Splněný sen. Tím je pro folkového a country muzikanta Františka Nedvěda jeho chata u Hněvkovické přehrady, jen kousek od dnes už vodou zatopené vesnice Jaroslavice. Přiznává, že jeho největší relaxací je rybaření, což mu tohle místo nabízí. A od chvíle, kdy tady potkal dalšího vášnivého rybáře Vlastíka Holuba, tvoří na lodi při chytání nerozlučnou dvojici.
„Pruty jsem zdědil po tátovi, bylo mi líto je vyhodit. Jenže jsme měli chatu na Sázavě, kde se muselo k řece jít dobrý kilometr. Toužil jsem po místě přímo u vody. Teď ho už deset let mám,“ vzpomíná známý hudebník na své začátky lásky ke kousku jeho jihočeského ráje.
František Nedvěd (67 let)První své ryby chytil na Sázavě, teď už deset let „švihá“ vodu především v Hněvkovické přehradě. Hudebně začínal s bigbítem, kdy s bratrem Honzou hráli ve skupině The Three Long Fingers a The Preachers. Pak stáli u zrodu trampské kapely Toronto, později přejmenované na Brontosauři, a pokračovali ve Spirituál kvintetu. Od roku 2013 František vystupuje samostatně nebo s kapelou Tiebreak, občas společně se synem Vojtou (37). S manželkou Marií mají ještě syna Františka (40), který rovněž hraje, a tři vnučky. |
Z Luk pod Medníkem, kde s rodinou žije, sem míří každou volnou chvíli. Vůbec mu nevadí, že nejbližší miniobchůdek je vzdálený pět kilometrů po kamenité cestě mezi poli, která se po prudkém dešti mění v téměř nesjízdnou. V téhle lokalitě je jen jeden stálý obyvatel a chaty či rybářské maringotky spočítáte málem na prstech jedné ruky.
„Před lety jsem tu hrál na otevírání hlubockého centra Martina Damma. Tam jsem se potkal s místním starostou Tomášem Jirsou a posteskl si, že bych rád měl chatu někde přímo na břehu nějaké vody. Slíbil, že se poptá, a dodržel to. Nakonec jsem si v roce 2002 plácl s bývalou majitelkou tohoto pozemku. Představte si, že mi patří ještě dvacet metrů od břehu směrem do vody. Ryby tam ovšem nechávám bydlet zadarmo,“ směje se Nedvěd.
Od koupě tenkrát málem ustoupil. Když totiž majitelka zjistila, že je známý hudebník, zvýšila cenu. Na tu on ale přistoupit nechtěl. Nakonec se ale dohodli na té původní a zanedlouho tu stála dřevěná chata o rozměrech 12 krát 5 metrů. "Koupil jsem dvě montované a nechal je spojit k sobě. To aby sem mohly jezdit i děti a navzájem jsme si nešli na nervy," dodává. Teprve loni původní palubky zakryl zateplením a omítkou.
„Jsem zvyklý na férové jednání, takže jsem přesně dodržel nařízení, jak daleko od vody může chata stát. Vyplatilo se mi to, protože ta povodeň v roce 2002 dosáhla přesně jen k vratům,“ ukazuje rukou směrem k přehradě.
Jezdívám od pondělí do čtvrtka, kdy je tady všude pořád ticho“
Sedíme na verandě, odkud nás později vyžene prudký déšť, za zády otevřené dveře do kuchyňky s neustále zapnutou televizí. „Rodina už se mi směje, že mi ta bedna běží neustále, ale já to mám jako zvukovou kulisu. Většinou sem totiž jezdívám od pondělí do čtvrtka, kdy je tady všude okolo pořád ticho. Manželka je pravá městská holka, co nechytá ryby, takže ji to sem moc neláká,“ přiznává s tím, že na vodě má zase rád klid.
„Sedíme s Vlastíkem na lodi třeba tři hodiny a za tu dobu prohodíme dvě věty. On rybaří už od osmi let, takže je vlastně takový můj učitel, protože tu všechno zná a ví, kde a kdy berou. I když hodně chytíme, tak toho zase hodně pustíme. I proto mě naštvalo, když se na Facebooku někde objevilo, že by se tu dalo kaprů chytit mnohem víc, kdyby tu nebyli masaři. Tím mysleli nás dva. No, já ani on žádnou restauraci nemáme, kam bychom úlovky vozili,“ naznačuje, jaké sousedské vztahy tu občas panují.
Přidává i historku o dvou utopených prutech, které leží na dně Hněvkovické přehrady, a podle něj tam rozhodně nejsou osamocené. „Chytáme na brko, což znamená, že máte pevně nahozeno. Zkuste stát 20 minut v lodi, když navíc máte vinou cukrovky porušenou stabilitu jako já. Prut se ohýbá, přitahujete, ryba vás zahlédne a šup, udělá otočku a jede až na dno. No, musíte ji dostat nahoru, aby si lokla vzduchu, pak je šance, že ji vytáhnete nakonec podběrákem,“ odtajňuje svou taktiku, kterou ovšem pochopí jen rybář, nikoliv já, která ryby znám už jen na talíři.
Zatímco chatu bičuje téměř neprůhledný déšť, který z nabídnutých sušenek na verandě rázem udělá mokřenky, povídáme si uvnitř o tom, jak si tady přivodil vinou vratkých dřevěných schůdků u kůlny úraz. „To mě vlastně odstavilo od tenisu, který jsem vášnivě hrál. Šel jsem vyměnit už asi počtvrté strunu na křovinořezu a najednou jsem ležel na zádech na betonové podlaze se zlomeným krčním obratlem. Nic mi zpočátku nebylo, jen jsem měl pocit, že se nějak divně vznáším. Naštěstí mě kamarád odvezl do budějovické nemocnice,“ vzpomíná.
Pak dojde na příběhy o koncertování, které se mu vůbec nechce opustit. „Dokud lidi chodí a písničky jim dělají radost, tak mě to pořád nabíjí. Měsíčně vystupujeme až patnáctkrát,“ dodává muzikant, který tvrdí, že se mu zatím splnily všechny sny.
„Jsem spokojený, vydal jsem šest cédéček, na každém bylo 13 písniček, tak si to spočítejte. Ještě něco nosím v hlavě, ale tady jsem na rybách, takže sem svou práci netahám,“ loučí se s úsměvem a jede nám odemknout závoru, která tohle místo alespoň částečně uzavírá před zbytkem světa.
