Oblé kopce, hluboké lesy, louky, rybníky a řada zajímavých památek. To všechno je Vysočina, kde Evini prarodiče a rodiče před více než čtyřiceti lety objevili, koupili a zrekonstruovali bývalý hospodářský dvůr. Z Brna, kde několikačlenná rodina trvale žije, je to necelých 80 kilometrů, žádná dálka dojet si odpočinout na víkend, na prázdniny nebo si v zimě zalyžovat.
Eva zakryla čerpadlo na vodu. Postavila před něj natřenou skříň, do níž naskládala různé nádobí.
Než se ovšem venkovské stavení s osmdesáticentimetrovými zdmi z kamene vytopí, trvá to dlouho, proto pomáhají přímotopy. „Někdo má moderní systém ovládaný telefonem, my hodného souseda, který předem zatopí,“ komentuje pobaveně Eva.
Dřina i zábava
Přestavba v sedmdesátých letech byla vzhledem ke špatnému stavu usedlosti nutností, částečně výzvou, dobrodružstvím i zábavou. Díky tomu, že v rodině fungovali dva „stavaři“, poradili si s dvě stě let starým a vůbec ne malým objektem v době, kdy nebylo skoro nic k sehnání. Evina matka byla zaměstnaná jako architektka, dědeček, původní profesí právník, se od padesátých let musel živit jako stavební dělník.
„Na chalupu se jezdilo za prací a děda s tátou se tu dost nadřeli. Babička nám vařila, maminka založila okrasnou zahradu, o niž se dodnes stará. Tehdy také pracně sháněla keramické dlaždice v Rakovníku. O tom, že začala sametová revoluce, jsme se dozvěděli z televize. Zrovna jsme totiž předělávali elektřinu,“ vzpomíná Eva Šamánková.
K hospodářství patřily velké stáje, k bydlení byly ovšem zařízené jen tři místnosti v přízemí. Poslední uživatelé statku tu nechali spoustu nefunkčních zemědělských strojů (jejich části dokonce ve studni), ve stodole pak rozbitou mlátičku a zpustlý dvůr zarostlý křovinami.
Evina maminka vymyslela nové uspořádání dvora, jehož proměnu přibližuje takto: „Skalku jsem založila z velkých žulových kamenů, které můj otec vydoloval ze dvora. Je tu spousta skalniček, volila jsem druhy krásné na pohled a zároveň nenáročné na údržbu. Nejradši mám asi hlaváček jarní, hořec podzimní či fialovou šuškardu. Přes rozkvetlé kytky se pak s uspokojením dívám na sousední louku a protější les v pozadí.“
Originálu naproti
„Před lety se špatně sháněly stylové chalupářské doplňky, jednotlivé místnosti jsme proto zařizovali postupně. V místě takzvaného loveckého pokoje bývala kupříkladu sýpka. Děda byl šikovný, občas se mu povedlo sehnat materiály z bouraček. Kachlová kamna v kuchyni jsou originální, v horním pokoji poskládal jedny ze starých dovezených kachlů. Otec pro změnu postavil krb ve stodole. Tady pod střechou hrajeme s oblibou ping-pong, a to nejen když prší. Značný zájem je i o houpačku pro dospělé,“ dodává Eva.
Jídelní kout navazuje na kuchyň a víceméně zůstal v původní podobě, jak ho zařídili Evini rodiče. Lustr je z blešího trhu, Eva našila nové závěsy a polštáře,,tranzistorák´ tu vyhrával i před lety.
Chalupa byla zpočátku prázdná, bylo potřeba ji zařídit pro bydlení a navozit nábytek, kusy z rodinné pozůstalosti, další přikoupit po bazarech. Časem se povedlo vyměnit také stará okna. Aby ostění působilo na fasádě autenticky, jsou hrany výklenků mírně zaoblené. Protože se tu dvakrát objevila dřevomorka, místo masivní podlahy byla jistotou vinylová krytina s dekorem prken.
Fasáda vypadá na první pohled čistě bíle, ve skutečnosti je však natřená jemným šedobéžovým odstínem. Nepůsobí tak tvrdě a jinak odráží světlo. Vnitřní dveře vypadají venkovsky, ale Eva vysvětluje: „Některé dveře koupené ve stavebním marketu jsme nechali u truhláře upravit, přidal ozdobné lišty, mřížky, k tomu staré mosazné kliky.“
Domácí skanzen
Eva bydlí se třemi syny ve funkcionalistickém činžovním domě, který v brněnské zahradní čtvrti postavil její dědeček. Přestože vyrůstala obklopená minimalismem, na chalupě si ráda dopřeje (stejně jako její příbuzní) pořádné útulno. Ale podle jejích slov je jí nejlépe v takzvaném vintage stylu. Miluje totiž teplé dřevo doplněné ochlazující kombinací bílé a modré, k tomu vzorované látky s pruhy nebo kostkami.
Sezení u krbu, možnost zahrát si ping-pong nebo se houpat – hospodářský prostor slouží k rekreaci a zemědělské náčiní je tu pro ozdobu.
Chalupu nechává zatím tak, jak ji zařídili její rodiče. „Je tu retro atmosféra podpořená věcmi, které tu zůstaly desítky let. Pamatuji si, že jsme posílali starý textil na Slovensko, kde nám jedna paní utkala koberce,“ vysvětluje Eva a maminka ji doplňuje: „Po revoluci jsem občas navštívila kamarádku v Mnichově. Vzala mě na bleší trh, kde jsem nakoupila lustry do kuchyně i do ložnice, různé měděné či proutěné předměty.“
Eva jako interiérová designérka neustále vymýšlí, co by uvnitř mohla vylepšit. Šije závěsy, dekorační polštářky, látkové věnce, přetírá komody. Radost jí nedávno udělala proměna malé předsíňky. Ze staré skříně sundala dvířka, natřela ji na bílo a dovnitř naskládala porcelán a keramiku, navíc tím zakryla čerpadlo na vodu.
„Mnohokrát jsem se přesvědčila, jak je důležité kultivovat prostředí, ve kterém žijeme, přemýšlet o předmětech, jimiž se obklopujeme. Někdy máme chuť překopat úplně všechno od základu, ale občas stačí přemístit světlo, pověsit obraz, dát nový přehoz, polštáře či závěsy nebo prostě jen změnit barvy,“ shrnuje nakonec.
Na přání majitelů není spuštěna diskuse.
