Železničáře a spisovatele v jedné osobě nepotkáte u piva v restauraci. Buď se věnuje své práci ve vlaku, nebo doma píše. Přesně takový je František Tylšar z Veselí nad Lužnicí, který navíc organizuje projekt Literáti na trati. Naštěstí ale právě čeká na texty od autorů a svou povídku už má napsanou, proto si udělal čas na posezení s MF DNES v českobudějovických Masných krámech.
„Zpracoval jsem zážitek, který se mi přihodil před lety ve vlaku, v němž lidé jeli na pochod Praha - Prčice. V konečné stanici jsem pak procházel prázdné vagony. V jednom kupé visela na háčku věc, kterou bych od účastníků pochodu nečekal: červené erotické kalhotky. Dal jsem si je do kapsy a šel sepsat protokol o nálezu. Kolega s úsměvem podotkl: Hlavně je v té kapse nezapomeň, nebo to doma nevysvětlíš.“
Jak to bylo dál, si čtenáři přečtou, až povídka vyjde. František Tylšar dokáže rozvinout drobnou zápletku i zaznamenat životní příběhy. Přicházejí k němu ve vlaku ze všech stran.
„Lidé se v kupé cítí vlastně tak trochu jako doma. Proto si při dlouhé jízdě rádi povídají a prozradí na sebe spoustu věcí. Ještě ve vlaku si vždycky zapíšu kratičkou poznámku, a když pak doma usednu k počítači, díky zápisku se mi v paměti znovu rozvine celé vyprávění.“
František Tylšar (52 let)Narodil se 12. prosince 1966 v Šumperku, mládí prožil ve Víceměřicích, od roku 1991 bydlí ve Veselí nad Lužnicí. Pracuje na železnici, v současné době jako vlakvedoucí. Ve volném čase literárně tvoří a organizuje projekt Literáti na trati. Absolvoval Střední odborné učiliště železniční v Olomouci, obor železničář. Poté vystudoval Střední průmyslovou školu dopravní v Moravských Budějovicích. Další vzdělání si rozšířil studiem andragogiky. Je členem Obce spisovatelů a předsedou Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Zároveň působí jako vedoucí literární skupiny FISAIC (Mezinárodní federace pro volný čas železničářů). Kromě literatury se věnuje fotografování a hře na akordeon. Je podruhé ženatý, má čtyři děti: Kláru, Martinu, Michala a Jakuba. |
Jako důkaz vyndává z pouzdra mobilu papírek. Jsou na něm dvě slova: Jedu zítra. „Tak vypadá základ další povídky,“ prozrazuje. „Stalo se to na nádraží v Holešovicích. Přistoupila ke mně asi osmdesátiletá babička a ptala se: Z kterýho nástupiště mi to jede do Ústí nad Labem. Říkám: Z druhýho, spěchejte, vlak odjíždí za tři minuty. A ona: Co mě tu proháníte? Já jedu až zejtra!“
František Tylšar zasouvá papírek zpátky do pouzdra a jeho krátké zamyšlení prozrazuje, že už hledá cesty, jak příběh rozkošatět. Takhle přemýšlí člověk, který je předurčený pro literární tvorbu. Ale na to, aby své předurčení začal naplňovat, si musel počkat až do svých 42 let.
„Za tu dlouhatánskou literární pauzu může příhoda z první třídy. Dostali jsme za úkol vytvořit jednoduchou básničku. Můj spolužák Pepa se vytasil s verši, které mu asi napsal táta: Když jel Kudrna okolo Brna, přes cestu mu přeběhla srna, a když jel zase, přeběhlo mu přes cestu prase. Vzhlížel jsem k Pepovi a říkal jsem si: Tohle bych nikdy nedal. Místo veršování jsem si přemýšlel o svých milovaných vláčcích.“
Vlastně ve volném čase nemyslel na nic jiného než na železnici. Den roku 1972, kdy jejímu kouzlu propadl, si pamatuje stejně dobře jako Pepovu básničku. Bylo mu pět let a šel s dědou na nádraží v domovských Nezamyslicích na jižní Moravě.
Stokoruna a děda vášnivý kuřák
„Na cestě k vlaku jsem našel stovku a děda z toho měl velikou radost. Byl totiž silný kuřák a hned si spočítal, že při tehdejších cenách cigaret mu můj nález zaplatí kouření na měsíc. Pak jsme jeli motoráčkem na výlet, dědu hned při rozjezdu přepadla chuť na cigaretu a odešel si zakouřit na záchod. Vtom se objevil průvodčí a zeptal se, jestli cestuju sám. S dětskou nevinností jsem odpověděl, že se mnou jede děda a zrovna kouří na záchodě. Průvodčí za ním doběhl a napařil mu čtyři koruny pokuty. Pak mi půjčil kleštičky, abych sobě i dědovi procvakl jízdenku. Od toho okamžiku jsem snil, že jednou budu průvodčí.“
U snění ale nezůstalo. František si doma stavěl dětskou železnici a chtěl mít všechno tak, jak je to ve skutečnosti. Dokonce už jako dítě studoval drážní předpisy. Když se rozhodovalo o jeho budoucím povolání, nikoho nepřekvapilo, že si podal přihlášku na železniční učiliště v Olomouci. Pro tamní učitele byl pravým požehnáním.
„Náš třídní si v klidu odcházel zařizovat svoje věci, protože věděl, že zvládnu vyučovat místo něho. Dokonce jsem i zkoušel a rozdával známky. Po vyučení jsem si udělal nástavbu s maturitou a na vojně jsem sloužil u železničního vojska. V roce 1991 jsem jako čerstvě ženatý zakotvil ve Veselí nad Lužnicí, protože mi tu dráha nabídla byt. Moc se mi na jihu Čech líbí.“
Nyní by podle zásad stavby příběhu měl přijít obrat. A ten také přišel. Do života Františka Tylšara vstoupila tvorba. „Nejdřív ale docela jiná než básničky a povídky,“ říká s úsměvem. „Nějaký čas jsem se věnoval železničnímu vzdělávání a díky němu jsem se dostal i k tvorbě předpisů a výukových textů. Pak jsem se vrátil zpět do provozu a najednou jsem zjistil, že mi psaní chybí. Potřeboval jsem ho nějak doplnit.“
Napsal několik oddechových veršovánek a poslal je po sociálních sítích. Za odměnu mu přišla spousta jahůdek. Jahůdka tam totiž byla symbolem nejvyššího hodnocení. „Začali mi říkat Jahodový básník. Když získáte takovou přezdívku, je to prostě závazek, který musíte naplnit. Proto jsem ve volných chvílích začal pilně psát básně i povídky a zároveň jsem si doplňoval teoretické znalosti. A za své výtvory jsem dostával další a další jahůdky. Velkou odměnou pro mě bylo, že mě do svých řad přijali autoři Jihočeského klubu Obce spisovatelů.“
O vlacích píše i Radim Uzel
Pro Františka Tylšara se stalo psaní stejnou vášní jako železnice. Působí v několika volnočasových organizacích, přispívá do železničářského tisku, dosud vydal šest samostatných knižních titulů a u 27 je podepsaný jako spoluautor. Důležitým inspiračním zdrojem je pro něj život na železnici.
„Před šesti lety mě napadlo, že určitě nejsem jediný na dráze, kdo píše, ale asi jsem jedním z mála, kdo se odvážil se svou tvorbou na veřejnost. A tak jsem vymyslel projekt Literáti na trati. V roce 2014 jsem v drážním tisku zveřejnil výzvu, aby mi železničáři poslali svoje texty, že z nich sestavím antologii.“
Do prvního ročníku přispělo 18 autorů a od té doby počet jen narůstá. Loni už vydávali antologii ve dvou dílech, protože zájem publikovat projevilo více než sto literátů. K železničářům se připojili také literárně tvořiví cestující, kteří mají železnici rádi. V almanachu jsou i jména známých osobností – své texty inspirované cestováním ve vlaku poslali například lékař Radim Uzel a advokátka Daniela Kovářová.
„Mám radost, že se nám podařilo na stránkách almanachu spojit různorodé autory, kteří se jistě potkávají také ve vlaku. I díky jejich tvorbě si fenomén železnice získává další příznivce. Teď se chystá nový almanach, který bude mít podtitul Vlaky jsou plné příběhů. Uzávěrka je 31. března a já už se nemůžu dočkat, až si přečtu i texty nových autorů. Na podzim knihu vydáme a slavnostní autogramiáda všech autorů se tradičně odehraje v prostorách prezidentského salonku na Hlavním nádraží v Praze,“ plánuje Literát na trati a Jahodový básník František Tylšar.
