Kdyby byla Čína v ČR, za 2 roky by vedlo metro do Brna

Školačky slzí u rakve s mumií Mao Ce-tunga, ale i uklizečky tu hrají na burze. Komunisté vzývající Marxe vládnou zemi tvrdou rukou, ale jsou to vlastně nejkapitalističtější kapitalisté. Většina z Číňanů žije pod hranicí chudoby, ale ve městech nekonečných mrakodrapů na ty schopné čeká skvělý život.

Internet je tvrdě cenzurován, ale jinak jde skoro vše: vyslat raketu do kosmu či postavit v Šanghaji 200 kilometrů metra za dva roky. Rozhlédněte se právě teď kolem sebe: z Číny nejspíš pochází váš mobil, hodinky, boty, oblečení. Prostě skoro vše.

Vítejte v Číně: až do ní přijedete poprvé, budete šokováni (neboť vzestup to je vskutku fascinující), zmateni (neboť máloco budete chápat) a možná budete mít trochu strach (neboť všude stále vlají rudé vlajky a Čína chce být velmoc).

Nikdy předtím jsem v Číně nebyl. A po svých prvních deset dnů pobytu jsem proto pokládal Číňanům a evropským diplomatům, byznysmenům či akademikům "banální otázky“ o tom, jak to ta Čína dělá, kam to spěje a jak to dopadne. Bylo to napínavé dotazování. Neboť tyto "začátečnické otázky“ si klade bezmála každý. S odpovídáním to bývá horší.

TROCHU HARMONIE. Číňané se chlubí schopností udržovat "harmonickou společnost" - třeba i hraním her.

Každý chce být byznysmen

Pana Janga jsem to odpoledne dosti zklamal. Byl přesvědčen, že jsem byznysmen, který chce koupit jeho "recyklační továrnu“, tedy domek z otlučených cihel obklopený horami haraburdí. Tak to prý teď v Číně chodí. Každý pořád něco kupuje, každý něco vyrábí. I pan Jang, ušmudlaný třicátník.

Jenže já byznysmen nejsem, jen jsem přinutil známého k cestě mimo nablýskaná města mrakodrapů. Chtěl jsem vidět "jinou Čínu“, chudinskou čtvrť mezi městem a poli. "Čína se mění, pane,“ říká mi Jang přes tlumočníka. "Stačí trochu chtít a všechno jde,“ dodává a hrdě pózuje s prázdnými plastovými lahvemi, které nosí ze smetišť, třídí a se ziskem prodává.

Před pár lety přišel sem, na okraj malého městečka u Pekingu, odkudsi z jihu, a je tedy jedním z početné armády venkovanů snících o lepším životě. Spokojeně se tváří i jeho babička, pedantsky skládající pomačkané listy zahozených papírů. Jmenuje se Čou Lan-jin, je jí 87 let a její důchod činí 80 juanů (zhruba 250 korun) měsíčně.

Mimochodem, mluvil jsem s nimi po cestě do města Tchien-ťin. Na mapě vypadalo jako dvacetitisícové přístavní městečko. Nikdy jsem jeho jméno neslyšel. "Kolik tu žije lidí?“ optal jsem se známého. "Zhruba deset milionů,“ zněla odpověď. Tedy asi tolik jako v České republice.

Nu ano, kdo poprvé přijede do Číny, cítí se často jako naprostý pitomec, který nechápe vůbec nic. Naštěstí se to tu málokdo stydí přiznat. "Když tu jste chvíli, máte dojem, že něco trochu chápete. Až po několika letech přijdete na to, že nechápete vůbec nic,“ řekl mi jeden evropský znalec Číny.

Z oné mrtvoly jde trochu strach. Tělo Mao Ce-tunga leží v prosklené rakvi v obrovském mauzoleu v centru Pekingu. To vše na dohled Zakázaného města, shluku starých paláců, odkud čínští císaři skryti pohledům obyčejných smrtelníků vládli po staletí Číně. A na dohled sjezdového paláce, odkud komunisté skryti pohledům obyčejných smrtelníků rozhodují dnes.

POD DOHLEDEM. Policista střeží náměstí před Zakázaným městem, někdejším sídlem císařů v Pekingu.

Ztichlé zástupy míjejí onoho muže, který na Západě tak jako jiní komunističtí vůdci symbolizuje především zmar, hrůzovládu a smrt desítek milionů civilistů při komunistických experimentech. V Maově mauzoleu však uvidíte nadšení, dojetí, vděčnost.

Dramatický vzestup

• Čínská ekonomika stoupá závratným tempem – jen za poslední tři měsíce o 11,5 procenta.
• Do konce roku má předhonit Německo a stát se třetí největší ekonomikou světa (po USA a Japonsku). To mnohé fascinuje, na druhou stranu má Čína 1,3 miliardy lidí, Německo jen 82 milionů.
• S rostoucí silou hospodářství se Peking hlásí stále více a více o slovo na mezinárodní scéně. Olympiáda se má příští rok stát událostí, která světu vzkáže: Jsme tu a chystáme se být supervelmocí.
• Čína investuje závratné sumy do rozvoje infrastruktury, špičkového vzdělávání i vědy: patří k zemím s rozsáhlým vesmírným programem.
• Mnozí znalci Číny varují před narůstající sociální propastí mezi bohatými městy a pozapomenutým venkovem. Stejně tak po mnoho let patří k oblíbeným tématům ekonomů a akademiků dokazovat, že Čínu čekají velké potíže či krize. Jenže se tak dosud nestalo.

"Udělal chyby, ale to on je otec Číny. Bez předsedy Maa bychom neexistovali,“ říká Wang, asi dvacetiletý student mžourající před mauzoleem do nedělního slunce. A dodává to, co uslyšíte denně v mnoha obměnách: "Jistě, máme rádi komunistickou stranu. Čína stoupá vzhůru, stává se velmocí, bude hostit olympiádu, svět si jí začíná vážit!“

Tedy: proč kritizovat komunisty, když vše jde vpřed? Změnu uslyšíte ze všech stran, cítí ji všechny vrstvy lidí, i ti nejchudší jsou nyní chudší o trochu méně...

"Je to prošpiclovaná země, která nesnese žádnou opozici a je ovládána tvrdou rukou,“ říká byznysmen žijící v Číně dlouhá léta. "Je to však úplně jiný komunismus než ten a la SSSR. Zaprvé: Číňané jsou po staletí zvyklí podřizovat se vyšším autoritám v zájmu celku. Zadruhé: oni ti místní komunisté opravdu mají daleko k pitomcům a la Jakeš.“

Chcete-li se přece jen vrátit do Jakešovy éry, pusťte si televizi. Má bezpočet kanálů, vždy však uvidíte kombinaci zpráv velebících čínské úspěchy, hudebně-armádních show se zpívajícími vojačkami, laciné a nekonečné seriály o Maovi radícím zemědělcům a tak podobně.

DRUŽSTEVNÍCI. Návštěvníci z venkova přijeli do Pekingu v době konání sjezdu komunistické strany.

Pak ale vyrazte do ulic přecpaných luxusními auty, bluďte zoufale po supermoderních nákupních střediscích, hleďte fascinovaně na kulisy mrakodrapů v Šanghaji – i Manhattan vypadá ve srovnání s nimi jako chudší bratr. Dejte si pivo v baru, kde vám studenti řeknou, že peníze už vážně nejsou problém. Komunismus, napadne vás, prostě vypadá jinak.

"Tohle a komunismus? Vůbec ne! To u nás v Kanadě, to je jiná, to je opravdu socialistická země, která se stará o lidi!“ rozčiluje se Číňanka Carol, která navštívila Šanghaj po dlouhých desetiletích života v Kanadě.

Komunisté, kapitalisté

A když to není komunismus, co to tedy je? Vylezte na majestátní čínskou zeď tyčící se k nebi poblíž Pekingu a napadne vás to hned: císařství. Čína je dnes země ovládaná úzkou skupinou lidí, komunistickou aristokracií, která mezi sebou vede neviditelné bitvy, snaží se bohatnout ve svých državách (průmyslových podnicích) a ctí plán vymezený císařem, tedy prezidentem, slibujícím "vzestup, vzestup, vzestup“.

Zatím to funguje skvěle. Má to však své háčky. Šanghaj či jiné velké město vám vyrazí dech, doslova před očima mizí zákoutí, jež Evropanům přijdou romantická. Shluky uliček s malými dvorky, v nichž se tísní lidé na pár metrech čtverečních, ustupují sterilním mrakodrapům. Slumy zmizí, lidé ne a stále více expertů proto varuje, že sociální rozdíly se dramaticky zvětšují.

Stačí sednout do moderního vlaku Šanghaj–Peking. Dvousetkilometrovou rychlostí se řítí krajinou, byznysmeni kolem spokojeně buší do laptopů, výletníci ve firemních čepicích na sebe hulákají při jakési karetní hře a můj soused se marně snaží neusnout při četbě tlusté manažerské knihy s názvem Úspěch tkví v charakteru.

I pohled z vlaku stačí a uvědomíte si, že cizinci vidí většinou jen bohatství měst. Ony ospalé vesnice malých domků či městečka s monotónními zašlými paneláky ostře kontrastují s leskem metropolí.

Letní palác, Peking

Mauzoleum

Druhý háček čínské reality spočívá v prostém faktu prověřeném historií: režimy tvrdé ruky bývají nestabilní. "Západ se mýlí v jedné věci: považuje za jisté, že Čína bude dál a dál stoupat. Je to možné, ale ani zdaleka ne jisté,“ říká evropský sinolog žijící dlouhá léta v Číně. "Komunisté stále ještě musí ukázat, že to zvládnou, že jim to vše nepřeroste přes hlavu. Všechno může být rychle úplně jinak.“

To říkají všichni: v Číně je vše vždy nakonec úplně jinak. Jisté je tedy jen jedno. Že o té zemi ještě hodně uslyšíme.

Kdyby Čína byla v Česku: metro by vedlo z Prahy až do Brna a Jakeš by byl superkapitalista

Kdo má alespoň trochu bujnou fantazii, začne se bavit představou: co by bylo, kdyby se v Čechách dělo to samé co v Číně.
Podobné zábavné nesmysly se cizincům začnou nenápadně honit hlavou třeba při jízdě po dálnicích expandujících závratnou rychlostí.

Tak tedy všude by vedlo metro. Co třeba do Brna? Takovou vzdálenost umějí v Šanghaji postavit asi za dva roky. Problém s pozemky by nenastal, komunistická strana už by to nějak jménem lidu zařídila.

Prahu by bylo třeba pořádně zmodernizovat, je v ní málo nových budov. Nemoderní zastaralé čtvrti a la Žižkov by nahradila pořádná města mrakodrapů. Karlův most by nejspíš přežil.

Někde by tam možná byla burza, na níž by hrálo půl Prahy. Ta šanghajská vystoupala jen od ledna o sto procent, je tedy jasné, že se dříve či později zhroutí, ale Číňané věří vládě, že to nedopustí. (Podle místních novin nedávno uklizečky žádaly delší pauzy na oběd, aby mohly kupovat akcie). Všude by vedly dálnice a dopravní předpisy by zahrnovaly pravidlo, že "větší vozidla mají vždy přednost“. (Diplomaté se dušují, že toto pravidlo vskutku existuje).

Dobrá, nic samozřejmě není zadarmo – pod rudými vlajkami by nám vládl Milouš Jakeš, neustále opakující hesla o harmonickém socialismu českého typu, tedy o brutálním a nemilosrdném kapitalismu dávajícím šanci bohatým.

KONTRASTY. 87letá Čou Lan-jin třídí harampádí v chudinské čtvrti. Říká však, že i ona se má lépe a lépe.

V Gottwaldově mauzoleu

Lidé kolem něj by řídili obrovské ekonomické říše, ale každý rok by chodili spolu s věrnými a vděčnými Čechy do Gottwaldova mauzolea (protože Gottwald sice dělal chyby, ale všechno to začal). Lidé jako Čunek by byli postaveni před soud a bez ohledu na vinu či nevinu odsouzeni k těžkému žaláři, případně k smrti. S odpadlými nepopulárními soudruhy není možné se patlat.

Oblíbeným televizním pořadem by byl vojenský seriál Chlapci a chlapi, buržoazní výmysl internet by byl cenzurován (zapomeňte na Wikipedii). Václav Havel by dávno žil v emigraci, na Západě by se občas objevila zmínka o disidentech hnijících ve vězení, ale nikoho by moc nezajímali. Jakákoliv rebelie by byla tvrdě potlačena. Jak říkal Konfucius, je třeba ctít autority.

Nebylo by ovšem lehké být chudým. Komunismus nekomunismus, za školství i zdravotnictví by se tvrdě platilo. Tak velí čínské tradice: rodina se musí starat o své členy, jejich zdraví i vzdělání. Ale zapomeňte na to, že by vaši známí z vesnice mohli jen tak přijet do města pracovat. To ani náhodou, nemají právo se jen tak stěhovat.

Chudí by se škrtli ze všech plánů, a tedy bychom si přestali stěžovat, že pořád na někoho doplácíme. Chudí jsou prostě chudí, takový je řád věcí. A na řád věcí Čína vždycky hodně dala.