horách
Jednou jsme složili motor na kuchyňské lince, podruhé potmě uprostřed pouště
Dál už je jen oceán
Naše cesta oficiálně končí v Kapském městě, ale to leží na konci Afriky jen na globusu. Skutečným cílem je Střelkový mys – nejjižnější cíp Afriky.
Když naše dvě žluté ponorky stanou pod majákem na rozhraní dvou oceánů, na nejjižnějším bodu Afriky, je nám jasné, že dál už nemůžeme. Je to zvláštní pocit, 19 201 km od Prahy, u soutoku Atlantického a Indického oceánu.
V poryvech silného větru si třeseme rukou. Jen Pavel lepí rozbitý blinkr Egu, který rozdrtily dveře Babu, když mu je vytrhl z ruky vítr. Dan přemýšlel, co pamětihodného říci, až přijedeme. Blinkr to vyřešil. Místo "Orel přistál" či jiné, pro učebnice vhodné věty, padlo "To si snad děláš srandu".
AIDS je v Africe problém, ovšem zkušenosti lidí z mise Člověka v tísni ukazují, že samotná hesla na plakátech k řešení problému nestačí
Otáčíme a míříme do Kapského města. Tam se nás ujímá pan Botha, manžel jihoafrické velvyslankyně v České republice. Z města, kde jsme nikoho neznali a neměli kde bydlet, se najednou stává náš druhý domov. Alespoň to tak vypadá při slavnostním uvítání přímo před hradem Dobré naděje v samém centru města.
Dorazila honorace - ministr turismu a český velvyslanec - dorazila i početná skupinka krajánků s naší vlajkou a samozřejmě média. Když si kameraman vyžádal předvedení toho, co se skrývá pod kapotou, přestal točit. "Vždyť to má menší motor, než moje sekačka," kroutil hlavou.
Bylo to naposledy, kdy Afričané žasli: "Tohle musí být velmi silné auto, že? Jen dva válce? 600 kubíků? S tímhle autem do Afriky? Až z Evropy?" Rozčilovalo nás, když jsme stále dokola odpovídali na stejné otázky, teď nám to chybí.
Střelkový mys, nejjižnější místo Afriky
Trabanti v Africe. A co dál?
Podstata dobrodružství tkví v tom, že když jej plánujete, nevíte vlastně, co vás čeká. Když si přehráváme, co se událo během posledních tří měsíců, řada událostí se nám hluboce vryla pod kůži. Dokázali jsme to! Znovu jsme připomněli slávu prvorepublikových cestovatelů, kteří za neskonale tvrdších podmínek počátků motorismu dokázali neuvěřitelné věci.
Jde to! Dva trabanti (záměrně o nich píšeme životně) dojeli z Prahy do Kapského města, projeli jedenáct afrických zemí, poznali dobré i špatné silnice, dobré i špatné lidi, dobrý i špatný benzin. Pokřtili africkou půdu modrým dýmem. Co bude příště? Po Asii a Africe zbývá Amerika.
Tři trabantí životyZávadyEGU: rozbitá volnoběžka (když se ohřeje, funguje, stále hůř), totálně zadřený motor (opraveno totální generálkou), rozhozený karburátor (nemá rád prach a horko), rozbité zadní okno (nahrazeno plexisklem), Utržený zadní nárazník (přivařeno), potlučená zadní světla (slepeno), ohnutý přední nárazník (vyklepáno), ovládání dálkových světel (transplantováno z trabantu, který dojel až do Livingstone), uklepané závěsy výfuku (přivařeno, ulomeno a následně přivázáno drátem), zadřený motor (opraveno improvizací šmirglem a posledními dvěma náhradními pístními kroužky) BABU: rozhozený karburátor (vyměněn), netěsnící hlavní brzdový válec (vyměněn), klakson (opravil se sám), zlomená příruba výfukového sání (vyměněno za jiné), spálené brzdy (nalepeno nové obložení). Křaplý blinkr (částečně slepeno), rozbité tykadlo (umně opraveno kusem PET lahve), utržený šusplech (přivařeno), přeražené (opět) výfukové svody (zavařeno v místní dílně), potlučený a proražený zadní tlumič výfuku (ohnuto do přijatelné polohy a ponecháno osudu), zlomený výfuk (svařeno), ovládání dálkových světel (musí se přepínat ručně pod palubní deskou), ohnutá tyč řízení (opravena geometrie), uvolněná pakna zadní brzdy (uděláno vše pro její záchranu a ponechána osudu), spálený drát napájející střešní světla (nahrazen jiným). |
