Žádný z českých volejbalistů nemá víc domácích extraligových titulů než on. Celkem jich oslavil deset. A to přitom ani není hráč.
I tak si bez něj mnozí fanoušci či lidé okolo volejbalu českobudějovický tým ani nedovedou představit. V klubu působí už šestadvacátým rokem. Masér a kustod Filip Hoch proto sám o sobě říká, že je chodícím inventářem Jihostroje.
„Počty vyhraných pohárů ani nepočítám,“ mávne rukou neustále usměvavý čerstvý padesátník. Jen pro pořádek, Hoch byl tehdy také u osmi vyhraných Českých pohárů.
Když se řekne masér, snadno si i laik představí náplň Hochovy práce. Slovíčko kustod už může být pro někoho cizí. Stará se o to, aby měli hráči vyprané dresy na zápasy, na trénincích a zápasech doplňuje pití a zařizuje spousty dalších věcí.
„K práci ve sportovním odvětví to k sobě patřilo vždycky. Je to úplně běžná věc, například v Motoru také kluci hokejisty masírují a pak jim i brousí brusle,“ říká muž, kterému nikdo z volejbalového prostředí snad už Filipe neřekne. Hochovi se přezdívá Křápa, a to už od jeho příchodu k týmu na začátku roku 1998. Za tu dobu procestoval s Jihostrojem spousty evropských zemí.
„Je ale pravda, že my toho tolik v cizích zemích nevidíme. Z letiště jedete do hotelu, odtud do haly a zase na letiště. Jednou si ale pamatuji, jak jsme se den po zápase šli podívat na jedno náměstíčko do Atén, a protože jsme neměli moc peněz na restaurace, koupili jsme si lahváče a pili je na lavičkách. Dokonce jsem tam i vyšplhal na palmu,“ vzpomíná Křápa na jeden z tisíců zážitků.
Na jedno povolání a na jednoho zaměstnavatele je více než čtvrtstoletí hodně dlouhá doba. Občas i tak pozitivního člověka, jakým Filip Hoch je, přepadnou myšlenky, jestli by se neměl podívat po jiné práci, po jiném kolektivu.
„Život lidí, co se motají okolo sportu, vlastně není moc pravidelný. Nemáte volné víkendy, nemůžete si vzít dovolenou, kdy chcete, a podobně. Občas je mi to zpětně i líto, když jsem třeba nemohl jet s dětmi na lyže na celý týden. To byl jeden z důvodů, kdy jsem si říkal, že bych taky rád chodil do práce od sedmi do půl čtvrté a pak měl volný víkend,“ zmiňuje masér, který zároveň děkuje svým třem dětem a manželce, že ho chápou a podporují.
Filip Hoch (50 let)Českobudějovický rodák se po základní škole vydal na střední zdravotnickou, kde vystudoval obor rehabilitační pracovník. Po maturitě nastoupil na vojnu jako masér u dráhových cyklistů v Dukle Praha. V hlavním městě zůstal pracovně až do roku 1997, kdy mu tehdejší manažer volejbalových Českých Budějovic Milan Čuda nabídl pozici maséra ve sportovním klubu. Tam působí dodnes. Filip Hoch také patří do rozvětveného rodu Hochů, kteří v krajském městě podnikají už od roku 1899. Je ženatý a má dva syny a jednu dceru. Ve volném čase si rád zajde na koncert, projede se na kole po šumavských stezkách či podpoří své děti při sportování. V létě hraje s kamarády amatérskou nižší volejbalovou soutěž za oddíl TJ Lokomotiva. |
Dokonce uvažoval, že by nastoupil v nemocnici jako fyzioterapeut. Nakonec se to, naštěstí pro volejbalový tým, nikdy nestalo. „Přece jen mě moje práce naplňuje. Je moc fajn být v mladém kolektivu, pořád poznáváte nové lidi. I proto jsem asi pořád takový přestárlý puberťák,“ směje se. A hned vážnějším tónem dodává, že by rád v Jihostroji přece jen ještě pár let zůstal.
Kromě servisu o hráče se „stará“ také o dobrou náladu v šatně. Je to on, kdo vymýšlí po vyhraných domácích utkáních pozápasové děkovačky s diváky. A také se stará o talismany na série play off. Už jich vymyslel a posléze i vyrobil nespočet. Budějovičtí volejbalisté tak měli u střídačky formu na bábovku, kdejaké sošky, pluh na orání či šatní skříň, kterou hráči neváhali vozit i autobusem na venkovní duely.
„Začalo to tou formou, kterou kdysi přinesl Štěpán Smrčka, abychom měli formu. Ale mně se to pořád nezdálo, chtěl jsem ji ještě vyladit. Nasadil jsem ji na klacek, který se omotal klubovou vlajkou, a už to byl talisman. Dodneška je vystavený v hale. Další věci ke mně přicházejí různě, třeba na chalupě zahlédnu kus dřeva, tak mě hned napadne, jak by to šlo využít. Lanovku se třemi zastávkami, každá je jako jedno kolo play off, mě napadlo udělat, když jsem našel kus dřeva na Hluboké. Kluci tam běhali v přípravě do kopečka,“ popisuje Hoch jeden z talismanů. „Je zajímavé, že čím menší ten předmět je, tím máme větší šanci na výhru,“ doplňuje.
Rád by svou funkci týmového „baviče“ už někomu pomalu předal. Jenže ve sportovním kolektivu je to těžké, dotyčný nemusí u týmu zůstat třeba déle než jednu sezonu.
„Mohli by to dělat ti, kteří jsou v Jihostroji dlouho, jsou na srandičky zvyklí a těší se na to. Jasnou ukázkou je Petr Michálek, můžeme zmínit i Martina Kryštofa. Ví, co je čeká. Nějakou chvíli je tu s námi i Pepa Polák. Ale to, že vymyslím nějakou blbůstku, talisman, srandu, je přidaná hodnota k mé práci. Spíš se bojím, až odejdou právě Michi s Kryšpínem (přezdívky Michálka a Kryštofa), že s nimi zmizí i stará dobrá parta a takový duch naší jihostrojácké rodinné pohody. Ale tak to ve sportu prostě chodí. Dneska už se asi moc nestane, aby v jednom týmu kluk vyrostl, v 18 letech nastoupil do A-týmu a hrál tu dvacet let,“ uvědomuje si Hoch.
Za svůj profesní život viděl už tisíce zápasů. Je asi jasné, že si Filip Hoch ve svém volnu třeba v televizi volejbal zrovna nepustí. Rád jezdí na kole na Šumavu či chodí na túry v přírodě.
„Když se časově sladíme s manželkou, protože ona má také náročnou práci v nemocnici, tak rádi vyrážíme na výlety. A pak mám i kamarády, se kterými si rád v létě plácnu volejbal na Lokotce (TJ Lokomotiva) u Malého jezu u Malše,“ říká masér.
A když může, chodí se dívat, jak sportují jeho děti. Dcera hraje volejbal za tým Madety a jeden syn hokej za Motor. „Ale nejsem typ rodiče, který by kecal trenérům do práce. Jen koukám a fandím, jsem táta-divák.“
Jestli volejbalisté Jihostroje letos na jaře získají svůj jedenáctý extraligový titul, je jasné, že ho oslaví v Masných krámech. Jako vždycky. Tedy tam, kde jsme si s Filipem Hochem povídali. Jsou to speciální oslavy, už je tradicí, že se celý tým sejde v pivnici ve 12 hodin den po zisku titulu. A tam se sedí až do zavírací doby, oslavy jsou bouřlivé. Je na nich zajímavé, že za hráči může přijít slavit kdokoliv. Nikoho od stolu nevyhodí.
A masér zase nahazuje jednu historku za druhou. „Legendární je už naše cesta turistickým vláčkem s pohárem, kdy jsme projeli centrem. A jednou k nám někdo vlezl z ulice rovnou oknem, tak to se hned ujalo a od té doby jsme celé odpoledne museli povinně všichni do a z Masných lézt jenom oknem,“ vypráví.
„A mě jednou napadlo dokonce vylézt na ty zavěšené lustry. Až musela obsluha chodit za klukama a trenéry do boxů a prosit je, ať si laskavě sundají toho maséra dolů,“ směje se zase naplno, když si na to vzpomene.
