Na ministerstvu je poloprázdno
V kanceláři byli jen tři lidé. Ostatní zaměstnanci přicházejí do práce zřídka. Někteří odešli do Pákistánu. Dva starší muži, kteří jsou zde dosud, vítají návštěvníky šálkem černého čaje. Na jednom ze dvou dřevěných stolů v rozlehlé kanceláři stojí manuální psací stroj - obvyklé formuláře, které je třeba vyplnit, chybějí. Písař sedí tiše v rohu a drží se rukama za hlavu. Zřídka ji zvedne. Vedle něj stojí další zaměstnanec jménem Šerjár. Ten je poněkud výřečnější. Je mu asi 55 let, a tak se dá předpokládat, že skládá poslední zkoušky v kurzu diplomacie, aby mohl nastoupit na diplomatický post.
Leč od teroristických útoků zůstal Taliban jen s jediným fungujícím velvyslanectvím. To je v sousedním Pákistánu. "Nemyslím, že budu skládat zkoušku. Jaký smysl mají diplomy. Co se s nimi dělá?" ptá se se smíchem. "Řeknu jim o bombardování, bídě a o tom, že už nemohu normálně myslet." Hanifi, muž, který dočasně odpovídá za úřad, říká, že tráví den čtením novin, odpovídáním na telefonáty a "prostě tím, že tu je. To je moje město, moje země. Kam bych měl jít?"
Hanifi hledá žádanky, na kterých se může příchozí zaregistrovat. Formuláře jsou zamknuty v jiné kanceláři, ale muž s klíčem tady není. Prý tu už nebyl několik dnů. Mezitím se Šerjár odhodlal ke zkoušce z diplomacie. Nejdříve prohledává zásuvky stolu a kapsy - pero však chybí. Někdo mu podává tužku, ale Hanifi říká: "To byste byl jako žebrák, musíte požádat o pero." Šerjár se stydlivě usmívá a míří ke dveřím skládat zkoušku. Projde-li, bude diplomatem, i když vlády uznané jen jednou cizí zemí.
Svět se spiknul proti Talibanu. Skládat zkoušku může být zbytečné. Jak se zdá, Šerjára se to netýká. "Sbohem, přátelé. Přejte mi štěstí," říká strojenou angličtinou a s úsměvem odchází. Nad hlavami hučí tryskáč. Vysoko, není nebezpečný. Přiletí, odletí. Hanifi se směje. Ukazuje k obloze a potřásá hlavou. "To je vždycky naše smůla."
Noční ulice ovládají toulaví psi
Stovky vzteklých psů se toulají ulicemi Kábulu. Každý den pokoušou tři až čtyři lidi. Ty není možné ošetřit - chybí očkovací látka. Jsou to většinou děti, které si se psy chtějí hrát, řekl ministr zdravotnictví mulla Abbás Achund. Když se město připravuje na noční nálety, jediným zvukem ztemnělých čtvrtí je štěkot a vytí psů. "Děti umírají v našich nemocnicích, protože nemáme vakcínu," řekl Achund. "Včera jsme měli v nemocnici několik případů vztekliny. Neměli jsme kam je odeslat. Nedostaneme-li vakcínu, zemřou do tří čtyř dnů."
Zdejší lidé jsou oddanými muslimy a zřídka doma chovají psa. Jejich náboženství označuje psy za nečisté. Nedostatek vakcín je jen jednou položkou z dlouhého seznamu. Chybějí léky, chladicí zařízení, dopravní prostředky, laboratoře. "Bude-li bombardování pokračovat další měsíc, budou mít děti mentální problémy. V noci k sobě přivinu syna a manželku, protože celou noc pláčou," řekl Nadžibuláh Masumjár, vedoucí oddělení hygieny ministerstva zdravotnictví. Některé oběti bombardování mají podivné příznaky způsobené chemickými zbraněmi, říká Mohammad Waziri.
To se projevuje tím, že jejich plíce nepřijímají kyslík. Tito lidé chrlí krev a poté umírají." Nevíme, co to je, a nemáme zařízení na provádění zkoušek, dodává. Za nemožné Achund považuje transport vzorků do sousední země. Odmítá i návrhy, aby testy prováděla OSN nebo nezávislí mezinárodní pozorovatelé. "Spojené národy nejsou neutrální. Hovoří stále o vládě, která nahradí naši vládu. Jak jim můžeme věřit?" tázal se Achund.
