Na testy k němu chodí řada známých jihočeských sportovců. Kouč Petr Bahenský totiž vede laboratoř, která se zabývá jejich výkonností. Za své výsledky jako jeden z prvních převzal cenu Miroslava Papáčka na Jihočeské univerzitě. Bahenský k výzkumu zvládá i trénovat, v českobudějovickém Sokolu vede mladé atlety.
Jaké byly začátky laboratoře?
Tehdy jsem byl první, kdo tam začal pracovat. Nejprve jsem testoval studenty na bakalářské práce a snažil se to dostat i mezi sportovce. Začali k nám chodit postupně hokejisté Motoru, mládežníci Dynama, ale i atleti, běžci a další sportovci. Po třech letech jsme měli dostatek dat a po založení etické komise jsme s nimi mohli jít ven. Postupně se podařilo postavit celý tým, v němž mám teď i několik bývalých studentů. Časem jsme navázali i spolupráci s laboratoří v americké Georgii.
Co si pod pojmem funkční zátěžová diagnostika lze představit?
Je to série testů, která nám ukazuje, jak na tom momentálně sportovec je po fyzické stránce. Nejvíce používáme maximální zátěžový test na spotřebu kyslíku neboli spiroergometrii, při níž zapojujeme bicykl či běhátko. Využíváme takzvaný stupňovitý test, kdy po dobu čtyř, šesti až deseti minut neustále zvyšujeme zátěž až do subjektivního maxima. Právě spotřeba kyslíku je jedním z limitních ukazatelů výkonnosti u vytrvalostních sportů.
Na další testy používáme také odrazovou desku nebo dynamometr na zjišťování zapojení dýchacích svalů. Máme ale také takzvané laktátové testy na stanovení ideální rychlosti běhu. Další ukazatel je maximální srdeční frekvence, kterou je třeba správně stanovit, a používáme i takzvaný Wingate test, který převzali sportovci od izraelské armády.
Petr Bahenský(50 let) Narodil se v Domažlicích. Maturoval na místním gymnáziu, poté studoval tělocvik a biologii na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity (JU). Pak získal atletickou trenérskou licenci 1. třídy na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2017 tam zvládl i doktorát v oboru kinantropolgie. Vybudoval laboratoř, která se zabývá funkční zátěžovou diagnostikou u sportovců. Na Katedře tělesné výchovy a sportu JU ji vede od roku 2014. Žije v Nových Homolích u Budějovic. Je ženatý, má syna a dceru. Rád chodí po horách, jezdí na běžkách a na kole. |
Taková diagnostika je tedy jen pro vrcholové sportovce?
Chodí k nám i nesportovci, ale je otázka, co jim to přinese. Když zapojujeme třeba studenty, tak nám většinou jde jen o data. Že by se k nám někdo přišel jen tak trápit na běhátko, to se moc často nestává. Měli jsme u nás i jednoho onkologického pacienta, kterého zajímalo, jak se jeho stav postupně mění. Motivace jsou různé. Je to stejný test, jako se dělá u sportovního lékaře, ale my se na ta data nedíváme očima lékaře, ale z pohledu výkonnosti.
Co všechno při něm můžete u lidí zjistit?
Je to maximální spotřeba kyslíku a měříme třeba i laktátové prahy, které výrazným způsobem ovlivňují výkonnost. Laktát v krvi je totiž příčinou tuhnutí svalů. Díky tomu se dá také individualizovat tréninkové zatížení, což je podstatný prvek tréninku. Sportovci musejí umět cvičit sami a vědět, jak velkou dávku snesou tak, aby jim pomohla.
Víte, kolik takových center či laboratoří může v Česku být?
Přesné číslo neznám, ale pokud nebudu počítat sportovní lékaře, v Česku jich budou spíše jednotky. Na jihu Čech jsme možná úplně jediní a s řadou regionálních sportovních klubů máme dlouhodobou spolupráci. Dá se říci, že většina profesionálů z kraje chodí za námi.
Mohou tedy díky vám dosahovat i větších výkonů, aniž by riskovali nějaké zranění či kolaps?
Ano, do jisté míry to k tomu může přispět. Sportovní lékař řekne, zda máte srdečně-cévní systém přizpůsobený na vrcholový sport. My to sice také umíme dělat a získáme potřebná data, ale problém je v tom, že to nedokážeme správně vyhodnotit, protože nejsme lékaři. Navíc je třeba dělat alespoň dva testy. Pak zvládneme říci, co se zlepšilo a na čem bude třeba dál pracovat.
Jak je důležité pro sportovce naučit se poslouchat vlastní tělo?
Naprosto zásadní, protože každý máme vnímání zátěže jiné a konečný výkon je daný hlavně tím, co nám bylo dané při narození, a pak také tréninkem. Každý sportovec by měl maximálně znát své tělo. Vidím denně na svých svěřencích, že pokaždé na různé tréninky reagují jinak. V zátěžových a stresových situacích je znám třeba i lépe než jejich rodiče. Pomáhají nám i mobilní aplikace sledující stav těla. Velkou roli hraje hlava a ne každý se dokáže připravit na výkon psychicky.
Dnes už je vzácnost vidět prvoligové sportovce, jak jdou po tréninku nebo zápase na pivo. Celkem nedávno se však životospráva ještě asi moc neřešila, že?
Je to tak, sám jsem to zažil (směje se). Někde jsem četl, že když si chlap večer dá jedno pivo, tak je to v pohodě, ale pokud si dá dvě a víc, tak mu to výrazně rozhodí poměr minerálů v těle, a už nedokáže správně regenerovat. Čas od času pracuji se sportovci, kteří nedokážou tento zacyklený kruh opustit a donekonečna opakují stejné chyby. Většinou se to stává těm nejtalentovanějším, kteří si nadání neváží a myslí si, že budou nejlepší pořád.
Stalo se vám, že jste kvůli nepříznivým výsledkům při testech musel někomu doporučit konec ve výkonnostním sportu?
To by nastávalo hlavně v případě, kdy bychom sportovce posuzovali ze zdravotního hlediska. Ale pokud máme podezření, tak apelujeme spíše na návštěvu kardiologa, což se nám už několikrát stalo. Nebylo to sice nikdy až tak zlé, že bychom někomu sport zcela zakázali, ale doporučili jsme třeba jinou disciplínu. Vždy ale záleží na samotném sportovci, co si z toho vezme.
Mají lidé třeba i velké obavy test podstoupit?
Ano, je to přece jen test do maximální zátěže, takže to není úplně příjemné. Většinou nám po něm říkají, že to byl pořádný záběr. Měl jsem tam i profesionály, kteří se mě snažili přesvědčovat a uplácet, abychom jim udělali ten test snazší. To ale pochopitelně nepřipadá v úvahu, tím bych klesl sám před sebou. Raději jsem jim rovnou říkal, že to zkrátka obejít neumím. Udělal bych to jednou a jako laboratoř končíme.
Sám jste atletický trenér první třídy v českobudějovickém Sokolu. Jak se dá skloubit trénování na takové úrovni s vědeckou kariérou?
Nedávno jsem zrovna přemýšlel nad tím, že jedno bez druhého by u mě nedokázalo fungovat. Kdybych nedělal trenéra, tak bych neměl s kým dělat výzkum a laboratoř by zpočátku neměla kde sbírat data. Na druhou stranu tím, že trénuji běžce, mohu je testovat podle poznatků z výzkumu. Všechno se mi tak krásně propojilo a jedna oblast mě posouvá dál v té druhé. Navíc mě střídání obou prostředí nabíjí energií.
Máte své svěřence také v posluchárnách?
Stává se mi to zcela běžně, a dokonce tam teď od nového akademického roku budu potkávat i svého syna. Mám pocit, že teď procházím nejlepším trenérským obdobím za celých 26 let, a sleduji to i na mých sportovcích, kteří mají skvělou partu. Každý z nich má i své starosti nebo radosti, které společně sdílíme, a nic se na tom nemění ani na univerzitě.
