Indická verze pekla. V hořících uhelných dolech Jharia žije 80 tisíc lidí

  • 33
Čistě z ekonomického hlediska je Jharia, město na severovýchodě Indie, ostrůvkem prosperity. Většina zdejší osmdesátitisícové populace totiž dosáhne na průměrnou mzdu. Ale za možnost pracovat tu lidé platí strašnou cenu. Uhelné sloje, které tu místní těží, totiž vytrvale hoří.

Na mapě Indie svítí celé údolí Damodar červenou barvou. Předně se tu nachází jedny z nejvydatnějších ložisek uhlí, odhad zásob pod zemí se prý blíží skoro dvaceti miliardám tun. Každoročně z nich ubývá, ale nejen těžbou. V uhelné pánvi totiž zuří desítky požárů. Některé žhnou už déle než sto let.

Uprostřed této pekelné výhně stojí město Jharia. Spíše tedy to, co z něj zbylo. Oblaka kouře tu často činí vzduch nedýchatelný, zem praská. V puklinách a propadech rozpálených jam mizí celé domy.

Naboso se tu rozhodně chodit nedá, pokud tedy nechcete riskovat popáleniny. Zato si tu můžete ohřát jídlo v hrnci jen tím, že jej položíte na chodník. Teplota vzduchu místy překračuje padesát stupňů Celsia a na všem se usazuje popel.

Uhlí je zdrojem zdejší prosperity, ale také zhoubou.

Neexistuje tu zemědělství. Voda ze studní se už dávno odpařila, anebo se stala toxickou. Jharia, sídlo s více než osmdesáti tisíci obyvatel je přesto „živé“, byť jej naživu udržuje jen jeho největší prokletí – vydatné zásoby jakostního koksovatelného uhlí a jeho těžba.

Indické uhlí pro Indii

S těžbou uhlí se tu začalo v roce 1894. A s velkou slávou. Jednak proto, že Khas Jharia jako vůbec první indická společnost prolomila britský koloniální monopol na těžbu nerostných surovin. Indické uhlí tu kopali Indové pro indické železnice a ocelárny.

Druhým důvodem k veselí bylo, že se uhelné pole ukázalo být nad očekávání vydatné. Pokrývá plochu skoro 280 kilometrů čtverečních, zdálo se být nevyčerpatelné. Z osady Jharia tak skoro přes noc vyrostlo prosperující město a středisko oblasti, v níž se na 400 000 indických horníků spouštělo do více než dvou stovek hlubinných dolů. Ale radost v této metropoli uhelného království dlouho nepřetrvala.

Kluci si hrají nad důlní jámou. Jiný prostor ke hrám než výsypky a svahy hlušiny tu totiž nemají.

Nejpozději v roce 1916, ale možná už o něco dřív, byly v důlních dílech zaznamenány první požáry, které rychle postupovaly šachtami a nešly uhasit. Dva dosud nejhlubší a nejvýnosnější doly, Khas Jharia a Golden Jharia, sahající deset podlaží pod úroveň terénu, proto musely být uzavřeny a na povrchu zahrnuty zeminou.

Problém s ohněm se tím vyřešit nepodařilo. A netrvalo dlouho, než se znovu připomněl. O devět let později se oba uzavřené doly zhroutily do sebe a propadly. Ve vzniklém kráteru zmizela důlní věž, sklady, kanceláře a ubytovny horníků.

Dobové zprávy sice nezmiňují u tohoto incidentu žádné oběti, ale tato událost spoustu lidí ve městě Jharia a okolí vystrašila. Dílem proto, že se krátery, z nichž stoupal k obloze dusivý dým, postupně zvětšovaly. Do stran z nich vybíhaly praskliny, povrch půdy v okolí byl nápadně horký. Bylo zřejmé, že pod povrchem stále hoří.

Místo hlubinné povrchová

Ve třicátých letech se už těch puklin a hořících štěrbin, které se objevovaly na povrchu v širokém okolí, dalo napočítat desítky.

Většina obyvatel, kteří tu jen hospodařili anebo zajišťovali služby, město raději opustila. Do jejich opuštěných domů se většinou nastěhovali další horníci. Protože požár zuřící pod zemí – i narůstající rizika života na povrchu – akcelerovaly rychlost těžby. Spěchalo se, aby se podařilo vytěžit co nejvíc uhlí, než je stráví oheň.

Když v roce 1934 zasáhlo údolí Damodar zemětřesení, už tak dost špatná situace se ještě zhoršila. Pukliny v podloží totiž napomohly rozšíření požárů. Ze 133 tehdy existujících dolů už hořelo ve dvaačtyřiceti z nich. Předposlední kapitolou z historie těžby v okolí města napsala sedmdesátá léta. Tehdy došlo jednak ke znárodnění dolů, a také se přistoupilo k novému řešení spalujícího problému. Už se tu netěžilo v hlubinných, ale povrchových dolech.

Památka na sověty. Turkmenistán hodlá jednou provždy uhasit Bránu do pekla

Jak se záhy ukázalo, ani toto nebyl nejšťastnější postup. Povrchová těžba sice snížila náklady i přímá rizika pro horníky, ale k ohňům se dostávalo více vzduchu. A od té doby život v Jharia nepřipomíná ani tak pánev uhelnou, jako tu kuchyňskou. Pořádně připálenou.

Město smutných rekordů

Indie rozhodně nepatří k zemím, které by se mohly pochlubit čistým ovzduším. Z hlediska kvality vzduchu je osmá od konce světového žebříčku. Ale Jharia jde i v této zemi do extrémů, ze 313 indických měst je tu kvalita vzduchu nejhorší.

Sice se tu ročně vytěží 33 milionů tun uhlí, ale dalších 37 milionů tun tu shoří. A všechen ten kouř, prosycený oxidem uhelnatým a sirnými výpary, zdejší lidé nepřetržitě dýchají.

Koncentrace hrubých prachových částic, označovaných jako PM 10, tu průměrně dosahuje 293 mikrogramů na metr krychlový. Jen pro představu, v Praze či Ostravě jsou průměrné hodnoty smogu a PM 10 i za topné sezony přibližně desetkrát nižší.

Černá oblaka plná štiplavého kouře patří ke všední realitě celého údolí řeky Damodar.

Stav kvality ovzduší v Jharia Světová zdravotnická organizace označuje jednoduše jako vysoce rizikové a život ohrožující. Že si nejméně čtvrtina zdejších obyvatel stěžuje na trvalé následky a bolesti v plicích při každém nádechu, a že se tu v širokém okolí rodí děti s nejrůznějšími tělesnými postiženími, asi překvapivé není. Nejsou to ale jediná rizika života v Jharia.

Lidé tu totiž doslova mizí z povrchu země. Bez varování je pohltí propad půdy. Ohnivý jícen je pozře s celým domem a rodinou. Místní správa dolů, společnost BCCL uvádí, že za dvě léta tu při takových incidentech zahynulo patnáct lidí a dalších sedmadvacet bylo zraněno. Místní se proti takové statistice ohrazují, protože prý zahrnuje jen tragédie, k nimž došlo na území v okolí dolů. Mimo těžební jámy jsou prý počty těch, pod nimiž se propadla země, daleko vyšší.

Život za slušnou práci

Nabízí se pochopitelně otázka, proč by někdo vůbec na takovém místě chtěl zůstávat.

Nepotěšující odpovědí je, že na 300 milionů obyvatel Indie, především v severozápadních regionech, kam spadá i Jharia, žije na samé hranici bídy. Existovat musí s průměrným denním výdělkem okolo dvaatřiceti rupií denně. To je přibližně jedenáct korun. Horníci z Jharia si ovšem vydělají pětkrát tolik.

Pracovat v okolí dolů znamená vytrhnout se z bídy a dosáhnout na průměrný indický plat.

Indická vláda se už několikrát pokoušela situaci v Jharia řešit. Neúspěšně. V roce 2020 například představila plán na přesídlení 79 500 rodin z kouřem zamořeného údolí Damodar. Do dnešního dne se nepodařilo přestěhovat více než pět tisíc z nich. Příčinou neúspěchu je i to, že ono sídliště v městečku Belgharia, které má být tím náhradním bydlením, nenabízí žádnou práci.

Proto horníci v Jharia, kde jim půda doslova hoří pod nohama, zůstávají. Za možnost pracovat a na regionální poměry slušně vydělávat přitom platí neustálým ohrožením vlastního života, který si pobytem v rozpálené uhelné pánvi notně zkrátí.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz