„Dítě v první třídě už by mělo mluvit bezchybně, aby se mohlo soustředit na to, co ho čeká. Ale devadesát procent dětí to neumí,“ konstatuje Hájková.
S jakými nejčastějšími vadami řeči dětí se setkáváte?
Patří mezi ně patlavost, vývojová vada řeči a koktání. Patlavost je nesprávná výslovnost jedné či více hlásek. Souběžně s tím souvisí fonematické uvědomování, kdy dítě nerozlišuje hlásky ve slovech jak na začátku, na konci, třeba s c z, č š ž nebo r, l a různě zaměňuje. Opožděný vývoj řeči může mít různé příčiny. Většinou jde o prostý opožděný vývoj řeči, někdy ale za ním může být například i postižení centrální nervové soustavy.
A kde jsou kořeny koktavosti?
Může to být tím, že rodiče mají rychlé tempo řeči, nebo tím, že se jim chce dítě vyrovnat. Další věc je, že je na něj kladen velký tlak, a když se zkombinuje více faktorů, vznikne koktavost. Někdy se na ní podepíše i to, že člověk, aniž by si to uvědomoval, zvýší hlas a dítě se bojí. Vnímá to jako strach a vznikne problém, o kterém rodič nemusí vědět.
Zažila jste podobný případ?
Například přišla maminka s tím, že dítě koktá. Ale tak, že jenom nezadrhává na první slabice, ale že už i prolonguje, tedy opakuje a protahuje hlásky a slabiky. Po rozboru situace jsme došli k tomu, že maminka je velmi příjemná, tatínek hodný a ve školce vše v pohodě. A bylo to pouze v tom, že tatínek, který pracoval v hlučném prostředí, musel zvyšovat hlas a mluvil tak podvědomě i doma. Dítě z něj cítilo velkou autoritu, bálo se a výsledkem bylo koktání.
Co děláte pro to, aby s vámi dítě vůbec spolupracovalo?
Celé vyšetření i terapii děláme formou hry, i v mé ambulanci to vypadá spíš jako v herně. Dítě si tu namaluje obrázek, pohrajeme si, zkusíme nějaké testové metody, na jaké úrovni jsou děti, a pak nastavuji terapii. Hru, nápodobu, klasické praktické ukázky, žádné drilování.
Jaká je průměrná doba léčení?
To je hodně individuální. Pokud začneme třeba se tříletým dítětem, u kterého je třeba jen decentně pracovat s hláskami, může mít za půl roku všechno srovnané. Záleží nejen na věku dítěte a jeho konkrétní řečové vadě, ale i na tom, jak spolupracuje rodina, jak s dítětem pracuje. Průměr u normálního dítěte může být rok, ale může být i delší, pokud jsou tam těžší diagnózy, jako kombinovaná postižení.
Nabízíte i nadstandardní péči?
Ano. Máme dva programy - grafomotoriku a metodu D. B. Elkonina. Grafomotorika pro skupinky až šesti dětí je stimulační program pro děti od pěti let, které se připravují na vstup do školy, ale i pro malé školáky, kterým psaní a čtení moc nejde. Součástí je naučit dítě správně dýchat i další cvičení, máme na to speciální místnost. Řeč jde vždycky s pohybem, takže grafomotorika vám vylepší jak slovní zásobu, tak pohybové schopnosti.
A co přináší metoda Elkonina?
V ní postupujeme od mluveného slova ke čtenému. Je to metoda zaměřená hlavně na rozlišování sluchem, protože to je nejpodstatnější pro čtení a psaní. Děti jsou vtaženy do příběhu, kdy postupujeme od slabikové struktury slova k hláskové. Samohlásky, souhlásky, dvojhlásky, měkčení. Děti si vymalují obrázky, vedou je kreslené pohádkové postavy i maňásci. Jako plus v této metodice vidím, že se to nejenom naučí, ale zároveň si zvednou sebevědomí. Hlavně pro děti, které se bojí dělat chyby, je tu bacil omyl. Děti se naučí nebát se dělat chyby a po 33 lekcích umí všechno, co by měl umět žáček do první třídy.
Jak rodiče poznají, kdy jít s dítětem do logopedické poradny?
Většinou to určuje pediatr, když k němu přijdou na prohlídku. Při kontrole dítěte ve třech letech většinou ještě vyčkává a další následuje v pěti. Proto máme velkou zásobu pětiletých dětí, ale já osobně bych to posunula o hranici níž, aspoň na čtyři roky. Do logopedické poradny musí mít dítě doporučení od pediatra, do nadstandardních programů mohou rodiče hlásit své potomky sami.
Jak může neřešený logopedický problém zkomplikovat dítěti učení a život?
Když nebude umět rozkládat slova na jednotlivé hlásky a manipulovat s nimi, nebude slyšet to, co má, v diktátu bude psát hlásky jinak. Bude zápolit s psaním, se čtením i s mluvením. Nebude učivu rozumět a v kolektivu dětí se snadno stane terčem výsměchu. Následkem může být prohlubující se deprese, může to dojít do koktavosti i neurotizace a rodiče mají další problémy.
Stíháte uspokojit zájem?
Zájem o logopedickou terapii, ale i nadstandardní programy stále narůstá. Bohužel nejsem schopná uspokojit všechny žadatele. Přitom nejvíc jsou plné naše ambulance vždy koncem prázdnin a v září, protože děti jdou do škol a rodiče začínají řešit problémy za pět minut dvanáct. Máme přeplněno.
Jaké máte pocity, když slyšíte na ulici malé školáky?
Dítě v první třídě už by mělo mluvit bezchybně, aby se mohlo soustředit na to, co ho čeká. Ale devadesát procent dětí to neumí. Je to na zvážení rodičů, řada z nich to neřeší. Učitelka je na řečové vady dítěte může upozornit, ale oni třeba mají problém docházet pravidelně na logopedii. Já se snažím, aby terapie byla jednou za tři týdny, aby děti nezapomněly, že mají nějakou povinnost. A někteří rodiče s nimi ani zadané věci doma neprocvičují.
Co byste vzkázala rodičům?
Aby doma trochu ubrali na telefonech a tabletech a vrátili se ke knížkám a k rozhovorům. Protože spousta rodičů dneska neumí mluvit s dětmi, posadí je před televizi, před počítače a chybí komunikace rodič dítě. Z mého pohledu je to hodně o dnešní rychlé době, kdy rodiče nemají čas, nehrají si s potomky, nečtou jim. Dětem dnes hodně chybí slovní zásoba. Takže na rodiče apeluji – začít od sebe a začít včas.
