Na Vltavě pod Vyšším Brodem mu už v jednasedmdesáti letech dělají problémy zrádné balvany pod hladinou. Raději má pískové lavice v řece nad lipenskou nádrží. Říká, že aby šel na ryby, nesmí pršet ani být příliš jasno, nemůže ale ani moc foukat. I kvůli takovým nárokům se sám s rybářským prutem vydal letos k vodě zatím jen dvakrát.
Karel KřivanecNarodil se 5. července 1947 v Liberci. Po základní škole ve Stráži nad Nisou a libereckém gymnáziu studoval Přírodovědeckou fakultu v Brně. Pracoval později střídavě v Parazitologickém ústavu a Vojenském zdravotním ústavu. Rybařit začal už jako kluk, při studiích v Brně se věnoval závodně rybolovné technice. V roce 1978 se přestěhoval do Českých Budějovic, v roce 1986 vyhrál krajský přebor v muškaření v jižních Čechách a začala jeho závodnická kariéra. Od roku 1990 je prezidentem Czech National Fly Fishing Committee, účastnil se 14 mistrovství světa v muškaření a čtyř evropských šampionátů. V roce 1996 byl organizátorem mistrovství světa v muškaření v Českém Krumlově, o čtyři roky později pak evropského šampionátu v Kostelci. Jako vedoucí české reprezentace působil až do roku 2005. Je ženatý, má tři děti. |
Dění okolo rybářského sportu ale Karel Křivanec stále bedlivě sleduje. A pochvaluje si tak i úspěchy našich na nedávném mistrovství Evropy v lovu ryb na umělou mušku, které se konalo na Vltavě.
Od konce 80. let to byl právě on, kdo pomáhal přivést české reprezentanty v lovu ryb na umělou mušku mezi světovou elitu. Sám se podílel na organizaci dvou šampionátů, s reprezentací procestoval celý svět a jako její vedoucí působil až do roku 2005. Publikoval také množství článků a knih.
„Asi je to tím, že jsem workoholik. Když nemám něco na práci, jsem z toho nervózní. Tak musím pořád něco dělat, třeba jen navlékat na háčky zátěže nebo chystat vydání nějaké knihy,“ říká s úsměvem.
S rybařením začínal jako mnoho jiných kluků v 50. letech minulého století se špendlíkem na niti. I když se později věnoval lovu ryb se stále větší vervou, jeho hlavním oborem se stala na dlouhé roky parazitologie. Ta ho zavedla až do Českých Budějovic, kde žije od roku 1978.
„Moje rodina původně pochází z Radomyšle od Strakonic, odkud se přesunula do Pelhřimova. Po druhé válce pak rodiče odešli do Stráže nad Nisou u Liberce, kde jsem vyrůstal a začal i rybařit. U strýce v Pelhřimově jsem asi v roce 1958 chytil první dva kapry na Sedlické přehradě. Potom jsem chodil v Liberci na Střední všeobecně vzdělávací školu, dnes by to bylo zase gymnázium. A dostal jsem se do Brna na Přírodovědeckou fakultu. Bydlel jsem tam u babičky pět let,“ vzpomíná Křivanec.
Po roční vojně se hned dostal do mykoparazitologické laboratoře Parazitologického ústavu v Pardubicích, kde pracoval čtyři roky. V té době už se otevíralo středisko ústavu v jižních Čechách, kam se přesunul. V obci Klec u Lomnice nad Lužnicí pracoval další čtyři roky, dostal se až do pozice vedoucího stanice, kde nejprve pracovali jen čtyři lidé. Pak tam začali přesouvat další kolegy.
„To byli členové jedné strany, kde jsem já nebyl. Tak jsem byl zkrátka odstraněn z ústavu, kde jsem se zabýval výzkumem hlubokých mykóz, plísní a přešel jsem do Vojenského zdravotnického ústavu na oddělení virologie, kde jsem vydržel sedm let. A mezitím vznikl další Parazitologický ústav v Českých Budějovicích, jehož ředitel si mě zase stáhl zpátky,“ popisuje.
Nasbíral desítky tisíc klíšťat, přisáté měl jen jedno
I když původně vypracoval diplomovou práci na téma parazitů žab, kterými se chtěl zabývat i v další kariéře, dostal se k nim po škole už jen krátce právě v Kleci. V Českých Budějovicích se ale už věnoval výzkumu klíšťové encefalitidy.
„Za tu dobu jsem měl asi 50 izolací viru klíšťové encefalitidy, což bylo rozhodně nejvíc, co měl kdo na světě. Byl jsem spíš tedy takový lovec mikrobů nebo parazitů. Dnes už se to všechno dělá na tkáňové úrovni biochemie, to už je úplně jiná věda než za mého mládí. Ale kdybych byl ještě mladý, tak bych se do genetiky pustil také, je to úžasná disciplína,“ říká.
Klíšťat nasbíral v terénu za sedm let desítky tisíc. Sám měl na sobě za tu dobu přisáté jen jediné. Vypozoroval, že nejspolehlivější ochranou jsou obyčejné holinky, do nichž se zastrkají nohavice kalhot.
„Jsou jen dvě cesty, kudy k vám může klíště proniknout. A to je lem nohavic a pak okraj rukávů, když člověk sbírá třeba borůvky. Že klíšťata padají ze stromů, je nesmysl,“ popisuje muž, který se podílel i na testování vakcín proti encefalitidě. Dění v oblasti parazitologie sleduje i v penzi. „Je třeba připomínat, že naši parazitologové z Budějovic mají úžasné výsledky,“ míní.
Červů byl za komunistů nedostatek
Nyní je ale Křivanec známý především v rybářských kruzích, v poslední době se navíc zabývá i vydáváním knih – a to nejen těch vlastních nebo s rybářskou tematikou.
Když přišel do Brna, věnoval se nejprve závodnímu lovu na plavanou. V tehdejší době to ale bylo obtížné. Jako nástraha sloužili, stejně jako dnes, především bílí masní červi, larvy much. Jenže tenkrát nebyli k dostání pohodlně v obchodech jako dnes.
„Museli jsme jet na jatka do Břeclavi, kde jsme půl dne přehazovali hromadu kravských hlav, abychom nasbírali pytlíček červů. Bylo to dost náročné a ne moc vábné, výsledek přitom nebyl nijak oslnivý. A tak jsem přešel na rybolovnou techniku. A občas jsme vyrazili i na Svratku na lipany, což byly dost obtížné lovy,“ přibližuje, kdy se prvně přiblížil muškaření.
Když přišel do Budějovic, pokračoval v závodění v rybolovné technice a věnoval se lovu pstruhů na přívlač, třeba pod Loučovicemi, kde se tou dobou řeka čistila po zastavení výroby v tamních papírnách.
Knihy vydával i praděda
V 80. letech minulého století začal působit jako funkcionář, od 32 let byl sportovním referentem v rybářském svazu, 16 let jihočeským krajským rybářským hospodářem a po revoluci se stal i členem Rady Českého rybářského svazu. Tou dobou si pořídil chalupu ve Stögrově huti u Volar, nedaleko jeho zamilované horní Vltavy.
O tom, jak se tam pokoušel na tehdejší náčiní chytat první obrovské lipany, píše i ve své knize Doberské lipanění, která vyšla i v Británii. „Bylo to těžké, protože pruty byly příliš tvrdé a vlasce naopak mnohem méně pevné. Takže se velká ryba, i když se ji podařilo donutit k záběru, většinou utrhla a o obřích lipanech se jen snilo. Dnes je vše mnohem snazší, takže se ryby musejí mnohem více chránit. Lovné velikosti jich doroste jen opravdu zlomek, a tak rybáři musejí vše pouštět,“ podotýká.
Nespočet historek má i z dob, kdy se tvořila česká muškařská reprezentace a vyrážela po revoluci na první světové šampionáty. Křivanec byl u toho jako závodník, pořadatel a později i jako vedoucí české reprezentace.
„V roce 1990 jsme se chystali do Walesu. A pořád se řešilo, jestli tam máme jet, a nebo ne. Nakonec jsme vyrazili a poprvé přivezli zlaté medaile. A to proto, že tehdy se chytali hlavně lipani a to je naše největší zbraň. Rozhodující rybou byl ale malinký pstruh, chytil ho Milan Janus ze Strakonic na mou mušku, které jsem dal jméno Zkratka,“ vzpomíná.
Následoval Nový Zéland, Itálie a další státy, kde reprezentace získávala zkušenosti, okoukávala taktiky a různé způsoby lovu. V současné době patří spolu s Francouzi mezi světovou špičku.
O svých zážitcích, metodách lovu a umělých muškách napsal řadu knih a článků, díky nimž nebývale přibylo muškařů mezi českými rybáři. Zpopularizoval například jezerní muškaření, oblíbené ve světě, ale u nás dříve prakticky neznámé. Popsal i různé moderní způsoby lovu na mušku a nové nástrahy.
V současné době se zabývá prodejem rybářského náčiní, dál píše články a připravuje další knihy k vydání ve svém nakladatelství Grayling and Trout Publishing. „Možná jsem to podědil, vydáváním knih se zabýval i můj praděda, který své paměti sepsal v době heydrichiády. Já je pak také vydal. Nyní připravuji k vydání další dva díly Davídka od dnes zapomenutého autora Ivana Nového. Jsou to díly, které zatím nikdy nevyšly. Ty předchozí dva Nový vydal za svého života a byly velmi populární,“ připomíná.
