Podřimující živel
Kolosální horský masiv obdivoval při své jihoamerické studijní cestě již v roce 1802 Alexandr von Humboldt. Tehdy byla sopka považována za nejvyšší horu na světě. Poprvé na vrchol Cotopaxi vystoupil roku 1892 německý geolog Wilhelm Reiss společně s domorodým průvodcem Angelem Escobarem.
V roce 1972 se našim a polským horolezcům zase podařilo poprvé sestoupit do vrcholového kráteru, kde strávili šest hodin. Cotopaxi je neustále aktivní, z vrcholového kráteru nepřetržitě unikají plyny, tzv. fumaroly. Nejmohutnější výbuch v novodobých dějinách je datován do roku 1534, kdy byl rozmetán prakticky celý vrcholový kužel. Další mohutné výbuchy byly zaznamenány v letech 1743, 1744, 1768, kdy bylo zcela zničeno město Latacunga.
Další katastrofální výbuch nastal dne 26. června 1877, ze sopky byly vyvrhovány sopečné pumy o váze stovek tun až do vzdálenosti 20 kilometrů, žhavým sopečným popelem bylo zcela pokryto okolí do vzdálenosti čtyřiceti kilometrů. Poslední menší výbuch byl zaznamenán v roce 1942. Národní park Cotopaxi byl založen již v roce 1947. Nepravidelný geometrický obrazec zahrnuje nejen vlastní masiv vulkánu Cotopaxi, ale i další sopečné vrcholy Carechaloma a Rumiňahui (4712 m) na severozápadě.
Vstup do národního parku je možný dvěma vstupy, ten frekventovanější vede prašnou cestou přes osadu Santa Rita. Zde je ve výšce 3120 m n. m. vstupní brána, poplatek stojí deset amerických dolarů za osobu. Průvodce (Climbing and hiking in Ecuador - Rob Rachoweiecki, Betsy Wagenhauser, New York 1994) radí rozdělit vlastní výstup na několik dní a využít služeb specializované cestovní kanceláře. Situaci značně komplikuje i indiánské povstání, nefunguje žádná veřejná doprava.
Růže, lesy, láva, sníh
Ráno před výstupem k peklu je počasí nádherné. Pár kilometrů jižně od osady Lasso již není pochyb, kopec je zde a my jsme u něj. Je to hora skvostná, nádherná. Sněhový kužel nad horským lesem se ostře rýsuje proti dokonale modré obloze. Sněžná čára je odspodu jakoby zastřižená, jen místy v roklích natahuje ledové království své pařáty směrem k zelenému životu.
Bujná tropická vegetace pomalu ustupuje, okolo prašné cesty se do nedohledna tyčí vysoké kmeny eukalyptů. Již poněkolikáté jsem si povšiml obrovských fóliovníků, které doprovázejí každou i sebemenší osadu. Pár kilometrů od rovníku, a skleníky - to mi nějak nejde dohromady. Průvodce však u nejbližších zastavuje a my hledíme s úžasem na doslova záplavu růží. Statisíce nádherných květin zde rostou v přirozeném teple a vlhku, pouze nesmějí zmoknout, jinak by jejich křehká krása utrpěla. Kromě banánů tedy druhý největší exportní artikl Ekvádoru.
Zhruba ve výši 300 metrů ustupují eukalypty a vlády se ujímají porosty nám dobře známé borovice černé. Částečně uměle vysazované stromy zaujímají rozsáhlé plochy téměř do výše 3500 metrů. Lesy jsou po přibližně 25-30 letech káceny a nahrazovány novými výsadbami. Jsou domovem horských králíků, ale i pumy, která je zde podle slov našeho průvodce poměrně hojná. Po další hodině jízdy dáváme vale posledním zakrslým stromům a před námi se již rozprostírají jen pustá lávová pole porostlá ojedinělou trávou. Přechod do takřka bezvegetačního pásma je nečekaně ostrý. Na malé plošince ve výši 3700 metrů míjíme budovu muzea, kde lze zhlédnout přírodovědné zajímavosti národního parku. Aklimatizační zastávku děláme u jezera Limpios, které má hladinu ve výši 3880 metrů. Mělké jezero se vytvořilo na rozlehlé, prakticky vodorovné lávové plošině, která je porostlá jen sporou zažloutlou trávou. Rovina je to dokonalá, po chvíli se dozvídáme, že zde před posledním mistrovstvím světa tři týdny trénovalo a nabíralo kondičku i brazilské národní fotbalové mužstvo.
Na vrchol!
Nakonec se dostáváme k ceduli s nápisem Parqueadero v neskutečné výši 4500 metrů. Citelně se ochladilo. Jsme u přechodného cíle - horské chaty Rifugio Chose Ribase. Postavena byla v roce 1971, rekonstruována v roce 1977. Leží ve výši Mont Blanku na hranici sněžné čáry a je spravována ekvádorským horolezeckým klubem. Chata je velmi spartansky vybavena, prakticky vše je třeba si donést s sebou. Chatař je Ekvádorec, anglicky umí jen základní číslovky. Za vstupné do chaty se vybírá po dvou tisících sukre (půl dolaru), nocleh stojí po desítce (dolarů).
Před výstupem je možno odložit nadbytečné věci. Výstup na vrchol není technicky náročný, bezpodmínečně nutné jsou však mačky, teplé oblečení, čelovka, vhodné jsou teleskopické hole, zvláště pro sestup. Je-li jasné počasí, je velkým nepřítelem velmi ostré tropické slunce, které tady na rovníku pálí ostošest, před slunečními paprsky není na holých sněhových pláních nikde úniku. Vlastní výstup klasickou výstupovou cestou trvá šest až osm hodin, pro návrat je třeba počítat se dvěma až čtyřmi hodinami. Je nutné počítat s tím, že po poledni začíná být sníh mokrý a měkký, takže vlastní výstup je nutno zahájit mezi půlnocí a třetí hodinou ráno.
První hodinu se ostře stoupá ke kamenitému svahu trojúhelníkového tvaru, který bývá často přesněžen. Jakmile se vstoupí na ledovce, je nutno držet směr přímo vzhůru a následně poněkud doprava. Průvodce zde hovoří o "sotva patrných hřebenech", ale ve skutečnosti je výstup spíše jednotvárný a po překonání problémů s výstupem na ledovec je to jen nekonečné plahočení sněhem. V ledovci bývá sice dost trhlin, ty jsou však většinou velké, otevřené a není problém se jim vyhnout. Cesta je většinou velmi dobře znatelná, v okolí trhlin navíc značená tyčemi. Frekvence turistů je poměrně značná, jde o jeden z nejoblíbenějších výstupů v Ekvádoru. Hlavním charakteristickým rysem, na který je třeba se soustředit, je ohromná skalní stěna nazývaná Yanasacha (což v domorodé kečuánštině znamená doslova "velká černá skála"). Pomalu stoupáme přes sněhová pole šikmo doprava a dostáváme se na ledovec pod touto dominantní skalní stěnou tvořenou nepříliš soudržnou sopečnou horninou. Pomalu se rozednívá, čelovka již není třeba. Marně však vyhlížíme sluneční paprsky. Namísto nich se na nás hrnou jen chuchvalce mraků a mlhy. Posledních dvě stě výškových metrů, které jsou poměrně strmé, dolézáme v husté chumelenici. Z avizovaného panoramatu (z vrcholu je za jasného počasí vidět všech patnáct pětitisícových ekvádorských sopek) dnes nebude nic. Vrcholový kulatý kráter je přes půl kilometru široký a je možné ho obejít. Pozorujeme páru vystupující z jícnů uprostřed kráteru a ze stěn. V daném počasí vše připomíná spíše výjevy z pekla. Tak to je tedy Cotopaxi.
 |
