Více než 500 domů, městečko Dolní Vltavice, část Frymburka, tucet obcí, dvě nádraží, desítky kilometrů silnic, mosty, grafitové závody, cihelny i tuhové doly. To vše zmizelo spolu se vznikem Lipenské přehrady v letech 1952 až 1960.
Jak to tam vypadalo před stavbou vodního díla, odhaluje kniha Lipno - krajina pod hladinou. Je v ní 280 snímků od dvaceti fotografů. Velkou část uvidí čtenáři vůbec poprvé. Většina pochází z českokrumlovského Fotoatelieru Seidel. Novinku vydal Českokrumlovský rozvojový fond.
Při sestavování knihy se podařilo nalézt a sestavit například dosud neznámé panorama krajiny kolem Horní Plané.
„Nechybí nejstarší dochovaný snímek grafitových dolů z roku 1872, nejstarší pohlednice se zachycením Černé v Pošumaví z roku 1899, jediný Seidelův snímek starého Lipna nebo panoramatické záběry dokumentující postupující zátopu Frymburka,“ líčí jeden z autorů Petr Hudičák z Musea Fotoatelier Seidel. Spolu s ním na knize pracovali Jindřich Špinar a Zdena Mrázková.
Po generaci německých fotografů přicházeli čeští
Lipenská krajina měla štěstí na řadu fotografů. Ti nejprve přicházeli a fotili lidi, vesnice, památky a přírodu. Netušili, že zachycují scenérie, které jednou pohltí jezero.
„Nezáměrně tak vytvořili celé svitky fotoreportáží ze zaniklého světa pod budoucí hladinou. Po generaci těchto většinou německých fotografů přišli čeští, kteří se už vědomě snažili na svých snímcích zachovat obraz zdejší krajiny, protože věděli, že Lipno brzy vše zatopí,“ dodává Hudičák.
Portréty Josefa a Františka Seidelových zase představují místní hudebníky, spisovatele, aristokraty, politiky, ale i pracující na nádraží v Nové Peci nebo obyvatele Lipna, kde dnes stojí Marina.
Některé momentky zachycují například období před druhou světovou válkou, kdy začali horní tok Vltavy objevovat první vodáci na kánoích. Přímo na hladině se setkávali ještě s voraři.
Atraktivní částí jsou dobové snímky ze stavby přehrady a hydroelektrárny, fotografie prvních zájezdů na Lipno, první plavby parníku i na přívozu. Nejnovější letecké snímky jsou od českokrumlovského fotografa Libora Sváčka.
„Díky dnešní technice jsme získali úplně nové pohledy“
Lahůdkou je několik panoramatických snímků. „Některé pořizovali fotografové s tím, že z nich zamýšleli vytvořit panorama. Tehdejší technika jim fotografie ale neuměla spojit. Jiné snímky zase na sebe částečně navazovaly. Díky dnešním grafickým programům je dovedeme spojit, a získáme tak úplně nové panoramatické pohledy,“ popisuje grafik Tomáš Halama, který měl na starosti celou úpravu knihy a zpracování fotografií.
Ve střední Evropě je podle autorů jen málo míst, která prošla tak razantní proměnou během několika málo desetiletí jako právě krajina kolem Lipenského jezera. Hlavní změnou nebyl jen vznik samotné přehrady, ale i poválečný odsun původního obyvatelstva.
Tyto momenty v knize připomínají ukázky ze vzpomínek fotografovaných lidí, citace z literárních děl i příběhy pamětníků.
„Žili jsme v osadě Nové Domky. Doslova přes noc jsme se v roce 1958 museli stěhovat do Loučovic do nedokončené novostavby. Rychlý přesun byl hlavně z důvodu nečekaně prudkého vzestupu vodní hladiny,“ vzpomíná 85letý František Anderl.
Představení publikace se zúčastnil také 87letý Karel Matzner, poslední stavbyvedoucí lipenské hydrocentrály, který v roce 1961 stavbu předával do provozu.
„Po skončení ČVUT jsem si vybral takzvanou umístěnkou Lipno. O to nikdo neměl zájem, každý se tlačil do Prahy. Ale já byl křtěný Vltavou. Na řece jsem s tátou chytal ryby od šesti let. V roce 1953 jsem nastoupil a po osmi letech jsem Lipno poslední kolaudací opustil. Nejraději vzpomínám na okamžiky, kdy nám vodní dílo přibývalo pod rukama,“ vypráví Matzner.
