Alexandra Sergejeviče Puškina nám kdysi před listopadem 1989 vnucovali na gymnáziu. Číst ho bylo povinné. Tehdy to pro nás nebyl velký básník, ale jeden z dlouhé řady nenáviděných „Rusáků“, jak jsme šmahem nazývali okupanty z východu.
Až po letech jsem si vzpomněl na Puškinovu slavnou poemu z roku 1821, které se odehrává kdesi v gruzínských horách. I já jsem tam totiž byl zajat. Bandité unášející cizince jako v dobách carských snah zpacifikovat region pod Elbrusem? Vůbec ne, zajetí proběhlo jen v mé hlavě. Hned při první návštěvě jsem se prostě do Kavkazu beznadějně zamiloval.
Začalo to na treku opuštěnými údolími Tušetie, gruzínského regionu na hranicích s Čečenskem a Dagestánem? V kavárnách na břehu řeky Kura v historickém centru Tbilisi? V klášterech nad městem Kutaisi? Na oblázkových plážích na břehu Černého moře u Batumi? Sám nevím, ale do Gruzie se musím vracet.
Pod zasněžené štíty
Důvodů puškinovského mentálního zajetí Gruzií existuje hned několik. Prvním jsou samozřejmě hory. Představte si Švýcarsko lehce šmrncnuté Himálajem, odmyslete si z něj lanovky, hotely, zákazy táboření a další negativní projevy civilizace a budete mít zhruba představu, do čeho jdete.
 |
Letos v létě jsem s batohem na zádech důkladně prošmejdil region pod Kavkazem zvaný Svanetie. Víc než stokilometrový trek začal ve vesnici Ušghuli, která je díky svým 2 200 nadmořským metrům jedním z nejvýš trvale obývaných míst široko daleko.
K nebi tu čnějí štíhlé prsty desítek kamenných věží, ve kterých se kdysi ukrývaly rodiny ohrožené krevní mstou. Závan těch temných dob dnes spatříte už jen ve filmu Dede, který v Ušghuli v roce 2017 natočila režisérka Mariam Khatchvaniová.
Víc než dvoutýdenní pochod nás vedl přes několik sedel až na západ oblasti obývané hrdým a nezávislým nárůdkem Svanů. Většinu času jsme byli v horách úplně sami, vše potřebné si nesli na zádech a večer padali vyčerpáním. Přesně, jak to máme rádi.
Užili jsme si brodění divokých řek i bloudění přes ledovce, které z kavkazských hřebenů stékají do údolí. Hřebeny nad námi ve slunci zářily sněhem, až z toho bolely oči.
Omáčka ze švestek
Zdánlivé útrapy putování gruzínskými horami nejsou útrapami, ale královskou odměnou, kvůli které stojí za to se na Kavkaz trmácet. Duše i tělo se námahou a nepohodlím paradoxně občerství nejlépe. K tomuhle poznání se musí každý dopracovat sám.
Magazín Víkend DNESAktuální číslo magazínu Víkend DNES vyšlo v sobotu 23. října. Na co se můžete těšit? Zelený svět 2050 Covidové fámy Národní sauna |
Čemu ovšem rozumí každý návštěvník Gruzie bez výjimky, je kavkazská kuchyně. Ve městech pod horami jsou desítky hospůdek, ze kterých omamně voní grilované maso a další lahůdky. Mcvadi, jak tu říkají šašliku, se podává s lehce nakyslou omáčkou tkemali z nezralých švestek s česnekem, koriandrem a koprem. Přikousnout můžete třeba chlebovou placku chačapuri plněnou sýrem sulguni. Mňam!
V gruzínském městě Gori přišel v prosinci 1878 na svět jeden z nejhorších zločinců a vrahů všech dob. Milovník ideologických zvrhlostí tu může navštívit Stalinovo muzeum plné totalitního kýče. Sochy a obrazy doplňuje diktátorův rodný domek obestavěný impozantní balustrádou ze žlutého mramoru. U stánků si koupíte stalinské víno, zápalky, talíře a další sovětské harampádí.
Lahůdky. Ohnivé víno a zapečený lilek s granátovým jablkem.
A pak je tu samozřejmě víno, které se v Gruzii pěstuje asi 5 000 let. Ve vinařském regionu kolem města Telavi jsme mu věnovali několik dnů důkladného průzkumu.
V paměti mi nejvíc utkvělo vinařství Khareba ve vesnici Kvareli. Do skály tu vykopali osm kilometrů tunelů, které jsou doslova naládovány sudy a lahvemi. Desítky nebo spíš stovky tisíc litrů nejrůznějších odrůd a ročníků! U vchodu dostanete skleničku, v doprovodu zkušeného degustátora se vnoříte do tmy a ochutnáváte a ochutnáváte.
Večer u kláštera
Na závěr důležité varování. Bojíte se, že vás v postsovětském chaosu kavkazského regionu přepadnou mafiáni nebo okradou predátorští taxikáři? I já se před první návštěvou Gruzie bál, proč to nepřiznat.
Později jsem se styděl za předsudky. Země pod Elbrusem je totiž stejně bezpečná jako Česko, čistá a civilizovaná. Pobyt na vlastní pěst v ní zvládne i největší cestovatelský začátečník. V Gruzii nás mají rádi, je tam levně…
Ananuri. Pevnost ze 16. století hlídá horskou silnici na ruské hranice.
Základem pro zamilovanost do kavkazské zemičky jsou však hory. Nemusíte po nich nutně nachodit desítky kilometrů jako já. Stačí dojet pod bělostný masiv Kazbek, který se tyčí do výše 5 047 metrů nad městečkem Stepancminda.
Pod bělostnou horou leží klášter Svaté trojice. Z batohu jsme tu vytáhli lahev vína, sedli si do trávy a pozorovali slunce zapadající za majestátní vyhaslou sopkou. Mlčeli jsme, naplněni krásou okamžiku. Ke štěstí stačí šikmé paprsky a ticho, rušené jen klášterním zvonem. I Puškinův Kavkazský zajatec sem ostatně před dvěma stoletími přišel hledat klid v duši.
