Nechybělo mnoho, aby se čtenáři na sklonku 80. let dozvěděli o skutečném příběhu jedné z obětí koncentračních táborů. Rukopis se však ztratil a Antonín Pelíšek příběh své babičky znovu sepsal po 40 letech. Ve své nové knize Dlouhý most znovu prožívá dětství ve schizofrenní společnosti.
„Něco jiného nám říkali rodiče, něco jiného škola. A my jako kluci jsme si museli utvářet vlastní názory,“ říká 71letý spisovatel a redaktor MF DNES.
Na první straně knihy je naskenovaný lístek z Terezína adresovaný Václavu Peškovi, jedné z postav. To napovídá, že se nebude jednat o vymyšlený příběh.
Je to částečně autobiografie o mém dětství, kdy jsem začal poznávat osudy mé rodiny. Doma jsem objevil schované lístky, háčkované pantoflíčky a další suvenýry z Terezína. Postupně jsem se začal dozvídat o osudu mé babičky, která zemřela v lednu 1945 v koncentračním táboře Ravensbrück. Dostala se tam kvůli banální příhodě. Pohádala se na ulici s proněmeckou sousedkou. Babička byla prostořeká, vždycky říkala, co si myslela. Pohanila sousedku, že nosí německý dirndl. Pohádaly se a po udání se dostala na gestapo.
Má příběh i další rovinu?
V knize se prolíná babiččin příběh a zároveň to koresponduje s hlavní myšlenkou. Naše generace v 60. letech vyrůstala v takové schizofrenii. Něco jiného nám říkali rodiče, něco jiného škola. A my jako kluci jsme si museli utvářet vlastní názory. Snažím se tam především vystopovat příběh babičky. Jedna část novely je až detektivní.
Samotnému psaní musela předcházet příprava. Dozvěděl jste se při ní po letech něco nového?
Bylo to trochu složitější. Nějaké útržky jsem věděl už jako dítě. Když jsem v 80. letech začínal psát, zpracoval jsem babiččin příběh do takové novely. Při rešerši jsem se tenkrát setkal s lidmi, kteří Ravensbrück přežili. Byla mezi nimi paní z Českého Krumlova, která mi podrobně vysvětlila, jak to v koncentračním táboře chodilo. Čerpal jsem i z odborných knih. Vzniklá novela byla nakonec schválená do edičního plánu Československého spisovatele. Ten ale po revoluci zanikl a knihu mi vrátili. Pak jsem ten rukopis zašantročil a už ho nenašel.
Jak to bylo dál?
Potom jsem se začal věnovat novinařině a neměl jsem na další psaní čas. Nechal jsem to dlouho ležet, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Někdy před rokem jsem se rozhodl, že to napíšu všechno znovu. Ještě nedokončené dílo jsem poslal do nakladatelství. Řekli mi, ať to dopracuji, že to berou.
Jihočeští spisovatelé vydali několik novinek |
Vyprávíte příběh své rodiny z pohledu 12letého chlapce. Jaký pro vás byl návrat do dětství?
Vidím to z dnešní pozice jako nesvobodu. Něco jiného nám oficiálně popisovali ve škole. Byla tam různá tabu a strach říct to, co si myslíme. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně prožíval dětství v takové bublině. Samozřejmě jsem si to tím psaním znovu připomínal.
Dlouhý most je vaší osmou publikací. Jak se vám v porovnání s těmi předchozími psala?
Myslím, že se to dost lišilo. U ostatních knížek to byla vyloženě fabulace, která je někdy trochu zajímavější. Člověk si může vymyslet, co chce. Tady jsem musel pátrat po faktech, abych neuhnul pravdě. Víc jsem si musel dávat pozor na vlastní fantazii. Není to úplná autobiografie, něco jsem si tam taky přidal nebo ubral. To už ale nebudu prozrazovat.
Jak se psaní beletrie liší od novinových článků?
Hodně. Po tom, co jsem šel dělat novináře, mi dělala problém stylizace. Novinařina je zkratka, musíte popsat důležitou věc na co nejmenším prostoru. Knihy musí být trochu rozvláčnější. I když si myslím, že dnešní mladá generace není tolik trpělivá číst dlouhé romány. Celý mediální prostor spíše tíhne k té zkratce.
Máte v hlavě námět na nové dílo?
Mám. Hodně jsem se v předchozích knihách zabýval Temelínem a vlivem jaderné elektrárny na okolní život a civilizaci. Absolvoval jsem i besedy s pamětníky a lidmi, kteří se museli vystěhovat. Našel jsem zajímavý příběh o člověku, který se vystěhovat odmítl a přežíval v nějaké primitivní chatě nedaleko elektrárny. Žil tam jen s holuby. Mám to rozpracované, ale nevím, jestli to dokončím. Je na tom ještě hodně práce.
