Náš (off)roadtrip po Africe měl tři etapy: přípravu, vzrušení na cestě a...

Náš (off)roadtrip po Africe měl tři etapy: přípravu, vzrušení na cestě a vstřebávání zážitků. | foto: Archiv Andrea Kaucká

Sbohem, šedá Evropo! Jak Češi předělali auto z roku 92 a vyrazili do Afriky

  • 7
Vlastně za to mohou Google a pošmourné zimní počasí. Vrátili jsme se právě z Nového Zélandu, ale toulavé boty odmítaly zůstat v koutě. Co takhle projet Afriku po vlastní ose, jako koncem 19. století poprvé Cecil Rhodes, koloniální politik dnešního Zimbabwe? Podívejte se na první díl seriálu Africký deník.

Jak nám internet potvrdil, nebudeme první ani poslední motoristé na cestě napříč Afrikou. Již na počátku 20. století se vydali Francouzi svým modifikovaným Citroënem B2 z Alžírska středem kontinentu do Kapského města, expedice jim trvala osm měsíců. O malinko dříve vyrážel tým z Kapského města po východním pobřeží. Ten se na cestě zapomněl a do Káhiry dorazil až po 16 měsících.

Za téměř století křižování Afriky se mapa takzvaných Trans-African Highways zaplnila, je jich devět a vedou všemi možnými směry. My jsme zvolili kousek jedničky a celou čtyřku – ty míří z Tunisu po východní straně až na mys Dobré naděje. Šest měsíců bude akorát. Vyšel z toho bezva plán, a kdo by to byl řekl, nakonec i láska na celý život.

K takové cestě je třeba nadšení, bezpečné auto a parťák, na kterého se můžete spolehnout. S Reném jsme se seznámili před šestnácti lety na Novém Zélandu, kde jsme oba pracovali a cestovali. Více jsme se poznali ve Velké Británii a Švédsku, kde jsme téměř tři roky žili a pracovali v průmyslu a obchodě. A hlavně šetřili na velký sen. V obou zaměstnáních jsme měli slušnou reputaci, nebyl tedy problém si domluvit pauzu na výlet.

Vila na kolech

Zásadní byl výběr auta, do Afriky pochopitelně s pohonem 4×4. Volba nebyla složitá – naše finanční možnosti ji zúžily. Nejvhodnějšími adepty byly Land Rover, Toyota Land Cruiser a Nissan Patrol, ty v Africe znají a mají na ně náhradní díly. René již cestoval po Austrálii právě nissanem a byl spokojen, patrol tedy zvítězil.

Stan je posazený na předek s otvíráním klasicky nad kapotu motoru.

O rok později jsme koupili variantu K260 2.8 TD Hardtop, rok výroby 1992. Úplně nejvhodnější model to nebyl, ale byl lehce dostupný a za slušné peníze. Výhodou bylo minimum elektroniky, což je do Afriky lepší. Prvních 120 tisíc korun bylo pryč jen pořízením vozidla. Z oholeného bručouna bylo třeba postavit expediční bushtruck. Uvnitř jsme ponechali pouze přední sedačky, zadní byly nahrazeny zásuvkovým systémem. Na něj jsme dali lednici a mezi přední sedačky vložili trezor.

O autorech

Autoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz.

Exteriér auta zbytněl pevnostními nárazníky, na zadní jsme instalovali držák kanystrů s nášlapem na výlez na zahrádku a rezervní kolo, na přední pak naviják. Hardtop chránila konstrukce podporující i zahrádku, na kterou jsme umístili střešní stan. Ten bude pro příštích šest měsíců naší ložnicí a pozorovatelnou.

Technická příprava byla zdlouhavější. Motoru se dostalo téměř generálky, podvozek byl vyměněný za heavy duty značky OME. Přidali jsme i zvýšené sání – takzvaný šnorchl, kdybychom se někde brodili, navíc to uleví i vzduchovému filtru. Většina dílů na autě byla vyměněna za nové – kvalitní a odolné.

Uvnitř jsme ponechali pouze přední sedačky, zadní byly nahrazeny zásuvkovým systémem.

Abychom si mohli dát k výbornému steaku z antilopy chlazené pivko, bylo třeba mít funkční lednici. Přidali jsme tedy duální bateriový systém, na který jsme napojili druhou baterii a naviják. Úpravě auta jsme se, jak vidno, věnovali poctivě, aby nás spolehlivě dovezlo do cíle, na Střelkový mys. Kromě motoru a elektriky jsme si dům na čtyřech kolech přetvořili doma, za pomoci mého bratra, mistra svářeče.

Ach, ta byrokracie!

Noční můrou však bylo papírování: přihlášení auta v Česku, zapsání všech modifikací a expedičních úprav do technického průkazu, získání automobilového pasu, takzvaného Carnet de Passage. To je áčtyřkový doklad, který osvobodí od zbytečného placení cla a dovozové daně v každé z navštívených zemí. Kvůli tomu už mě znali i na ministerstvu dopravy.

V době příprav mnoho Čechů napříč Afrikou nejelo, takže nebylo snadné se dopátrat informací o potřebných dokumentech. Byla to opravdová mise. Ale o to více si celé té výpravy na jih Afriky budeme vážit.

Motoru se dostalo téměř generálky, podvozek byl vyměněný za heavy duty značky...

Na internetu jsme našli poklad: webovou stránku, která sdružuje všechny „overlanďáky“, tedy dobrodruhy, kteří usedají za volant a vydávají se do destinací vzdálených i několik desítek tisíc kilometrů. Od nich jsme na počátku čerpali potřebné informace. Pro naše rodiny, přátele a také pro ty, kteří by rádi vyvezli svého offroada na dalekou cestu, jsme vyrobili blog, kde jsme sdíleli vše – od nápadu po poslední výlet.

Nakonec jsme dokoupili drobné vybavení na kempování, zásoby na cestu, nějaké potřeby na obranu, do kapsy strčili dva pasy, vybrané úspory směnili na americké dolary, které mají v Africe raději než eura. A bylo hotovo. Nashle, Evropo!

Nadšení střídá strach

Po téměř dvou letech příprav jsme konečně odrazili z italského Janova vstříc dobrodružství. Opadl z nás stres a začalo nám docházet, do čeho vlastně jedeme. Do divočiny, o které toho víme málo. Hnala nás touha po poznání, i když se střídala se strachem, co se může stát. Co taková Libye a Súdán, jsou to krvelačné země? Co když nás někde přepadnou? Nebo auto vypoví službu daleko od civilizace?

Do Afriky nás hnala touha po poznání, která se střídala se strachem, co se může stát.

Vzrušení bylo silnější. Vyjeli jsme i přesto, že si někteří klepali na čelo, jiní se loučili navždy, ale pár lidí věřilo, že se vrátíme. Proč také ne.

Těšili jsme se na safari v národních parcích i mimo ně, na romantické západy slunce, vůni akácií, orchestr africké divočiny. Na pozorování nejen velké pětky, do níž patří lvi, sloni, leopardi, nosorožci a buvoli. Na offroadové cesty savanou, kempování v buši, grilování antilopího či krokodýlího steaku na ohni, zatímco šakali, lvi a hyeny čmuchají okolo tábořiště. Na nákupy na barevném trhu a rituální tance domorodců. Na objevování panenského podmořského světa…

A také na to, že úplně zapomeneme na zběsilé evropské životní tempo; to v Africe není složité – my máme hodinky, ale oni mají čas. Tenkrát jsme ještě netušili, že to nebude naše jediná expedice skrze tento pestrý a voňavý kontinent. Do Afriky se od té doby vracíme každý rok, a jestli chcete, můžete se tam prostřednictvím našeho cestovatelského seriálu Africký deník podívat také.