Pětičlenný tým cukrářů připraví zhruba ze 100 až 150 kilogramů sladké hmoty dějiny Třeboně až po 19. století. S nápadem na expozici přišlo Muzeum čokolády a marcipánu v Táboře.
„Marcipán je srovnatelná hmota s jakoukoliv jinou modelovací látkou. Je velmi tvárný, a proto nám přišlo, že by mohlo být hezké s jeho pomocí ztvárnit příběh a souvislosti spojené s dějinami jihočeského města,“ vypráví manažerka muzea Lenka Želivská.
Cukráři nyní dostali za úkol zpracovat více než deset témat, která se vztahují k Třeboňsku. Otevření muzea je naplánované na 1. května. Želivská například pátrala nejen po reáliích, ale i po tradovaných pověstech.
„Málokdo ví, že k rybníkáři Jakubu Krčínovi se váže pověst, jak jezdí kolem Rožmberka na spřežení, které táhnou dva černí kocouři. I to bychom rádi vtělili do marcipánu. Příběh pak doplníme i textem, kým vlastně Krčín byl,“ doplňuje Želivská. Chybět podle jejích slov nebude ani pověst o rybníku Svět, který má prý dlážděné dno.
Expozice by se také měla věnovat zakládání města, lázeňství, Štěpánku Netolickému, pohřbu Petra Voka, podobě městských trhů v 19.století, založení kláštera nebo Tylovu divadlu.
„Budou to spíše miniatury, ale třeba vyrobit divadelní hlediště může trvat minimálně měsíc a půl,“ zmiňuje Želivská. Na reáliích spolupracuje Muzeum čokolády a marcipánu s městem, které dodává podklady. „Ještě jsme uvažovali o kopii sochy Jakuba Krčína, která je na hrázi Světa, ale nakonec vzhledem k omezenému prostoru se do toho asi pouštět nebudeme,“ říká Želivská.
Prostor, v němž návštěvníci najdou marcipánový ráj, bude rozdělený na část expozice a prodejnu sladkostí. Lidé si odnesou marcipánový erb s pětilistou růží, kapříky anebo vodníky.
Ti, co si rádi doma sladkou tečku vytvoří sami, si mohou odnést marcipán pro vlastní výrobu. V patře se budou také celoročně konat dílny, kde si děti mohou z marcipánu modelovat.
„Chceme pořádat i pravidelné přednášky o marcipánu a pozvat si sem zajímavé hosty. Bude to především pro místní, kteří se dozvědí, třeba jak reagují marcipán a čokoláda dohromady,“ líčí Želivská.
