Železničářské geny zdědil Pavel Kosmata po dědečkovi, mašinfírovi na netolické lokálce. Rodiče ho k němu odkládali v dětství na prázdniny.
"A já jsem s ním jezdil na mašince sem a tam. Občas mě nechal zahoukat. Strašně se mi to líbilo. Byl to nejsilnější impulz, který ovlivnil moji budoucí kariéru," vzpomíná 46letý Pavel Kosmata.
S dráhou nakonec spojil celý svůj dosavadní život, a nejen ten profesní. S partou nadšenců ze spolku Pošumavská jižní dráha, kde je předsedou, se mu podařilo vybudovat v Novém Údolí na Šumavě nejkratší mezinárodní železnici na světě.
Na původním náspu trati znovu položili koleje přes státní hranici do Německa v délce 105 metrů a obnovili přeshraniční provoz. V létě se tu díky nim můžete svézt replikou parní lokomotivy, šlapací drezínou a získat pamětní jízdenku. Jízdné je dostupné každému, protože je dobrovolné.
"Nádražíčko v Novém Údolí a sousední německé městečko Haidmühle jsme uviděli poprvé s kamarádem Romanem Kozákem jako mladí kluci na vandru ze stožecké skály. To bylo jediné místo, odkud je bylo možné spatřit, a pro nás to bylo mytické zapovězené místo, o kterém jsme snili," vypráví Kosmata.
Když strojvedoucí Kosmata s výpravčím Kozákem křižovali šumavské kopce v okolí svého pracoviště na volarském nádraží v maskáčích s bágly na zádech a provokovali pohraničníky, vysnívali si, co asi za neprostupnými dráty je.
"A až nám jednou dají ten devizový příslib, že nepojedeme někam do Itálie, ale půjdeme v maskáčích na Strážný s tím vízem a s tou výjezdní doložkou a těm péesákům se vysmějem, že to máme povolené. A budeme chodit po té druhé straně Šumavy a budeme si to fotit a užívat," líčí usměvavý muž se zvídavýma chlapeckýma očima.
Pavel Kosmata46letý rodák z Netolic nastoupil po absolvování maturitního oboru elektrikář na dráhu. Začal tam jako mechanik čistit podvozky lokomotiv, poté si udělal strojvůdcovské zkoušky a řídil lokomotivu. Ve zralém věku vystudoval pro potěšení Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, bez přerušení práce na dráze, kde působí dodnes. Místo strojvedoucího časem vyměnil za pozici úředníka státních drah a skončil na místě, kde tvoří jízdní řády pro Jihočeský kraj a má na starosti obchod na železnici pro České dráhy. Je rozvedený, má dvě dcery ve věku 22 a 17 let. Mezi jeho největší koníčky patří hudba (hraje na housle, mandolínu a kytaru), cestování a aktivity spolku Pošumavská jižní dráha v Novém Údolí, kde je předsedou. |
Jako železničář byl v socialistické éře naprosto konsternovaný potěmkinovským stylem v tomto kusu česko-německého příhraničí. Trať do Nového Údolí v jízdním řádu Českých drah stále existovala, byly na ní i pravidelné vlakové spoje, ale ve skutečnosti se tam nesmělo.
"Bylo to něco neuvěřitelného. Na mapě to bylo, ale osobní vlaky tam nesměly, nikdy jsem se do Nového Údolí vlakem nedostal. Ale navzdory tomu tam komunisté vesele vyváželi dříví. Přijel nákladní vlak, vysypal klády a z Německa si pro ně přijely přes zelenou hranici náklaďáky, ačkoli tam žádný oficiální přechod nebyl. Lidé si mezi sebou vyšmelili nějaké exotické banány nebo pomeranče za ruský šampus, který byl zase hitem v Německu," připomíná dobové praktiky na zavřené západní hranici Kosmata.
Sám se nikdy nedostal na seznam oddaných prověřených strojvůdců, kteří se do zakázané zóny mohli podívat aspoň z kabiny lokomotivy. Jenže pak přišel rok 1989, politický režim se změnil a nadšený železničář a tramp si najednou mohl prohlédnout vysněné Nové Údolí na vlastní oči.
A nebyl to moc povzbudivý pohled. Vybásněné místo bylo zdevastované, ležela tam hromada nepořádku, stočené dráty a nikde nic. Naději na zlepšení situace a uvedení bývalého prosperujícího nádraží do lepšího stavu však dávala euforie, která nastala po stržení Železné opony na české i německé straně.
"Všichni jsme se měli rádi, Němci, my, všichni se bratřili a měli obrovské plány a úžasné nápady. Na spoustě konferencí se mluvilo o tom, jak obnovíme hraniční přechody i železnici. A když už to trvalo rok, dva, a nic se nedělo, řekli jsme, že prostě všem ukážeme, jak se to dělá," popisuje.
Nové Údolí je cílem tisíců turistů
Jenže už zdaleka nešlo vše tak hladce, jak si to parta nadšenců představovala. Z vize, že dostanou od dráhy na bohulibý nápad natáhnout koleje zpátky přes hranice pozemky i koleje zadarmo, záhy vystřízlivěli.
Do země už dorazil těžký kapitalismus, všude se privatizovalo a nic se jen tak nerozdávalo. Alespoň jim ne. A tak následovala léta dohadování s úřady o prodej potřebných pozemků a shánění materiálu na stavbu kolejí. Tím se všechno zkomplikovalo a oddálilo.
"Nicméně, po různých peripetiích jsme v roce 1999 ty koleje přes hranici položili. Za pomoci koně, čtyřiceti studentů a spousty dobrovolníků aspoň symbolicky přes tu čáru a splnili si náš vnitřní slib, že je prostě položíme," říká Kosmata.
Nové Údolí je v turistické sezoně už léta cílem tisíců turistů, ale i rodáků z obou stran hranice, kteří se tam mohou svézt na nejkratší mezinárodní železnici, prohlédnout si muzeum a občerstvit se v krčmě ve vagonu.
Kosmata si však dodneška při vyprávění o vysněném oblíbeném místě vždycky znovu vybaví vyjevený výraz policistů, když tam přišel s partou v roce 1991 poprvé.
"Byly tam ještě hranice, závora a celnice. A my jsme tam přitáhli, dvacet trampů v maskáčích. Slušně jsme pozdravili, přešli tu závoru a rozdělali si na hraničním mostě oheň. Policisté se nevěřícně zeptali, co tam děláme, a já jim řekl, že jsme si to tu pronajali a slavíme státní svátek. Ani nevěděli, že 28. říjen je státní svátek. Padal sníh, hřáli jsme se u ohýnku a nikde nic nebylo," odmlčí se zasněně při vzpomínce Pavel Kosmata.
Se spolkem Pošumavské jižní dráhy slaví v Novém Údolí říjnový státní svátek každoročně. Září a říjen tu stráví brigádami, letos se chystají prodloužit dráhu o další kousek do Německa. Majitel jim slíbil pronajmout svůj pozemek s někdejšími kolejemi za basu piv na Vánoce.
